Profesionálové a jejich závislost na dávkách

Autor:

Při koncepční práci pro oblast nezávislého filmu jsme narazili na zajímavý článek Michala Procházky pro časopis Cinepur, kde se kriticky pozastavuje nad dokumentem „Koncepce podpory a rozvoje české kinematografie a filmového průmyslu 2011 – 2016“, jehož myšlenková platnost je stále aktuální a vyprchá letošním rokem. V přípravě je koncepce další, doufejme, že už otevře oči doširoka.  

Malý český Hollywood nevyšel

Zkušený žurnalista Michal Procházka přesně objektivně popisuje situaci okolo českého filmu: „Se zrušením Československého státního filmu a privatizací na svou dobu unikátních Barrandovských studií nastoupila individualistická rétorika o filmovém podnikání, v němž si někteří představovali malý český Hollywood se soukromými producenty a filmy, kombinujícími naši tradici se zahraničními recepty. Tyto sny se ale nenaplnily, byť fantazie počátků porevolučního filmového podnikání nás stále tíží. V obecné představě zůstává film prostředkem k utrácení, ke zbohatnutí či ke slávě z křídových časopisů. Ve skutečnosti je české filmové prostředí stigmatizováno vleklým handrkováním s poslanci, úředníky i televizemi o to, kdo má lépe a více financovat jeho provoz skrze Státní fond.“ K tomu se nedá mnoho dodat, snad jen, že už vůbec nikdo se nezabýval filmem nezávislým.

Byť je produkce zcela v rukou soukromých společností, málokterý film si na sebe vydělá

Film jako byznys nebo umění? Unitedfilm se přiklání k druhému, ale ze zkušenosti víme, že vládne to první.  Redaktor Cinepuru to vidí takto: „Současný systém kulturní politiky si neví rady hlavně s tím, že „film je kreativním průmyslem s velkým ekonomickým potenciálem“, jenže se nechová jako běžný trh. Působí tu vedle sebe komerční subjekty, příspěvkové organizace městských kin či třeba festivalové nadace. Každý snímek je značně drahý a většinou s omezenou životností. A byť je produkce zcela v rukou soukromých společností, málokterý si na sebe vydělá – a to i při vysokých, s Evropou srovnatelných cenách za lístky,“ a pokračuje s nelichotivým záměrem ministerstva: „Jinými slovy, autoři dokumentu nahlížejí současný systém hlavně optikou producentskou, byť vidí v kinematografii rovněž formu uchování domácích kulturních hodnot, naší rozmanitosti či třeba zachycení dobového stylu života. Ostatní plány, například ohledně vzdělávání či pomoci dokumentům a menšinovým žánrům, mají jen obecné kontury.“  Opět důkaz, že nikdo z odpovědných nereflektuje měnící se pravidla a pořád vládne snaha jen o výnosy.

Ve hře o financování českého filmu je hlavně stanovení odvodů za reklamy na veřejnoprávní České televizi, padaly však i varianty z odvodů z hazardů, které se však nevydařily. Proti odvodům totiž lobují asociace zadavatelů reklamy a jsme svědkem, že se jim to daří. Reklama na České televizi začíná přesahovat přijatelní meze. Otázkou do pranice zůstává, zda se jedná i o příjmy ze zakázané reklamy, kterou Česká televize od roku 2011 provozuje a na kterou upozornila obecně prospěšná společnost.  Minoritní je jedno procento ze vstupenek do kina, které kasu státního fondu nenaplní.

Financování kinematografie z veřejných prostředků připomíná systém dávek sociálně slabých rodin

Nejhezčí tezi vyslovil autor  v příměru českého profesionálního filmaře na sociální dávky.  „Každoročně vzniká několik velmi navštěvovaných českých titulů, zatímco ostatní produkce se pohybuje na okraji. Mezi několika úspěšnými českými komediemi, plnými product placementu, a pokusy o autorskou tvorbu, na kterou chodí minimální počty diváků, je obrovská propast v návštěvnosti. Trpíme nedostatkem nějakého středního proudu „kvality“. S nadsázkou lze říct, že české „investiční“ financování kinematografie z veřejných prostředků připomíná systém dávek sociálně slabých rodin. Na grantu Státního fondu je většina filmařů aspoň podobně závislá, neboť bez nich svůj ambicióznější projekt jen těžko natočí. Samotná dávka ale neřeší podstatu problému, totiž to, že pro náročnější tituly je stále těžší dostat se do kina. Naše distribuce se zatím podřizuje formátům amerických žánrů a komerci, už zdaleka není srovnatelná s menšími státy typu Nizozemska, Polska či Švýcarska. Kromě obecných formulací, vztažených na dokumentární či animovanou tvorbu, nová koncepce ani nenaznačuje, že by se onen důraz na monetaristické hledisko mohl nějak změnit. Přesto v ní najdeme jednu větu o tom, že by Státní fond měl svými udělovanými penězi lépe ovlivňovat obsah a kvalitu natáčených projektů, aby nefinancoval komerční tituly na úkor odvážných projektů.“

Pražský centralismus, aneb regiony nás nezajímají

V podložené kritice redaktor pokračuje i nadále, poukazuje zejména na pražský centralismus. „Venku se osvědčilo, když se od sebe oddělují prostředky na scénář, původní hudbu, development či distribuci projektu, z nichž o každé rozhodují skutečně odborníci, samotní profesionálové – nikoliv jedna všemocná komise různých kulturních intelektuálů bez praxe. A co je nejdůležitější, český film by potřeboval nastartovat účinnější víceúrovňové financování. Jinými slovy peníze by měly plynout nejen z centra, z ministerstva, z České televize, programu MEDIA, ale výrazněji také z regionů a z dalších zdrojů a oblastí třeba turismu, mobility...

