Váš film Poslední rána před několika dny zdolal metu 50 000 zhlédnutí na YouTube, vnímáte to jako velký úspěch?

Udělalo nám to radost, ale je to tak trochu i záhada YouTube algoritmu. Měli jsme hezkých pár jednotek tisíc zhlédnutí, pak si YouTube řekl, že asi můžeme někoho zajímat, a začal nás propagovat. Takže úspěch to určitě je, ale zároveň i záhada. Amatérský film se obecně na takových platformách těžko prosazuje, máme většinou i pomalejší začátky filmů, takže to náhodného diváka bezpečně odradí. Diváci dnes hledají krátký a intenzivní obsah. Navíc je trh tak přesycený, že vlastně musíte diváky prosit, aby vám věnovali pár minut. To už je takový úděl.

Kde všude jste se s filmem prezentoval?

Na premiéře filmu nás kolega pošťouchnul, že s tímhle už by se dalo obeslat i nějaké zahraniční festivaly. Tak jsme to zkusili a opravdu to docela šlo, více či méně úspěšně, s nějakým drobným oceněním spíše technického rázu.

V Česku už to bylo takové klasické kolečko festivalů zakončené Černou věží v Českých Budějovicích.

Jaké ocenění Poslední rána získala a že jich jistě nebylo málo?

Na domácích festivalech toho bylo poměrně dost, ale je to malý rybník s občas pochybnou účastí na poli hraných filmů, takže bych vyzdvihl asi jen vítězství na zmíněné Černé věži. V zahraničí to byly spíš drobnosti, nebo jsme byli rádi, že jsme se dostali alespoň do výběru. A to je hlavní, dostat se mezi lidi. Pro amatérské filmaře je odměnou, zpětnou vazbou, jen počet zhlédnutí, lajků a hrstka hodnotících komentářů diváků. Občas se poštěstí dostat i nějakou odbornější kritiku. To je fajn. A z Británie jsme si odnesli moc hezký skleněný diamant z takového britského ekvivalentu našich Českých vizí. Hezká cena, ale za nějaký extra úspěch se to označit nedá.

Můžete nám ten festival v Británii trochu přiblížit? Byli jste tam třeba osobně?

Přesný název je British International Amateur Film Festival. S Českými vizemi jej srovnávám spíš významem – alespoň tím avizovaným - a také složením publika. Festival byl, jako většina soutěží během festivalového života Poslední rány, pořádán online. Alespoň jsem se mohl docela snadno zúčastnit.

Jaká je úroveň festivalu ve srovnání s Českými vizemi?

Měl jsem zrovna horečky a viděl jen několik bloků festivalu, ale už jen to slovo „International“ v názvu otevřelo dveře většímu množství filmařů a volbě pestřejšího programu. Kvalita sice hodně kolísala, ale nechyběla pestrost a dostatečné množství hraných filmů. To na Českých vizích trochu chybí. Ale jinak z toho mála, co jsem měl šanci navnímat, byla cítit přátelská atmosféra.

Ve filmu je mnoho výbuchů, speciálních efektů, vojenská technika, jak náročné bylo to vše dát dohromady?

V naší partě je asi nejnáročnější se sejít v jeden termín. Tady nás to hodně potrápilo i v kombinaci s počasím a nebezpečným suchem, které se neslučovalo s tím, co chceme v lese provádět. Nepamatuji se, že by se nějaké natáčení tolikrát odložilo, jednou i na poslední chvíli. Ve hře bylo i přeobsazení hlavních rolí. Mělo to ale svoje pozitivní stránky, a to změnu pohledu na celou výpravu – finální dobové ukotvení v první světové válce.

S kostýmy a většinou rekvizit jsme vlastně nakonec problém neměli, ale potrápila nás zbraň pro hlavní postavu, která byla vlastně také významným „hercem“ a chtěli jsme alespoň trochu ctít dobové reálie. Jenže sehnat pušku Mosin Nagant se ukázalo být téměř nemožné, nebo alespoň ne bez profesionálního (a zaplaceného) zbrojíře z Barrandova a kupy povolení pro to z ní smět vůbec vystřelit slepý náboj. Nakonec se nám podařilo sehnat alespoň jejího menšího bratříčka, cvičnou malorážku Mosin Kadet, od náhodného sběratele ze severu Čech, který nám jí zapůjčil úplně nezištně za láhev slivovice. Nakonec jsme ve filmu z originálního Mosinu, spíš symbolicky, měli jen onu „poslední ránu“. Pozorný divák si ale všimne, že jsme se šikovně vyhnuli přímému zasunutí nábojnice do komory, protože by se tam rozhodně nevešla.

Takže ano, ve výsledku to bylo náročné, ale v úplně jiných položkách, než se zdálo.

Dostat se mezi diváky je prostě to hlavní, o co usilujeme.

Můžete prozradit rozpočet vašeho filmu a počet natáčecích dnů?

Jednou jsme se nad tím dokonce zamýšleli a vyšlo nám asi 10 000,- v nákladech na materiál, benzín, catering, včetně spíš symbolické částky za zapůjčení vršků kostýmů a rekvizitních pušek pro komparz. Kdyby se do toho ale započetl i čas všech zúčastněných, včetně úmorné postprodukce, a amortizace techniky, asi by to bylo tak o nulu víc.

Natáčeli jsme dva dny na konci října, v krátkých podzimních dnech, takže se zpětně divím, že jsme to vůbec zvládli bez větších kompromisů. Teda kromě úvodní bojové scény, která se místo půl dne natáčela asi půl hodiny. To mi někteří členové štábu vyčítají dodnes.

Uvítal byste, kdyby se na veřejnoprávní České televizi dal podobným vyspělým nezávislým filmům prostor, třeba v pravidelném magazínu na ČT Art nebo v iVysílání?

Byl bych sám proti sobě, kdybych řekl že ne. Dostat se mezi diváky je prostě to hlavní, o co usilujeme. Když pominu nějakou tu potřebu vlastní seberealizace.

Proč tedy dle Vašeho názoru ČT takový prostor nenabízí? Nemělo by to být v rámci její veřejné služby automatické vytvořit prostor pro nezávislý film?

Možná to jde ruku v ruce s festivaly, které nevytváří dostatečnou motivaci pro filmaře – aby posílali filmy - festivaly tak mají slabý obsah, který pak média jako třeba ČT neberou vážně. Ale podle všeho to mají těžké i dokumentární filmy z rukou amatérů, které už jsou dnes často na naprosto profesionální úrovni.

Snad jediným pokusem protlačit amatérský a nezávislý film do televize byl kdysi pořad Profilm na TV Barrandov. Ten koncept mi přišel ideální, jasné zaměření na krátký neprofesionální film, prezentace tvůrců a několik jejich krátkých filmů. Vysílali ho sice pozdě v noci, ale to je prostě dobrý směr, kterým se dá jít a podle zájmu pokračovat. Což teda v tomhle případě asi z nějakého důvodu nevyšlo a pořad dlouho nevydržel.

Konec první části.