Lukáš Koláček chce ucelenou koncepci a změnu v českém filmu

Autor:

Lukáš Koláček, mladý umělec z Vyškova se dostal k filmu i díky své lásce k psaní poezie. Nešel s proudem, nevystudoval filmovou školu, přesto shromáždil štáb, finanční prostředky a natočil nezapomenutelný lyrický film na předlohu básní Karla Hynka Máchy. Marinka doslova oblétla republiku, všude sklízela vavříny a všichni volali po jejím zpřístupnění širšímu publiku. To se prozatím ještě nepovedlo, ale Lukášův mimořádný cit objevil českému filmu novou talentovanou tvář, která mu dluh splatila hlavní roli právě v onom snímku. Přijměte rozhovor s dalším zástupcem nové vlny českého nezávislého filmu. Odvážným zástupcem, který má co říct, který přesně ví, kde český nezávislý film tlačí bota a měl by proto i řešení.

 

Lukáši, dokážeš čtenářům přiblížit, jak si se dostal k natáčení a filmové režii?

K filmu jsem se dostal díky jedné jízdě tramvají, ale to trochu přeskakuji děj. Jako dítě jsem se díval v televizi na film, který mě dojal k slzám. Díky němu jsem se začal zajímat o historii Československa 20. století – o éru komunismu, habsburské monarchie a první republiky. V ní jsem objevil Jiřího Wolkera, Vítězslava Nezvala a dva mé oblíbené herce - Oldřicha Nového a Natašu Gollovou. Postupně se přidal můj zájem o grotesky i život Charlieho Chaplina. Ve chvíli, kdy jsem uviděl film 8 a půl od Federica Felliniho, jsem byl do filmu už naprosto zamilovaný.  A ten film, který jsem v dětství zhlédnul a dojal mě k slzám, mě oslovuje dodnes.  Jednalo se o poetické drama Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného.     

Nemáš filmové vzdělání, myslíš si, že je dnes pro tvůrce podstatné? Nebo je podle tebe možnost i cesta samouka?

Psal se rok 2007. Studoval jsem strojírenský obor na stření škole.  Jel jsem toho času do školy tramvají. Tam mi padl do oka leták s výzvou… baví vás hudba, divadlo, fotografie… jděte studovat filmovou školu. Tehdy poprvé mne napadlo, že začnu dělat film. Svůj první film Kvetoucí růže, příběh o dívčím dospívání a objevování vlastní sexuality, jsem natočil inspirován knihou Život a film mého filmařského vzoru Vojtěcha Jasného. Po škole jsem se hlásil na filmovou školu. Neúspěšně. Využil jsem tedy nabídku režiséra Tomáše Dorazila mladšího  vstoupit do ochotnického divadla ve vyškovském spolku Haná. Zde jsem poznal amatérskou herečku, která mne naprosto učarovala, a prakticky hned jsme se stali blízkými přáteli. Byla krásná s osobitým výrazem a měla dar přirozenosti a civilního herectví před kamerou. Obsadil jsem ji tedy do Kvetoucích růží. Získala zde svou první hereckou zkušenost před kamerou. Objevil jsem čistý, neposkvrněný drahokam, který jsem se snažil vybrousit k dokonalosti. Abych nezapomněl, jmenuje se Sarah Haváčová. Po roce v divadle a v civilní práci mne přijali na Filmovou školu do Zlína. Měl jsem možnost studovat ve filmových ateliérech na Kudlově ve Zlíně. V ateliérech, kde natáčel své slavné filmy Karel Zeman. Získal jsem zde spoustu svých budoucích spolupracovníků a základní vhled do filmu. Školu jsem nic méně nedokončil. Ovšem vzdělání jako takové je možné získat z různých knih, sledováním filmů. Pro režiséra je pak důležité, aby měl co největší rozhled ve všech směrech umění, v hudbě, divadle, výtvarném umění a znal život, uměl pozorovat a vnímat lidi ve svém okolí. Režie vůbec je dost o komunikaci. Zastávám názor, že režie se stejně jako herectví nedá naučit. Buď to v člověku je, či ne.

Tvůj nejúspěšnější film Marinka se pyšnil skvělým hereckým obsazením, jak si oslovoval herce?