Český systém zvýhodňuje lidi z pražského centra, kteří snadněji čerpají na Fondu peníze

Ve většině zemí západní Evropy je běžné, že festivaly podporují v první řadě regionální fondy, asociace hoteliérů, případně městští konšelé. A pokud jsou zajímavé a kvalitní, teprve poté dosáhnou na státní podporu. Obrácený postup zaručuje zdravější vznik a budování přehlídek, zasazených přirozeně v místě s vlastním publikem. Český systém naproti tomu zvýhodňuje lidi z pražského centra, kteří snadněji čerpají na Fondu peníze. Naproti tomu lidé z regionů bez známostí a zdrojů se už dnes nedostanou k tomu, aby si vypěstovali nový pořádný festival. Přitom by stačilo v zájmu větší demokracie přesouvat část peněz do regionů, kde si o jejich osudu mohou rozhodovat místní.“

Obrovská uzavřenost a neprůchodnost celého systému... V klubu českého filmu jsou všechna místa dlouhodobě obsazená

Nejsmutnější je zamyšlení autora článku nad uzavřeností a stereotypy, které v českém filmu vládnou, a které potvrzují i diskriminaci nekomerčního filmu, coby tvůrčího podhoubí.  „Druhým problémem kinematografie je obrovská uzavřenost a neprůchodnost celého systému, v němž nefunguje přirozená fluktuace. Noví lidé, začínající tvůrci či vznikající společnosti jen obtížně pronikají dovnitř „klubu českého filmu“, kde jsou všechna místa dlouhodobě takříkajíc obsazená. Pro mladého producenta je to skoro nemožné, pokud nemá peníze od rodičů, známosti v televizi či si jej nevezme pod ochranná křídla někdo starší a zkušenější.

Špatné nakládání s mladými režisérskými talenty, zoufale chybějící podpra kratší metráže

Co je ještě horší, je nakládání s mladými režisérskými talenty, kteří se po škole ocitají pod velkým tlakem. Pokud se jim dostane příležitost natočit nový film, musí jít hned o celovečerní a divácký titul. Jinak většinou končí v reklamě, v televizi atd. Jestli něco opravdu zoufale chybí domácí tvorbě, pak je to podpora i distribuce (třeba televizní) krátké metráže, která zůstává doménou zpravidla filmových škol. Ve skutečnosti se právě tam formují nové talenty, hledají novátorské postupy a zrají tvůrci.

Bez kvalitní amatérské tvorby nebude dobrá ani krátkometrážní. Bez podpory kraťasů zase nebude úspěšná celovečerní scéna.

V kraťasech se oživuje nejen estetika, v jejich podmínkách mohou nastupovat noví producenti a produkční skupiny, přinášející oživení do stojatých vod českého rybníka, když se za pár let propracují přirozenou cestou k celovečeráku. Některé systémy podpory kinematografie, jako je ten francouzský, jsou postaveny na principu „synchronicity“. Uvědomují si, že bez kvalitní amatérské tvorby nebude dobrá ani krátkometrážní. Bez podpory kraťasů zase nebude úspěšná celovečerní scéna.“

Velké společnosti shrábnou všechny filmy, aniž by se však dovedli v distribuci skutečně postarat o nezávislou tvorbu

Martin Procházka se snaží obhajovat i kulturní rozmanitost nabídky, která u nás v praxi nefunguje. „Principem filozofie zachování kulturní diverzity je ochrana vztahů nastolených mezi producenty, kinaři a distributory, které by nebyly vedeny jenom z pozice síly silnějších hráčů, ale které by odrážely i obecní či společenský zájem. To znamená, že podporují producenty podle kvality jejich katalogu. Blokují různé hromadné předkupy a balíkové dohody, umožňující velkým společnostem shrábnout všechny filmy, aniž by se však dovedli v distribuci skutečně postarat o nezávislou tvorbu.“

 

Mnoho sdělovacích prostředků hraje ve stejném družstvu a není potřeba z jejich pohledu nic měnit

Po přečtení tohoto kritického zamyšlení se dostaví zvláštní změť pocitů, z nichž převládá zejména skepse nad budoucností českého nezávislého filmu, pokud bude stále ve stejných metodických rukou. Děkujeme Michalovi Procházkovi, že se nebál na problém jako jeden z mála novinářů upozornit. Bohužel následovatelů mnoho nenašel, asi i proto, že mnoho sdělovacích prostředků hraje ve stejném družstvu a není potřeba z jejich pohledu nic měnit. Za Unitedfilm vše co napsal podepisujeme.