TOP 4 nezávislého filmu

Autor:

Ze stránek časopisů, tisku i mnohých recenzí filmových kritiků si můžeme přečíst, že český film není v dobré kondici. Nemáme údajně kvalitní scénáře, režiséry a kvalitou se nemůžeme měřit s filmaři z dalších vyspělých evropských států. Žijeme tedy skutečně v době temna?

Dalo by se tvrdit, že český komerční film je prakticky mrtvý. Recyklují se stejné žánry a postupy stále dokolečka, tu s lepší diváckou návštěvností, tu s horší. Stále dokola pohádky, komedie, tragikomedie. Nejenže Kameňáky vystřídaly Babovřesky, ale Ženy v pokušení a Muže v Naději pro změnu střídá Bezva ženská na krku či Ženy v běhu. Jsou ale tyto mediálně sledované filmy skutečným obrazem naší kinematografie? Nebo se kvalitní filmy skrývají někde na okraji zájmu médií, publika i odborné veřejnosti?

Nebudu Vás dlouho trápit a rovnou odpovím, že za B je správně. Abych tu jen pustě nemlátil slámu, uvedu to na příkladu čtyř nezávislých českých filmů z posledních čtyř let. Tvůrci si je museli sami vybojovat, sehnat na ně prostředky a mnohdy nedostali ani podporu od státního fondu či se s nimi ani veřejnoprávní televize nechtěla bavit.

1.

Jsem brána/I am a dorway

Krátký film režiséra a scenáristy Robina Kašpaříka je adaptací stejnojmenné povídky světoznámého spisovatele Stephena Kinga. Robin Kašpařík se netají tím, že filmová škola dnes už filmaři tolik nedá. Sám na toto téma říká: ‚‚Vystudoval jsem režii a scenáristiku, ale tu pravou filmovou školu jsem získal na natáčeních Romana Polanského, Erica Valleta a Juraje Herze.‘‘  Žánrově se jedná o hororové sci-fi. Film je unikátní svým ztvárněním. Robin Kašpařík se jej rozhodl natáčet z pohledu první osoby, tedy kosmonauta na vesmírné lodi. Kromě klasické podoby pro kina vzniká i zcela unikátní verze FULLDOME pro planetária. Snímek je nekomerční. Díky tomu se Robinovi na něj těžko sháněly peníze. Jakmile producenti či sponzoři zjistili, že snímkem se nedá nic vydělat (podmínka Stephana Kinga pro získání autorských práv), dávali od něj ruce pryč. I kvůli tomu trvala realizace více než čtyři roky. Snímek se nakonec dostal na několik festivalů doma i v zahraničí a pyšní se cenou Vortex pro nejlepší český nezávislý film roku 2017 udíleném toho času na festivalu Cinema Open v Hradci Králové. Rozhovor s Robinem si můžete přečíst po kliknutí na tento link.  

 

2.

Křižáček/Little Crusader

Středověké drama režiséra Václava Kadrnky se po mnoha letech stalo prvním českým filmem, který vyhrál takzvaný „áčkový“ filmový festival. Získal Křišťálový glóbus pro nejlepší film festivalu Karlovy Vary. Těžko by ovšem režisér Kadrnka dosáhl na podporu České televize a státního fondu, pokud by jeho předchozí snímek Osmdesát dopisů nezabodoval na festivalu Berlinale. Zde se skrývá jádro pudla. Osmdesát dopisů vznikalo čistě na náklady režiséra Kadrnky. Opakovaně film odmítla podpořit Česká televize, státní filmový fond či ministerstvo kultury.  Stejně tak se nenašel ani distributor. Tím pádem film ležel v šuplíku. Až ho shodou šťastných náhod viděli na uzavřené projekci právě ve zmiňovaných Varech zástupci berlínského festivalu. Osmdesát dopisů je natolik zaujalo, že filmu okamžitě nabídli účast na jejich festivalu v sekci FORUM. Zde se také roku 2011 konala jeho světová premiéra. Premiéra snímku bez podpory a zájmu státních a veřejnoprávních institucí. Další pikantérie spočívala v tom, že díky ohlasu v Berlíně snímek získal i několik zahraničních distributorů. Až později se dostal také do distribuce v Česku. Díky tomuto mezinárodnímu úspěchu mohl Kadrnka získat domácí podporu pro daleko náročnější snímek Křižáček. V něm se opět rozvíjí vztah otce a syna. Pro Kadrnkovu tvorbu zcela určující. Osmdesát dopisů mělo dle neoficiálních údajů rozpočet něco přes milion korun, Křižáček pak už padesát milionů.