Film jsem přímo napsal pro Sarah Haváčovou. Toužil jsem se k práci s ní po své prvotině Kvetoucí růže vrátit. Kvetoucí růže byly inspirovány mou stejnojmennou básní. Při Marince jsem nacházel inspiraci nejen z díla Karla Hynka Máchy, ale také z osobnosti Sarah Haváčové. Ona bývala mou dvorní herečkou. V té době jsem se s ní hodně scházel, díky tomu jsem ji znal jako málo kdo. To se projevilo i na mnoha scénách, které jsem napsal tak, aby v nich vyniklo její herectví. Pokud režisér zná svého herce v hraničních situacích, ví jak pláče, když je zraněný, jak se raduje, prožívá lásku či nevěru, pak všechny tyto poznatky může utříbit a dostat z tohoto herce jeho skutečnou podstatu. To se mi ještě se Sarah díky mé nezkušenosti zdaleka nepovedlo. Dnes už jen vzpomínám na naše schůzky, dlouhé rozhovory o filmu a životě. Sarah se stala profesionální herečkou. Nastoupila do stálého angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Jsme už zkrátka každý někde jinde. Jsem za to šťastný, protože s jejím talentem a lidsky čistou a nesmírně krásnou duší si zaslouží živit se herectvím, prací, ke které byla stvořena. Roli otce jsem psal pro režiséra z vyškovského divadla Haná Františka Vlacha. František je ochotnický režisér a herec. Lákalo mě vedle sebe postavit tehdy ještě studující herečku a ochotnického herce. Zajímalo mě, jakou energii toto spojení filmu přinese. Bohužel se mi režijně nepodařilo jejich herectví sladit. Hledal jsem tedy jediného herce. Představitele nesmělého Hynka. Sarah zrovna natáčela pohádku Škola princů. Prince jí tam hrál nějaký Matouš Ruml. Přiznám se, že když mi ho Sarah ukazovala na fotkách, hned jsem věděl, že on je ten, koho hledám. Tím pádem jsem všechny ostatní varianty škrtnul a vyjel jsem za Matoušem do divadla v Mladé Boleslavi učinit mu nabídku. K mému překvapení ji po asi desetiminutovém rozhovoru se mnou přijal.   

Nebylo obtížné je přesvědčit k spolupráci na nekomerčním filmu?

Sarah s rolí počítala a Matouš? Toho lákalo si se Sarah opět zahrát, takže díky ní jsem ho získal. Sarah se tedy pro mě stala takovou „šťastnou kmotřičkou“ našeho filmu. Interiérové části Marinky se totiž natáčely přímo u ní doma ve Sloupu v Moravském krasu. Velkou poklonu musím složit Matoušovi. Jakožto herec z Prahy byl ochoten přijet až k nám na Moravu. Takže kolem 23. hodiny skončil představení v Praze, sednul do auta a něco po jedné hodině v noci už dorazil k nám do Sloupu. Na to jsme ho ráno v 5:30 budili na snídani, abychom od 6:00 mohli natáčet s hodinovou pauzou na oběd v podstatě až do 19 hodin. Ani jednou si nestěžoval na nevyspalost, či moje režijní vedení. Dokonce z placu ani jednou neutekl. Chápal, že se na Marince mnohému sám učím, čímž projevil velkou míru empatie. Vždy se soustředil jen na to, aby podal co nejlepší výkon. 

Přibliž trochu natáčení tohoto poetického filmu? Jak dlouho se točil, jakým způsobem si ho zpracovával? Všiml jsem si, že byl opatřen dodatečným postsynchronem – dabingem?

