Jednou z výtek naší redakce k přehlídce České vize je míchání nezávislých a amatérských filmařů v jedné kategorii. Co vy sám soudíte o tom, když na stejném ročníku v kategorii hraný film soupeří například váš film (Poslední rána) s filmem Martina Müllera a Davida Laňky (Ve skříni), kteří mají profesionální produkci a letos uvedli do kin již svůj druhý nezávislý celovečerní film Spolu? Dodávám, že na festivalu Černá věž tito tvůrci soutěží právě v kategorii nezávislý film.

Na novém Cinema Open byl náš devítiminutový film (i s titulky) poražen celovečerním filmem. Vždycky je to o tom, jaké podmínky nastaví organizátoři. Stejně tak mají možnost filmy přeřadit do kategorie, kterou považují za správnou. Protože nezávislý a amatérský film nemají jasně vymezené hranice – a asi ani úplně nemohou mít – nezbývá než spoléhat právě na organizátory, jak moc férové konkurenční prostředí pro filmaře vytvoří. To pak má pochopitelně dopad i na motivaci filmařů se zúčastnit.

Obdobné je to při soutěžení legendy českého animovaného filmu pana Jaroslava Nykla v sekci animovaný film s amatérskými filmaři. Jaký na to máte pohled jako tvůrce a účastník přehlídky?

Pan Nykl je mistr. Ale zvítězil by i samotnými nápady, takže mu vlastně ani nikdo nemůže mít za zlé, že každý festival ve své kategorii spolehlivě ovládne. Zrovna u animovaného filmu je autorů tak málo, že štěpit tuhle kategorii ještě do dvou asi nedává smysl.

Jaký zvuk má dle vás mezi běžnými lidmi, nefilmaři označení amatérský film? Pokud byste na film dělal sbírku a snažil se jej medializovat v tisku, myslíte, že označení amatérský film tomu pomůže?

Mám pocit, že pro běžného diváka je amatérský film naprostá neznámá a filmy se k nim dostanou právě jen zprostředkovaně přes sociální sítě a autory. Za úspěšnou crowdfundingovou kampaní, mám pocit, musí v tomhle směru stát buď silná komunita fanoušků daného tvůrce nebo takové téma, které má, byť nefilmovou, komunitu právě kolem tohoto tématu. V tomhle, myslím, exceloval Dan Přibáň s Trabanty kolem světa. Také natočil pár amatérských filmů, pak ale našel téma, dal mu atraktivní formu i prezentaci, a to poměrně rychle vytvořilo ohromnou fanouškovskou základnu, která roste s každou další výpravou.

Aby samotné spojení „amatérský film“ pomohlo v propagaci, musel by za tím být nějaký poutavý příběh, bez něj je to pojem, který většina lidí nezná, nebo si pod ním představí domácí video.

Pokud i vy, tak zkušený a formálně vyzrálý filmař perfektně ovládající filmovou řeč se stále ještě považujete za amatéra, není to pak i důkaz obrovského kvalitativního skoku špičky amatérského filmu v poslední dekádě a potřebu redefinovat pojem a rozsah amatérského filmu?

Ono to slovo „amatérský“ sice působí pejorativně, ale jinak přesně a úplně vystihuje to, co náš spolek dělá. Proto se mu nijak nebráním a nestydím se za něj, i když může na první pohled trochu škodit. Kvalitativní skok vnímám spíš na straně techniky, možností postprodukce a dostupnosti know-how. Na straně nápadů a příběhu se o větším skoku asi mluvit nedá. Snad jen že větší technické možnosti přináší i větší možnosti v tom, co a jak vyprávět.

A když si vybavím, jak punkově, komorně a splašeně občas natáčíme, tak si nějaké lepší označení ani nezasloužíme. U nás platí to, co se běžně ale nerado říká „To se zachrání v postprodukci.“

Co říkáte změně dramaturgie festivalu Cinema Open z festivalu nezávislých filmů na festival vzdělávacího tipu a tzv. film kemp?

Původní koncept měl blízko ke zmíněným festivalům Černá věž a Klapka, takže jsem ho měl rád a hodně mě mrzela poměrně nízká účast diváků posledních ročníků i přes lákavý program – ale na to teď trpěla i Černá věž. Novou tvář Cinema Open jsem zažil jen online během Covidu, a to se ten festival opravdu hodně hledal. Letošní program vypadá na papíře celkem dobře, ale cílený je podle všeho hlavně na děti a studenty, což je úplně jiný směr oproti původnímu konceptu zaměřenému na nezávislý film. Takže se to ani nedá pořádně srovnávat.

Jaké další nekomerční, zejména nezávislé české filmy vás v posledních letech zaujaly?

No, abych řekl pravdu, tak to je další věc, která mě trochu mrzí… že už na českých internetech není nějaká platforma, která by držela pohromadě filmaře a prezentovala jejich tvorbu, jako tomu bylo dřív – teda to byla spíš taková diskusní fóra a „samoobsluhy“, ale posloužily svému účelu a podnítily i nějaké ty spolupráce. Dnes se o to svým způsobem pokoušíte u Vás na Unitedfilm.cz, ale postrádá to zase prvky sociální sítě. A na skutečných sociálních sítích jsou podobně zaměřené skupiny už v podstatě bez života. Možná je to ale jen odraz situace na amatérské scéně, která už nezažívá takový boom jako před lety a sdružujících festivalů moc nezůstalo.

Takže upřímně musím říct, že těch filmů tolik nevídám, na festivalech nebývá vidět nějaký výraznější autorský rukopis nebo se hrané filmy ztrácí v záplavě studentských filmů a dokumentů. Covid tomu teď taky nepřidal. Vzpomínám na film Projekt od Josefa Buranta, z těch studentů a amatérů, kteří přeskočili do profesionální sféry Lesapán Pavla Soukupa, poslední dva celovečerní filmy Andyho Fehu (Nenasytná Tiffany, Shoky & Morthy: Poslední velká akce). Pak už zbývají spíš mí známí a kamarádi, kterým občas nějaký ten jejich film pokazím osobní účastí, kde nejvýraznější je teď asi Robert Vrba například se svým Vaginátorem (Vaginator: Dawn of the Bitches), ale s vlastní tvorbou poslední dobou přichází i kolegové a kamarádi Lukáš Horáček (např. nejnovější film Tremere) nebo Zbyněk Lola (série hospodských příběhů Špub), kteří se u nás v Taranis Filmu stali už tak nějak dvorními herci. A sami natáčí.

Andy Fehu je krásný příklad filmaře, který začínal jako amatér, svou tvorbu pozvedl na nezávislou úroveň a nyní je profesionální filmař pohybující se v českém komerčním filmu. Je to dle vašeho názoru pozitivní příklad, kam se může filmař v našich podmínkách dostat a vidíte u něj růst v těchto zmiňovaných kategoriích?

Nejvíc si na něm cením, že i přes nějakou tu filmovou školu a vstup do komerčního světa si stále drží svůj rukopis a vypouští do světa svérázné věci, z kterých by střízlivý producent musel mít osypky. Prostě nezávislý filmař v pravém slova smyslu. Minimálně na poli celovečerních filmů dělá mílové kroky a u Shokyho a Morthyho jsem se královsky bavil v narvaném kinosále karlovarského festivalu. Pro amatérského filmaře životní cíl. On už je samozřejmě mnohem dál.

Konec třetí části.