Ať točí každý koho to baví, nabádá český lev Radim Špaček

Autor:

Radim Špaček, držitel Českého lva a Ceny české filmové kritiky, nedávno uvedl svůj nejnovější film Místa, kde opět spolupracoval s úspěšným týmem jako u svého nejúspěšnějšího filmu Pouta. Jak se vlastně dostal k filmové režii, jak si vybírá látku k natáčení nebo jak vnímá nezávislý film u nás? Pojďme se ho na to zeptat.


Od mládí se objevujete před kamerou, kdy vás napadlo se postavit za ní?

Když jsem hrál v roce 1988 hlavní roli ve filmu Karla Kachyni, pozoroval ho při práci a zároveň pochyboval o svých hereckých kvalitách. Uvědomil jsem si, že jako herec budu celý život sedět doma a čekat, až zazvoní telefon, kdežto coby režisér si svou práci mohu vymýšlet i já sám.

Kdo pro vás byl ve filmové tvorbě vzorem, motivací?

Nejvíce mě asi ovlivnily starší filmy Věry Chytilové – takovým iniciačním filmem byla Panelstory. Pak také určitě Jan Němec, Francois Truffaut, Andrej Tarkovskij, Godfrey Reggio…

 

Mám pocit, že nejste jeden z těch, co byl jako dítě známého otce nějak výrazně zprofanován. Podporuje vás otec ve vaší kariéře, nebo se na vaše snahy dívá jinak?

Táta do revoluce nijak známý nebyl – učil vývoj spisovné češtiny na FFUK. A když se stal hradním mluvčím, byl jsem už rozhněvaný mladý rebel neuznávající autority, takže jsme spolu několik let dokonce nemluvili. Respektovali jsme se, ale každý jsme si šli svou cestou. Teď jsou z nás skvělí kamarádi, máme hezký vztah, občas se sejdeme i pracovně, podporujeme se navzájem.

Filmem Mladí muži poznávají svět jste nakročil do branže. Co znamenalo pro čerstvého absolventa natočit náročný film za hranicemi ve válečném Sarajevu? Byla to ztráta iluzí nebo jste tušil do čeho jdete?

Do Sarajeva jsem odjel po prvním ročníku na FAMU, byl jsem nezkušený a naivní, dokonce i to, jak se zakládá filmový materiál do kamery, jsem se naučil až tam. Ale nějakou mlhavou představu, jak se natáčí film, jsem měl a také hlavně spoustu energie, touhu měnit svět a potlačený pud sebezáchovy. Z tohoto mixu jsem načerpal svou nejdůležitější životní zkušenost, bylo to dobrodružné, šlo o život, ale nikdy na to nezapomenu a dodnes jsem vděčný osudu, že jsem našel odvahu (nebo drzost) se takhle rozhodnout.

Máte širší rozpětí, která práce vás však nejvíce baví? Na dokumentech, seriálech či hraném projektu?

Hodně příjemně se cítím, když natáčím seriál, už mám pocit, že to docela umím, tak si mohu dovolit se u toho bavit. Z hlediska důležitosti jsou pro mě přednější samozřejmě hrané filmy, ale tam je to spíš stres, velká zodpovědnost, nervy a neustálé pochybnosti (které ani nemůžu dát najevo). U dokumentů se zase pokaždé setkám se zajímavými lidmi, jejich osudy, jsem napjatý, jak to dopadne… Každý žánr má něco do sebe. Nyní se připravuji na svou první režii v divadle, to bude určitě taky příjemná zkušenost.

Mezi hranými filmy máte velké časové rozestupy, je to záměr či prostě realita, že to tak snadno u nás nejde?

Žádný záměr to není, spíš jsem si kdysi plánoval, že si budu scénáře ke svým filmům psát sám a až později jsem zjistil, že to není až tak snadné a že se na to moc nehodím. Tak jsem zkrátka čekal, až nějaký dobrý scénář „spadne z nebe“, no a chvilku to sice trvalo, ale povedlo se. A jinak jsou ty prodlevy způsobeny hlavně tím, že sehnat peníze na ne úplně blbý film dá velkou práci.

Co znamená v reálu pro režiséra ocenění Českého lva? Změní se mu život ze dne na den, nebo je to jen bublina co utichne?

