Poslouchej mělo žánr hororu, Spolu sociální drama, proč jste si nezvolil snazší cestu u českého publika tolik oblíbených komedií?

A nový film Jedna noc, který jsem nedávno dotočil, je sociálně – erotické drama. Vím, že natočit komedii by byl asi jistější krok, ale jednak si přijdu mladý na tyhle sázky na jistotu, a jednak pokud chci nějaký příběh vyprávět, musím mít pocit, že stojí za to ho vyprávět. A to jsem ve všech těch případech měl a jsem rád, že jak Poslouchej, tak Spolu si své diváky našly.

Počítali jste při tvorbě snímku Spolu, že se jako artový český film s počtem více jak 80 tisíc diváků v kinech stane jedním z nejúspěšnějších českých filmů roku?

Nemyslím si, že je Spolu artový film, protože srozumitelnou filmovou řečí vypráví o vztazích v rodině a to, že je jedním z členů té rodiny někdo s handicapem, je v české realitě poměrně rozšířená věc. Ale samozřejmě máte pravdu v tom, že je to film s neveselým tématem, a právě proto jsme ho natočili v jasných prozářených barvách, v pečlivě vybraných interiérech, a v příběhu jsme akcentovali pozitivní pohled na svět a na život. Naším cílem nebylo ukázat, že život s handicapem není veselý, ale že i život s handicapem a handicapovaným se dá zvládnout. A to z toho diváci vyčetli, to na filmu ocenili, a proto asi měl takovou návštěvnost.

Bylo těžké do hlavní role získat dnes velice populárního Štěpána Kozuba?

Šlo spíš o to, že Štěpán zrovna dotáčel film, další měl před sebou a nechtělo se mu jít z jednoho natáčení do druhého. Ale stál jsem o něj natolik, že jsem byl ochotný na něj počkat, protože si popravdě neumím dodnes představit, že by někdo roli Michala zahrál tak, jako právě Štěpán. Je v té roli skvělý, stejně jako skvělé jsou i Veronika Žilková a Kamila Janovičová jako jeho matka a sestra.

Snímek Poslouchej získal několik cen na zahraničních festivalech v Římě nebo Londýně, nemrzí vás, že v Česku spíše u odborné kritiky prošuměl a o cenách neinformovala většinou ani zdejší média?

Už jsem si zvykl, že pro dnešní média je nejdůležitější, aby jejich články byly co nejčtenější, a když přijdete s něčím, co se vymyká – jak já tomu říkám – české mase, tak to většina médií vyignoruje. Raději budou po tisící první psát ty stejné věci o hrstce populárních tvůrců, než čtenářům objevovat nové.

U komerčních médií se to dá z části pochopit, čtenost jim zvyšuje prodej reklamy a tedy i jejich zisk, ale nemáme přece také kvůli takovým případům veřejnoprávní média? Ostatně každé udílení Českých lvů začíná tím okřídleným souslovím, že Česká televize je největší koproducent českých filmů. 

To ano, a pak si je také v rámci Českého lva ocení, aby tím svou pozici stvrdila (smích).

Má už film Spolu nějaké mezinárodní úspěchy, či na jaké festivaly jste jej přihlásili?

Před pár týdny jsme na Mezinárodním filmovém festivalu v Košicích dostali cenu za Nejlepší film a Nejlepší scénář. Což mě potěšilo o to víc, že v soutěži byl třeba také nový film polského režiséra Krzysztofa Zanussiho, na jehož snímcích jsem vyrůstal.

A přesto jste na Českých lvech i Cenách české kritiky vyšli na prázdno. To je u filmu s takovým mezinárodním úspěchem prazvláštní, nemyslíte?

Beru tyhle věci tak, jak jsou. Filmů bylo loni do kin uvedeno mnoho a mezi nominované se mohly dostat jen některé. Ale protože jsem viděl všechny české filmy nominované na Českého lva, tak jsem přesvědčen, že Štěpán Kozub, Veronika Žilková i Kamila Janovičová ve Spolu odvedli herecké výkony nejen srovnatelné s těmi, kteří byli nominováni, ale některé i převyšovali. Myslím, že jejich výkony neměly být takhle opomenuty.

Váš nový film Jedna noc, jde zdá se ještě více na dřeň, jste i autorem scénáře k němu a pokud ano, kde jste k filmu čerpal inspiraci?

Mám rád příběhy, které se odehrávají v sevřeném časovém úseku, a na začátku Jedné noci stál nápad vyprávět story, které se odehraje během přibližně dvanácti hodin. A jak jsem tak přemýšlel, o čem by to mohlo být a přemýšlel jsem o tom, kam se za posledních deset let posunuly partnerské vztahy, došlo mi, jak moc se z nich ztrácí intimita. Dnešní liberální doba velí mluvit o všem, nic neskrývat. Otevřená intimita, sex, je všude kolem nás, a pokud pro mou generaci byla sexuální intimita určená pro partnery, dnes jsou mladí lidé klidně schopni hledat si partnera na celý život a přitom každou noc spát s někým jiným. A to, ať chceme nebo ne, prostě vztahy tak nějak devalvuje.

Dělali jste si nějakou ucelenější rešerši, protože se jedná celkem o těžkou problematiku, kdy dnes mimo různých live chatů do hry vstoupila i platforma Onlyfans, kde svou intimitu mohou prodávat i osmnáctileté ženy?

Samozřejmě jsem o tom mluvil s odborníky z řad psychologů, sexuálních poradců, nějaký čas jsem strávil i na těch livechatech a snažil se zjistit, co ty dívky vede k tomu, že za peníze prodávají pohled na své nejintimnější partie, pohled na autoerotiku. A nejsmutnější na tom je, že už dávno si tímhle ženy nevydělávají proto, že je to poslední šance, jak vydělat, ale že je to nejsnadnější cesta k životnímu nadstandardu. Jim nejde o to vydělat si na nájem, ale mít co nejrychleji na kabelku Louis Vuitton.

Není svým způsobem pro mnoho žen i lákavější pokusit se prodat svou intimitu, když vidí, že o podobných takových jako Lady Dee nebo Angel Wicky se točí reportáže, chodí do médií a objevují se na obálkách časopisů?

Máte naprostou pravdu. A je to právě to, o čem jsme už mluvili. Média dnes dají prostor každému, kdo jim byť jen trochu zvýší čtenost. Takže se umělá vážnost a umělá sláva dává lidem, jako Robert Rosenberg, oběma vámi zmíněným pornoherečkám, a popravdě i celé řadě dalších instantních celebrit, a to pak způsobuje, že se bagatelizují ti, kteří skutečně něco umí a kteří něco dokázali, a pozornost směřuje k těm, kteří krmí svými výstřelky bulvár. A ve chvíli, kdy je bulvár plný pseudocelebrit, jak se někde odhalují, jak se podvádějí, tak tím logicky legitimizují dojem, že abyste dosáhli úspěchu, stačí se svlíknout a na net nechat uniknout své intimní video.

fotografie: Pavel Šinagl/No Stress Production