Marinka se natáčela ve třech natáčecích turnusech, k tomu jsme jezdili s kameramanem točit obrázky přírody. První turnus proběhl počátkem září 2011, činil tři dny. Druhý turnus v půli března 2012, jednalo se o dva dny. Třetí turnus spočíval v jednodenní dotáčce v červnu. Tam už byla přítomna jen Sarah, která z herců měla nejvíce natáčecích dnů. Největší devizou Marinky byl scénář Igora Petríka a její štáb v čele s kameramanem Drahoslavem Lysákem. Lysák je ostřílený kameraman  - můj bývalý spolužák z filmové školy. Byl to nejlepší kameraman v našem ročníku. Natáčí videoklipy mimo jiné pro Rytmuse, Debbi a Davida Deyla. Velkou práci v postprodukci odvedla střihačka Markéta Pustinová a zvukař Martin Bek. Každou důležitou složku filmu měl na starosti jeden výborný mladý talentovaný člověk. Mým jediným úkolem bylo těmto talentům připravit co nejlepší podmínky pro natáčení. S tak perfektně poskládaným štábem plným skvělých lidí se spoustou nápadů, podpořeným kvalitním scénářem by režii vlastně mohl dělat kdokoli. Na druhou stranu jsem si celý štáb poskládal sám, abych mohl za každého z nich dát ruku do ohně. Pokud by jen jediný z nich svou práci vypustil, shodil by tím snahu všech ostatních. Film by pak dopadl hodně špatně. I když docházelo k moha sporům, natáčení se vleklo, s údivem jsem pozoroval, jak všichni nakonec stejně táhnou za jeden provaz pro výsledek našeho filmu. Toho, že píšu NAŠEHO, ne SVÉHO, si nesmírně cením. Hudbu přímo pro film složil kapelník olomoucké kapely Bujabéza Jan Sítař. Titulní píseň nazpívala Zuzana Mimrová a otextoval ji Jan Přeslička. Hudba je spolu s hereckými výkony a obrazovým pojetím tím nejlepším, co Marinka má. Zvláštní pozornost si zaslouží i zvuk, který je kompletně umělý. Každý zvuk se vytvářel buď ve zvukovém studiu či jsme použili zvukovou databanku. Ruchy jsme jeli se zvukařem nahrávat do Studia BNN v Říčanech u Prahy. Zde se vytvářeli například i ruchy do slavného filmu Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa. Herci namluvili sami sebe v dabingovém studiu ve Zlíně. Pouze postavu otce namluvil olomoucký herec Jiří Nebenfür. Jirka přijel z Olomouce, ačkoliv měl horečku, celou noc zvracel a cestou mu ještě v Kroměříži kleklo auto, takže jej tam odstavil a zbytek cesty dokončil vlakem. 

Co všechno se ti s ním podařilo vyhrát, jakého ocenění si vážíš nejvíce?

Pokud vím, tak já jsem žádnou cenu nedostal. Všechny ceny získal náš film. Individuálně byla oceněna několika cenami za herecký výkon Sarah Haváčová a Drahoslav Lysák za kameru. Nominaci jsme obdrželi i za scénář. Dále se Marinka stala na několika festivalech nejlepším hraným filmem či získala čestné uznání. Nejvíce si vážím asi toho prvního ocenění, které nám otevřelo dveře na další festivaly, a to sice Čestného uznání na festivalu Mladá kamera. Nejvíce se mi osobně líbilo na festivalu Vysokovský kohout. Bylo příjemné přijet na festival, získat ocenění a odjíždět. V souvislosti s Marinkou se musím zmínit o její premiéře. Snil jsem o tom od první verze scénáře, přesto mě pak realita zaskočila. Na premiéře se nám podařilo zcela vyprodat kino Sokolský dům ve Vyškově o kapacitě 234 diváků. Dokonce jsme museli mnoho diváků ještě odmítnout, protože se lístky již vyprodaly. Dobře si však uvědomuji, že Marinka byla výjimečným projektem, na který jsem měl skvělé herce, štáb i peníze a tato konstelace se už nemusí nikdy opakovat.

Máš vyčísleno kolik film stál? Platil si ho z vlastní kapsy?

Film stál několik desítek tisíc korun. Vznikl díky finanční podpoře města Vyškov, městysu Sloup v Moravském krasu, nadaci Tři brány, dále materiální pomoci místních restaurací a firem a mému skvělému štábu, který až na výjimky pracoval bez nároku na honorář. Všem jim mnohokrát děkuji. Z části jsem do něj dal i své peníze. 

Jak složité je dnes sehnat pro neznámého filmaře prostředky, techniku na film?