Nic podstatného se nezmění. Druhý den po večírku si vás přidá pár desítek lidí na Facebooku a pak přijde mailem několik scénářů s nabídkou, abych je natočil. Pro mě (a pro český film vůbec) je důležité, že to může někoho inspirovat k návštěvě kina.

Berete Pouta jako váš zlomový projekt?

Samozřejmě. Ale nejvíc asi proto, že mi bylo umožněno vyjádřit se poetickým způsobem k naší minulosti i současnosti a k tomu zlu v nás.

Jak dlouho jste připravoval a natáčel Místa? Musíte pomáhat se sháněním peněz, či se můžete soustředit jen na umělecké záměry?

Ondřej Štindl měl napsanou první verzi, už když jsme natáčeli Pouta. Pak jsme to různě pilovali, Ondřej psal nové verze, jezdili jsme na obhlídky, vybírali herce, sháněly se peníze (na pár schůzkách nebo slyšeních před Fondem kinematografie jsem byl, ale z čistě dekorativních důvodů, pomáhat se sháněním peněz nemusím a ani by mi to nešlo)…

Můžete prozradit, jakým způsobem se rozhodujete natočit ten nebo onen film? Co je pro Vás prvotní impuls? Musí vás zaujmout něčí scénář, nebo rozvíjíte své vlastní nápady a scénáristu přizvete?

Vlastní témata zpracovávám spíše v dokumentech, u těch hraných filmů raději čekám, s čím scénárista přijde. A ten text mě musí bavit, musí mít nějaké tajemství, vyvolává v mé mysli konkrétní obrazy. Celý ten proces je vlastně vrcholně iracionální.

 

Nové technologie mění úplně všechno a já jsem rád, že můžu být u toho

 

Jak pociťujete odklon od celluloidu k digitálu? Je to pro vás jen změna technologie či něco hlubšího?

Nějaká nostalgie tam je, s filmovou surovinou jsem přece jen strávil podstatnou část života, ale když jsme poprvé viděli digitální kopii Pout na plátně ve Světozoru, spadla nám čelist. Je to jiný druh vizuálního zážitku než filmová kopie, ale v něčem i daleko lepší. A jako organizátor filmového festivalu (Festival bollywoodského filmu) nemůžu nebýt nadšený z toho, že mi přijde z Indie film v perfektní kvalitě v jedné krabičce a ne dvacet těžkých pošramocených plechových krabic. Ve filmu Místa máme navíc spoustu nočních scén – i proto jsme se rozhodli pro digitální snímání, abychom dosáhli větší citlivosti expozice.

Jak se díváte na dnešní „svobodnou“ dobu, kdy si může natočit film do kin téměř každý, pokud je toho schopen? Je pro filmové tvůrce dnes nutné filmové vzdělání?

Jsem z toho nadšený! Nové technologie mění úplně všechno a já jsem rád, že můžu být u toho. Ať točí, každý, kdo může a koho to baví. Tzv. filmové vzdělání bych nepřeceňoval – i já jsem šel na FAMU spíš doopravdy točit a seznamovat se s kolegy.

 

 

Nezdá se Vám, že to devalvuje řemeslo, či snižuje celkovou kvalitu kinematografie?

Řemeslo stejně vede jen k rutině a falši a kvalita kinematografie je velmi efemérní pojem. Třeba to povede ke vzniku něčeho lepšího než celá kinematografie. Proč ne?

Co pro vás osobně znamená český nezávislý film?

Pár kamarádů, kteří točí filmy za pár kaček a nechtějí tím nikoho pohladit. Marek, Bambušek, Daňhel, Klapper, Ježek… Určitě jich ještě spoustu neznám.

Co by český film potřeboval ze všeho nejvíce?

Dobré scénáře. Maličko víc peněz. Diváky, které to zajímá.

Máte nějakou radu či tip pro začínající tvůrce, kteří třeba nemají vzdělání a mají touhu natočit velký film?

Dneska přece není nic jednoduššího. Přečíst Aristotelovu Poetiku a Rozhovory Hitchcock-Truffaut zvládne každý, stáhnout si několik dobrých starších filmů taky. A když někdo doopravdy chce, tak si ještě koupí kameru, ukecá pár kámošů a vrhne se na to. Good luck!