Nové dobrodružství nezávislého filmu v ČR II

Autor:

Co je amatérský film? Většina lidí na tuto zdánlivě jednoduchou otázku odpoví s rozpaky. Jsou to lidé, co natáčí rodinné video, tvůrci, co se snaží tvořit útvar blízký filmu, nebo snad neumělci, kteří tvoří snímky, které nestojí kvůli své nízké kvalitě za zmínku? Etymologický původ slova nám sice odkryje pozitivní charakter, ale v souvislosti se společenskou situací a vlivem anglosaské kultury v naší zemi ztratilo téměř úplně svůj původní význam.

Amatérský film

Pokud chceme umění, které se v minulém půlstoletí definovalo jako amatérský film, přesně porozumět, musíme začít od začátku. Snad tomu chtěla i náhoda, kdy se poprvé objevilo slovo amatérský poprvé v souvislosti s někým, kdo není honorován a dělá činnost z čiré lásky k ní. Vzrušující místo koňských dostihů se stalo nejen slavným zrodem rozfázování pohybu předchůdcem vynálezu filmu Eadweardem Muybridgem, ale i místem, kde se zrodilo prvotní označení člověka jako „amateur“. To znamená ten, který do závodu šel pouze z čistého zájmu a lásky k jezdectví. A začalo to platit i pro filmové umění. Všude na světě se totiž k části profesionální, ryze komerční kinematografii, přidává hned po proudu nezávislé tvorby i sorta zájemců, kteří filmování provozují ve volném čase formou hobby. Nejedná se většinou ani tak o umění jako spíše použití kinematografického prostředku k zachycení nějaké události, nejčastěji ve smyslu popisné dokumentace.

I to je amatérský film. Pojem, který je hlouběji znám jen odbornější části veřejnosti, se v našich končinách formoval postupně v meziválečných a poválečných letech dvacátého století až do začátku 21. století. Prošel řadou mezistupňů, které znamenaly hlavně pokrok v technických možnostech snímání obrazu a posléze i zvuku. Největší vliv na obor amatérského filmu, tak jak ho známe dnes, měl však hlavně politický režim bývalého Československa, který mu dal specifický otisk a který striktně diktoval zájemcům o umění podmínky jejich existence. Proč se stalo, že tzv. lidová tvorba měla oproti západu u nás takovou aktivitu a svým způsobem i podporu? Kromě jiných restrikcí státního aparátu, jenž omezoval osobní svobodu člověka a jeho kulturní vývoj, byl hlavní příčinou zákon o monopolu. Zákon, který přísně diktoval zákaz placení odměny za filmovou tvorbu tomu, kdo nebyl profesionál, měl totiž za neblahý následek, že státní správa od sebe výlučně odtrhla tyto dvě skupiny zájemců o film i o umění jako takové. A přineslo to i změnu v chování daných skupin. Zatímco tábor profesionálů s podporou státní moci mohl být v poklidném vědomí, že jim nikdo z širokého plenérů filmařů pod nimi nešlape na paty, sebetalentovanější umělci z obyčejných poměrů se nemohli k velkému filmu dostat. A všichni známe následky toho, když není zaručen rovný konkurenční boj a spravedlivé podmínky. Něco podobného se stalo československému filmu.

V praxi to znamenalo, že lidé, kteří se chtěli vyjádřit uměleckou formou, museli nastoupit na studium filmové fakulty a podvolit se režimu, nebo se zkrátka museli začlenit do hnutí amatérského filmu, své filmy zveřejňovat na specificky uzavřených přehlídkách tohoto druhu, protože jinde zkrátka nebyla příležitost. Už z dobové definice je patrné, že o tvorbu, která je určená lidu, se stará řízený státní aparát. A ten měl za úkol bohužel i diktovat vkus, cenzurovat, či dokonce perzekvovat některé svobodně smýšlející umělecké osobnosti.

Struktura amatérského filmu

Jaroslav Doleček, jeden z nejvýraznějších představitelů amatérského filmu za minulého režimuNutno říci, že amatérský film a povědomí o něm bylo rozšířeno hlavně mezi autory samotnými, kteří se do této kategorie řadili. Bylo pro ně pořádáno mnoho filmových soutěží a vzdělávacích akcí, které měla na starosti podle krajů rozdělená krajská či okresní kulturní střediska, kde je vedl určený metodik. Sami filmaři se seskupovali v klubech, které byly vedeny i ve spolupráci s těmito středisky. Základem seskupování bylo si filmy mezi sebou promítnout, nechat odborně zhodnotit a hlavně se podělit o zkušenosti se složitou filmovou surovinou a technikou, s kterou pracují. Členové těchto klubů spolupořádali jednotlivé filmové soutěže, na kterých se udělovala ocenění a myslelo se i na vzdělávací rozvoj autorů formou rozborových seminářů. Na nich působili zkušení autoři a také částečně profesionálové, většinou z Krátkého filmu Praha, FAMU či Filmových studií v Barrandově. Mnoho profesionálů bohužel nemělo o toto hnutí zájem a ani valného mínění, stejně tak ho přehlížely sdělovací prostředky.

Našli se však tací, kteří amatérskou obec obdivovali za její čirý význam, za její zápal a svobodnou vůli pro vyjádření se originálním způsobem. Jinak byl bohužel vždy amatérský film na okraji zájmu. Byl odříznut, a proto se mu nedostávalo zájmu a publicity. Žil si svým životem v uzavřeném světě, který byl často doplněn i společenským vyžitím po projekcích i na ubytovnách. Jak je z výpovědí pracovníků oborů patrné, stát se o obor staral zodpovědně, finanční rozpočty byly daleko stabilnější a sumy peněz, které směřovaly na podporu tohoto druhu kinematografie byly i vyšší, než je tomu dnes. Celým uskupením, stejně jako celou společností, tehdy však prostupovalo nedemokratické řízení, monopolizace a naprostá diskriminace tvůrčích bytostí, které chtěly vlastní cestou zrealizovat film a představit ho širšímu publiku. Těmto lidem byla tato cesta zapovězena. Zcela se u nás ztrácelo vzrušující dogma filmové demokracie, že film může natočit každý, kdo na to měl energii a prostředky. A nemusíme připomínat, že světová kinematografie by byla bez těchto tvůrců citelně chudší.

Kapitoly

Předmluva
Amatérský film a jeho struktura
Paskvil po roce 1989
Nová struktura
Definice a účel nezávislého filmu
Historie nezávislého filmu v USA
Nové kategorie a hierarchie kinematografie
Budoucnost nezávislého filmu v ČR