Prostředky jsem sehnal docela jednoduše, protože mi se psaním grantů a žádostí pomáhal Pavel Procházka z Vyškova, který se v těchto věcech vyzná. Patří mu poděkování. Je třeba dodat, že jsme hledali pouze několik desítek tisíc na nevýdělečný film. Pokud bychom chtěli jít do kinodistribuce a natočit celovečerní stopáž, všechno by se odhadem třikrát prodražilo. Techniku je jednoduché pronajmout, když na ni máte peníze. A my jsme je měli. Hodně autorských věcí jako scénář, básně, hudbu, kostýmy jsme platili, jen co se týče nutné výroby - například pronájem zvukového studia na nahrání hudby a ústřední skladby. Za samotné autorství jsme nikomu nic nezaplatili, na to už bychom nesehnali prostředky. Je skvělé vědět, že jsou mezi námi skvělí lidé, kteří vytvoří umělecké dílo na zakázku bez nároku na honorář.

Vím o tobě, že si byl rozmrzelý z toho, že přestože si natočil úspěšný film, který vyhrál celostátní soutěž a že to člověku v podstatě nic nepřinese, nikde neotevře dveře? A propos uspěl si s Marinkou při nabídce do nějaké TV?

Festivaly jsou fajn. Je hezké se na nich potkávat s dalšími tvůrci. Jenže většina mladých tvůrců na ně stejně nejezdí. Tím pádem je cena z takového festivalu vlastně méně důležitá, pokud špička našich amatérských filmařů zveřejňuje filmy na internetu a nejezdí na festivaly. Problém vidím i v obrovském počtu festivalů u nás v republice. Jejich velké množství má dva následky, za prvé je hezké, že máte film kde prezentovat, na nějaký festival se skoro vždy dostanete, jenže věc má i svou stinnou stránku. Získáte ocenění, toto ocenění však nemá žádnou váhu a nikoho nezajímá. Díky tomu zapadnou i ceny z přehlídek a festivalů, které mají vypovídající hodnotu jako například Mladá kamera, Celostátní soutěž NFT ČR Český Videosalon(opravdu lehce zapamatovatelný název), Černá věž nebo přehlídka Cinema Open. Na festivalech se většinou potkáte jen s diváky – tvůrci, širší veřejnost na takové festivaly bohužel nechodí. Český amatérský, či chete nezávisslý film by si zasloužil jednu celostátní soutěž, která přiláká širokou veřejnost a budou se zde rozdávat skutečně hodnotné ceny. Ceny jako například kamery, různé střihové programy, či placený pobyt na workshopu režie, atp., aby se ti nejlepší měli kde dále vzdělávat a zdokonalovat. Špička tohoto našeho odvětví se pohybuje na hodně vysoké úrovni, byť je úzká. Ale naprosto všichni tvoří film z potřeby, z radosti, z lásky, ne pro peníze, aby se mohla zaplatit hypotéka, nájem. My vlastně dáváme vlastní prostředky do toho, co nás baví, bez čeho asi nemůžeme žít, protože jinak bychom nic netvořili. Čistě za sebe chci říct, že film je pro mě osobní záležitost, tvořím ho díky lásce a touze se setkávat se skvělými lidmi, herci. Získávám zde své nejlepší přátele a potkávám i své lásky. Film prostě patří ke mně. Marinku jsem žádné televizi nenabízel. Proč by měl televizi vlastně zajímat amatérský film, když ona se dostatečně nezabývá ani studentskými filmy? Televize jak ji známe, je zastaralé a překonané médium. I veřejnoprávní Česká televize sotva plní svoji úlohu a i zde, jako ve zbytku společnosti, je to o známostech. Velice by mě však lákalo šířit Marinku a další amatérské filmy díky internetové televizi.

Jak hodnotíš situaci českého neprofesionálního filmu u nás? Co tě štve?

