Volejme po filmové lize

Autor:

Kinematografie. Co je to za magický pojem a co znamená? Jeho souhrnné obsahové označení pro veškeré spojení s filmem a filmováním se u nás nahrazuje spíše významem kvalitativním, zejména v souvislosti s uvedením díla v kinech. Podle trochu zkresleného názoru profesionálů a médií se jedná o svět těch nejlepších filmů a nejkvalitnějších tvůrčích výkonů. Bezesporu to byla nejvyšší meta, na kterou daný snímek mohl u nás dosáhnout, zejména v době, kdy se pomyslné nůžky rozevíraly drahou výrobou distribučních filmových pásů v šíři 35mm. Vždy totiž byla ovládána těmi nejsilnějšími producenty a distributory.  S digitalizací kin se však model rapidně mění.

Druhá filmová liga

Podřadnou roli oproti tomu hrají malá producentská studia, televizní filmy i studentské projekty, jenž se do kin většinou probojují náhodou a často jsou rádi za uvedení jen na některém festivalu. Ponechme stranou oblíbené názvosloví áčkových a béčkových snímků známých z jedné nechvalné epizody amerického filmu a zkusme tento typ filmů označit jako druhá liga.

A když jsme u tohoto spojení, právě ta druhá filmová liga je prostor vhodný k obnově. K zdravé revitalizaci, kterou mohou být nová filmová díla obzvláště z nezávislého prostoru. V době analogově vybavených projekčních místností kin by se nikdo neodvážil věřit nezávislé tvorbě, jelikož do výroby kopií se dostali jen investičně lákavé tituly, které dokázali na výrobu vydělat a nezávislost se tedy nedala dát dostatečně najevo. Dnes se dveře do distribuce mohou otevřít každému.

Pokud srovnáme úroveň televizních filmů s českou nezávislou tvorbou, můžeme naleznout několik průsečíků. Prvním jsou nízké rozpočty, z toho plynoucí levnější výprava, méně kvalitnější snímací technika a čtvrtým průsečíkem jsou témata a stopáže, která by celovečerní film v kinech neunesl.

 

Rozdíly nezávislé produkce s tou profesionální

 

Úroveň zabezpečení

A nyní rozdíly. Ty jsou zde jasně patrné. Televizní film, co se týče profesionálního zabezpečení, servisu okolo produkce, je nesrovnatelně na vyšší úrovni co do možností, vazeb na profesionály i na personální zabezpečení. O tom se nezávislým filmům může jenom zdát.

Čas výroby

Další rozdíl je v časové realizaci díla. U televizní produkce chtě nechtě bude čas vždy o mnoho kratší, kdežto u autorského filmu nezávisle produkovaného nehraje čas až takovou roli. A to ač se může zdát jako malá výhoda, je to ve skutečnosti výhodou obrovskou vedoucí ke kvalitnějšímu uměleckému výsledku. Svobodný čas a prostor prostě vykouzlí zajímavější zápletky, než drahý omezený produkční čas. A každý z umělců, pokud chce odvést maximum a nejde mu primárně o honorář, přeci vždy upřednostní druhou variantu. Odbourává se tlak uzávěrky, do kdy snímek musí být hotov kvůli jeho propagaci, uvedení v kinech či kvůli restrikcím ve financování, platnosti dotačních grantů. Druhá liga televizní úrovně leckdy už připomíná i tovární, studiový systém. Filmy se plánují v letech dopředu a chrlí se v co nejvyšším možném počtu. A vždy hrají roli v prvé řadě peníze. Jen se nehromadí ze vstupného ale z příjmu za reklamy. U dokumentární tvorby je tento rozdíl s časem realizace přímo markantní. Asi každý si dovede představit, že například přírodopisné či portrétní filmy prostě bez dostatku času udělat prostě nelze. Platí to však svým způsobem i o hrané tvorbě.

