Pondělník – filmové vzdělávání

Autor:

Vedl jsem mnoho debat s organizátory filmových festivalů, filmovými publicisty, tvůrci i několika metodiky, profesory a tak dále. V poslední době se rozšířila představa, že nejvýše dosaženou metou má být tak zvané filmové vzdělávání. Pěstování a kultivace filmařů samotných, jejich zdokonalování, růst. S tím vším souhlasím.

Pokud člověk chce dělat film, musí se ho naučit jako řemeslo. V dnešní době existuje mnoho knih, i video lekcí či návodů na internetu. Lze si pustit rozbory filmů jak od filmových vědců, tak i slavných režisérů, kameramanů a tak dále. Člověk má možnost již po základní škole nastoupit na střední filmovou či multimediální školu, následně na vysokou filmovou školu. Naše hranice jsou otevřené dokořán a je možné si zajet na filmové kurzy i do zahraničí. K tomu všemu ovšem je potřeba dodat ono podstatné “B“. Jaký je cíl našeho vzdělávání? K čemu má sloužit a jak nám pomůže k v uplatnění v oboru? Zde se zaměřím pouze na sféru nezávislého filmu. V jeho prostředí znám mnoho českých filmařů s vysokým stupněm vzdělání či držitele mezinárodních ocenění na filmových festivalech. Tito tvůrci mají řemeslo doslova v malíčku. Přesto u nich sledujeme podobnou spirálu. Zažíná to krátkými, následně středometrážními filmy. Jsou oceňováni, chváleni, ale do velkých médií se oni ani jejich filmy nedostanou. U komerčních TV se to dá chápat. Ale kam se poděla úloha veřejnoprávních médií, tedy rozhlasu a televize, mi je záhadou. Někteří z tvůrců to zkusí i s filmem celovečerním. Pár výjimek, které bych spočítal na prstech jedné ruky, se v konkurenci plné komerčních a závislých filmů (různé koprodukce ČT, fond) chytí. Většinou s malou návštěvností, maximálně nominací na velkou cenu, jakým je Český lev či ceny České filmové kritiky. Ten zbytek skončí mimo kina, uzavřený prakticky v šuplíku. Ti velcí a bohatí ho nepustí mezi sebe. Veřejnoprávní média, existující především kvůli této skupině uměleckých nezávislých filmů, jim své brány neotevřou. Celá spirála končí po tomto oblouku většinou uměleckou smrtí toho vzdělaného a poučeného tvůrce. Film dokáže natočit, sehnat prostředky, ale k divákům už ho nedostane. A když pak takový tvůrce přijede na filmový festival nekomerční tvorby, ti zaměstnanci ČT sedící v porotách mu a mnoha dalším ještě s nadšením říkají, jak je skvělé, že si film točí sám pro sebe. Že oni jako profesionálové ví, jak je to těžké a mají tyto amatérské filmy, které ale dle nich mají profesionální úroveň, rádi a smekají před tvůrci klobouk. Takže ano, vzdělání má smysl. Jenže pokud k němu nedodáme fungující systém, kde by mohli filmaři prezentovat své nekomerční filmy a postupně přeskakovat do vyšších kategorií, tak si zabijeme většinu talentů a celé filmové podhoubí.