Předně nevím, kde je dnes ta hranice mezi profesionálním a neprofesionálním filmem. Sleduji dlouhodobě tvorbu Jana Haluzy či Lukáše Masnera. Tito pánové jsou schopni za malé peníze natočit filmy, žánrové filmy, které po mnoha stránkách předčí profesionální i mnohé české profesionální filmy, a třeba Masnerova road movie, Hvězda padá na hubu mi, příjde jako jeden z nejlepších českých filmů posledních let. Ten film má myšlenku, obsah i zajímavou netradiční formu. Je to pro mě více než třeba poslední filmy Jana Hřebejka a dalších profesionálů. Díky digitální technice si dnes už film může natočit, kdo chce, nepotřebuje na to školu ani titul. Vědomosti se dají získat i jinak a dělat film naštěstí není žádná věda. Pokud máte silné téma a tedy dobrý scénář, najdete si vhodné herce, stačí vám kamera a stativ a můžete natočit film, který pak může získat pozornost celého světa. Štve mě na tom to neustálé dělení na profesionální a neprofesionální. Proč lidem při vyslovení slova amatérský film začnou vyskakovat termíny jako špatný, s chybami, diletantský? Proč stále převládá pocit, že jedině filmová škola a vzdělání může vychovat dobrého filmaře? Původní filmaři v začátcích taky neměli vzdělání z filmových škol. Jsou snad kvůli tomu filmy tvůrců jakými byli například Charlie Chaplin, Federico Fellini nebo náš Juraj Herz špatné? Ostatně asi nejslavnější český režisér Miloš Forman na Famu nestudoval režii, nýbrž scénaristiku a dramaturgii. Jan Svěrák, či Vojtěch jasný na Famu pro změnu studovali dokumentaristiku. Jako výrazný současný tvůrce se rýsuje i mladý Matěj Chlupáček a ten taky nestudoval filmovou školu.

Mnoho tvůrcům vadí označení amatérský filmař, jak si na to ty sám? Jak by ses případně charakterizoval?

Mně vadí to neustálé škatulkování. Film posuzuji podle toho, jestli mě baví, či nebaví a jestli má pro mě kvalitu, či nemá. Obecně vidím pouze to, že český film je na tom špatně. Chybí nám legislativa, která by jasně určila, kam má směřovat státní podpora, jaký druh filmu chceme podporovat a proč? Chceme se vydat cestou artového uměleckého filmu a získávat prestiž a ceny na zahraničních festivalech, či chceme vytvářet filmy pouze zábavného druhu jen pro naše publikum, či nějak podpořit obě tyto složky? Dále je přežitý fond na podporu kinematografie, peníze by se měly rozdělovat jinak. Hudba, divadlo a výtvarné umění také nemají žádný fond. Současnou situaci vidím bledě. Jsme na rozcestí a je dost možné, že do několika let se české filmy natáčet nebudou vůbec, či budou stále méně kvalitní a staneme se jen servisní firmou pro cizí produkce a naši nejlepší kameramani, zvukaři, kaskadéři, jazykově vybavení herci… budou v našich ateliérech točit za cizí peníze zahraniční filmy. Vidím to i na diváckém zájmu, kde i na naše lepší a zavedené tvůrce chodí na každý další jejich film méně diváků. Vezměte třeba Jana Svěráka. Na jeho Tmavomodrý svět přišlo do kin přes milion diváků, na Vratné lahve něco kolem 800 000 diváků a na tradiční český žánr tedy pohádku Tři bratři už jen něco málo přes 600 000 diváků. Tento trend se dá vysledovat u většiny našich dříve hojně navštěvovaných tvůrců. Ano, můžete namítnout, že nezávislý filmař nepotřebuje velký rozpočet. Jenže pokud chcete točit jisté žánry, nelze se tomu vyhnout. Kdybych mohl, točil bych pohádku, historický film, jenže to vše vyžaduje velké množství peněz. Stejně jako když pracuji s profesionálními herci, kameramany, maskéry... Všichni tito lidé u mě pracují bez nároku na honorář, protože mě znají, jsem jejich kamarád. Jenže i oni mají rodiny, splácí půjčky. Čas, který věnují mně, by mohli věnovat komerčnímu projektu. Je mi často až trapné, že nemám tyto skvělé lidi za jejich výbornou práci z čeho zaplatit. Sám se charakterizuji prostě jako filmový tvůrce, filmový milovník, který když už něco točí, musí být do té látky a filmu naprosto zamilovaný a je to pro mě na prvním místě. Je pak krásné být s herci, lidmi ze štábu.