Způsob produkce aneb peníze nejsou všechno

Rozdílný je i způsob produkce. Profesionální televizní štáb se dostane do úzkých, není dostatek peněz. Je nucen vyškrtnout scénu s velkým komparzem na místě velmi drahé lokace, aby ušetřil finanční prostředky. Nezávislý filmař postupuje jinak. Vyvine velké úsilí, aby komparz dodal z vlastních zdrojů (přátelé, přátelé přátel, rodinní příslušníci, dobrovolníci) a díky neziskovému charakteru díla, lokaci dohodne úspěšně zdarma. Vše mu samozřejmě trvá déle, někdy musí hledat vhodnější alternativy. Ale to konec konců profesionální produkce taky, jen s rozdílem, že vše musí být domluveno profesionálně a věcně (chceme lokaci na 1 den přesně za tuto částku).

Umělecký paradox

Proto umělcům, kterým nestojí obživa právě na továrním systému, nebo na běžné komerční tvorbě, kdy dávají všanc své vlohy pro výsledek, do kterého nejsou mnohdy ani nijak zainteresování, by měla nezávislá produkce přinést velkou svobodu pro tvůrčí činnost. Vzniká tady paradox, že profesionálové mají sice výdělky, ale čas, svobodu, projevující se právem volby, si za peníze nekoupí. 

Paralela sportu a umění

Na první dojem dva nesrovnatelné světy. Sport a umění. Ale i na tomto příkladu je možné si ukázat, jak lze chápat rozvržení výkonnostní. Ve sportu, kde se točí několikrát více peněz než v celém českém filmu, platí obecně, že první liga je ta populární, na očích, která prezentuje výsledky těch nejlepších. Sjednávají se sponzorské kontrakty, prodávají se práva na vysílání apod. Stejně jako česká profesionální kinematografie. Zásadní rozdíl však je ve sportu, oproti kinematografii ten, že se hledí i na nižší soutěže. Třeba druhá liga není chápaná jako přítěž, něco co obtěžuje profesionály z první ligy nebo nějak konkuruje, odlévá diváky a fanoušky. Druhá liga slouží klubům a sportovcům, kteří třeba ani na nejvyšší mety nemyslí, přesto dělají maximum proto, aby výkoností byly na špici. Uvědomují si limity a nástrahy ryze profesionální soutěže, kde je potřeba mít zajištěný tok financování a vyšší rozpočet pro činnost. Proto jsou provinční kluby, které berou druhou ligu jako svůj vrchol a přesto dělají svou práci dobře, baví své místní publikum a zapojují sportovce z regionu. Navíc ti nejlepší si svými výkony mohou říci o to, aby je zaměstnal někdo z ligy nejvyšší.  A to jsou principy, které fungují ve sportu, ale měli by se najít i ve vztahu český nezávislý film a komerční profesionální kinematografie.

Ale nefungují, protože tzv. druhá liga neexistuje, není pojmenovaná, není označená, prostě chybí. Prázdná díra a prostor, do které když už někdo něco pomyslně zařadí, tak je to nepovedený film v kino distribuci či televizní snímek.

Pod českou první ligou kinematografie chybí ta druhá, třeba i třetí. Najdeme pod ní jen ryze amatérské stupně soutěží, kde se paradoxně soutěží jako ve sportu podle krajů, udělují se 1.-3.místa jako v turnajích či závodech a jejich vítězové nemají kam postupovat. Není ani zájem ji vytvořit, protože velký hráči hledí jen na sebe a nechtějí i malé procento zbytečně pustit někomu jinému.

Volejme po filmové lize

Podpora otevřené filmové ligy by jako ve sportu mohla přinést nové hvězdy, nová díla, která by opět pomohla v důvěru v český film, v hrdosti na tento druh umění, který by mohl být platný i ve světě.

Proto volejme po lize českého filmu, po novém podhoubí i pro profesionální film, po novém tvůrčím, autorském a uměleckém prostoru pro mladé tvůrce, případně i poctivé a progresivní zkušené filmaře. Ať už druhá nebo třetí, měl by to být český nezávislý film, který občas položí na lopatky ty z ligy první.

A pro ty, kteří by ho chtěli zneužít, dodáváme ještě, že nekomerční. Je to o umění, ne o penězích a slávě.