Oba filmy spojuje vlažné přijetí domácí kritikou, médii i chabý zájem institucí mající za úkol domácí kinematografii podporovat. Křižáček sice podpory nakonec dosáhl. Ale musel si na ni počkat. Přednost dostala třeba Lída Baarová režiséra Filipa Renče. Tu také ČT často reprízuje ve svém vysílání na rozdíl od Křižáčka. I z toho důvodu je mezi filmy Osmdesát dopisů (2011) a Křižáček (2017) šestiletá propast. Šest let přesvědčování, sbírání financí, aby ve výsledku vznikl naprosto jedinečný film, který je zcela svůj a těžko ho můžete s něčím srovnávat. Přesto ani on nezaujal českou filmovou kritiku, českou akademii (žádná cena za kameru, střih, režii, hlavní film). I tak snímek s úspěchem jezdil na festivalech po celém světě.  

   

 3.

 Pláč svatého Šebestiána/Saint Sebastian’s Cry

Pláč svatého Šebestiána. Zjevení na české filmové scéně. Proč zjevení? Tvůrcům se podařilo bez podpory státního fondu či České televize vytvořit bez přehánění nezávislý velkofilm. Výpravné středověké drama jasně se inspirující filmem Údolí včel režiséra Františka Vláčila. To nač výše zmiňovaný Křižáček potřeboval 50 milionů korun a Karla Rodena na koni, zvládli tvůrci za, dle neoficiálních údajů, šestset tícíc korun s hereckými hvězdami Ondřejem Malým (Český lev za roli ve filmu Pouta), Matoušem Rumlem (držitel Thalie a představitel princů v pohádkách, tanečník ze Stardance či už zcela legendární Lexa ze seriálu Comeback) a Kamilou Janovičovou (hrnčířka z pohádky Tajemství staré bambitky). Film je specifický tím, že zcela realisticky zobrazuje středověk. Tvůrci si dali záležet, aby vše od kostýmů, přes lokace až po chování postav a hereckou akci odpovídalo středověkým poměrům. Konkrétně časům v nichž u nás vládl král Karel IV. Mnoho diváků se shoduje v tom, že pocit autenticity a možnost nahlédnout do tehdejší společnosti přináší to nejzajímavější z filmu. Vše opentlily strhující herecké výkony předních českých herců. Netřeba tedy mít zahraniční herce evropského či celosvětového formátu. V českých a moravských luzích a hájích se pohybuje mnoho skvělých herců. Chybí jim povětšinou šance to ukázat. Je proto až neuvěřitelné, že vznikl nízkorozpočtový historický film. I zde tvůrci bojovali s českým fondem, když jim opakovaně byla zamítnuta podpora. Nejprve z důvodu, že takové dílo nelze realizovat jako nizkorozpočtové drama a posléze, kvůli tomu, že je zbytečné takové filmy dávat do kin. Diváci by nepřišli. Co jiného má tedy státní fond podporovat než umělecký film? Česká média o snímku obecně takřka neinformovala a je to skutečně na škodu. Rozhovor s tvůrci o Pláči svatého Šebestiána a jejich nových projektech si můžete přečíst zde.

 

4.

 Nabarvené ptáče/The Painted Bird

Jako čtvrtý film v pořadí přichází opět historické a opět černobílé drama. Že jej Václav Marhoul připravoval dlouhých deset let, musel se zadlužit a složenky za něj platili často přátelé, aby měl z čeho žít, sám prozradil v rozhovorech. Na rozdíl od Křižáčka a Pláče svatého Šebestiána se spolehnul na herce zahraniční provenience. Hvězdy minimálně evropského ne-li až světového formátu. Proč tak učinil? Zřejmě ho k tomu vedla i zkušenost s jeho předchozím snímkem Tobruk. Při práci na něm si Václav Marhoul dal hodně záležet na výběru herců. Objížděl i ta nejzapadlejší česká divadla a film obsadil neokoukanými a svěže působícími českými herci. Jeho hlavní ambicí na světovém poli se stal festival Berlinale. Kam se mu nepodařilo dostat. Film bohužel jak v zahraničí, tak u nás nakonec divně prošuměl. Kvalitní řemeslo, poutavá kamera Vladimíra Smutného v kombinaci s v zahraničí neznámými českými herci nestačili. Ale zpět k Ptáčeti. Po velkém úspěchu v podobě účasti v hlavní soutěži na filmovém festivalu v Benátkách se snímku podařilo probojovat do širší nominace na Oscara. Zařadil se tedy mezi deset nejlepších světových neanglicky mluvených filmů.  To se naposledy podařilo filmu Želary Ondřeje Trojana roku 2003. Opět se při čtení českých kritik, recenzí a hodnocení dozvíme, že film je vlastně nedodělaný polotovar. Čím si tedy tyto světové úspěchy zasloužil? Ani na cenách kritiky se snímek nedočkal sošky pro nejlepší český film. Úspěch v zahraničí se zřejmě u nás neodpouští. Podobnou nevoli či až nepřátelství zažil svého času Jan Svěrák s filmem Kolja. Ten se stal pro české kritiky přímo trnem v oku. Až po více než dvaceti letech se zdá Kolju docenili, když ho označili za film třicetiletí. Snad se jednou i Ptáče dočká podobné satisfakce. 

Foto: https://www.totalfilm.cz/