Jak ty chápeš pojem český nezávislý film? Jak by jsi se sám charakterizoval?

Český nezávislý film chápu jako film, který stojí mimo hlavní proudy, není podporován z fondu pro kinematografii a tvůrci jej vytváří sami tzv. na koleně. Napíšeme si scénář, obsadíme herce, seženeme si techniku a film si natočíme sami a pokusíme se dostat ho do distribuce, nejsme svázáni žádným diktátem sponzora a nemusíme se trápit product placementem. Jenže v našich končinách prostě nezávislý film moc mít nemůžeme, protože ony i ty obsahově a technicky dobré filmy jsou ve své podstatě udělané za pár korun na koleně a za peníze tvůrců, jako například Osmdesát dopisů Václava Kadrnky.

Souhlasíš s tím, že by v ČR měla být nová kategorie nezávislého filmu, v budoucnu i s možností nekomerční filmy částečně financovat?

To je pro mne málo. Česká kinematografie jako celek by si zasloužila novou legislativu, která by nastartovala český film a umožnila přístup k finanční podpoře každému, kdo donese dobře vypracovaný projekt filmu, a samozřejmě se musí dohlédnout také na to, aby se peníze utratily tak, jak mají a film skutečně vznikl. Šel bych přirozeně ještě dál a na půdě veřejnoprávní České televize vytvořil pravidelný povídkový cyklus, ve kterém by dostávali příležitost nejlepší tvůrci našich filmových škol, tedy přes scenáristy, kameramany až k režisérům a zapojit by se měli přirozeně i herecké školy a další přidružené obory, abychom pomohli nadějným tvůrcům profilovat se a dali jim možnost prezentovat se. Jenže to chce jasnou a ucelenou koncepci a kompletní změnu financování a struktury v českém filmu a výrazné změny i v České televizi. Ostatně povídkový cyklus Čapkovy kapsy můžeme brát jako ukázku, jak by to celé mohlo fungovat. Ale kdo takovou koncepční práci dnes v naší společnosti udělá a zároveň bude mít sílu ji prosadit? Potřebujeme nastavit jiné parametry a ty dlouhodobě udržet, aby nám začaly dávat ovoce. Všechno chce tvrdou práci a čas. Strom také nejdřív zasadíte, staráte se o něj roky, stříháte jej, zbavujete škůdců, aby vyrostl, a až po letech příští generace sbírá plody vaší práce. Jenže ta generace už má ten strom, silný strom od předků a musí ten strom už jen dále udržovat, pečovat o něj a třeba zasadit další. 

Jaké máš ambice do budoucna? Chceš točit své autorské filmy, nebo bys uvítal komerční nabídku producenta?

Žádný producent by mi nabídku na režii komerčního filmu v současnosti nedal. Ta představa je docela směšná. Mé filmy rozhodně nejsou ani autorské, byť se podílím na scénáři, vybírám jejich téma. Jenže bez štábu a svých blízkých spolupracovníků, jmenovitě Igora Petríka, Markéty Pustinové a Josefa Kleinera bych nedokázal nic. Ohledně svých ambicí do budoucna mohu jen říci, že filmy natáčet nemusím. Nic se nestane, pokud už žádný nenatočím. Pokud v sobě přeci jen najdu tu sílu a odhodlání se ještě do něčeho pustit, chci si natočit něco pro vlastní radost. Lidé to o mně moc neví, ale nejvíce ze všeho se věnuji psaní básní. Proto se kolem poezie také motají mé filmy. Už dlouho pracuji na sbírce, kterou chci vydat, jménem Láska. S mou blízkou spolupracovnicí, střihačkou a fotografkou Markétou Pustinovou chystáme také focení se třemi herečkami.

Můžeš nastínit co chystáš za další film a o čem bude?

Sám bych to rád věděl. Od premiéry Marinky jsem chystal několik projektů, žádný se mi však nepodařilo přivést do fáze natáčení. Z tohoto důvodu myslím nemá cenu o nějakém připravovaném filmu mluvit. Až budeme natáčet, určitě se ozveme. Tematicky mohu jen říct, že můj další film bude o lásce a ženách.