Karle, pojďme na začátek vaší dráhy. Po střední škole jste odjel do Londýna na specifický filmový kurz od Kodaku. Jak jste se tam dostal a proč zrovna Velká Británie? Dodalo vám to na sebevědomí?

Po střední jsem natočil svůj první film Honzík – byla to parodie na tehdejší reklamní kampaň Telecomu a u diváků byl docela úspěšný. Studoval jsem k tomu jazykovku a bokem jsem programoval a k tomu učil na základních školách počítače. Barrandovské laboratoře tehdy rozšiřovaly postprodukční oddělení a kupovaly nový filmový snímač a konzoli pro barevné korekce, aby mohly nabízet full servis americkým produkcím, které tam tehdy točily. Já chtěl k filmu, chtěl jsem pochopit, jak se dělá, a netajil jsem se s tím ani na škole, kde jsem učil.

Paradoxně jedna z učitelek byla tehdy ženou jednoho z tehdejších šéfů v laboratořích. Dostal jsem nabídku a opustil jsem dobře placenou práci programátora a nastoupil za 6 000 korun jako kolorista.

Anglie byla tehdy jako skok v čase. Byl rok 1998 a všude se hovořilo o HDTV a o budoucnosti televize. Moji učitelé byli skvělí, ale já byl velmi skeptický ohledně toho, zdali film přežije v souboji s digitálním záznamem. Jenže o tom v Kodaku nechtěli ani slyšet, stále nám vnucovali S16mm kamery, které při použití jejich nových materiálů měly být pro HDTV víc než obstojné, což byla sice pravda, ale nikdo z nich neuvažoval o tom, že produkce chce hlavně ušetřit peníze a úspora při natáčení na digitál byla obrovská. Nebylo nic, co by mi na tom dodávalo nějaké extra sebevědomí – uvědomoval jsem si na každém kroku, jak jsme jako země pozadu, takže přestože to byla skvělá zkušenost, moje pocity z této exkurze byly smíšené.

Dnešní generace by asi nechápaly, že koukatelný film běžel jen jednou týdně, a to v sobotu večer

Poté jste se na vlastní triko pustil do filmování dvou krátkometrážních filmů. Pro začátek 5 minut ve tmě a následně úspěšné Okno. Jak na tu dobu vzpomínáte? Co vás motivovalo točit tyhle kraťasy? Byl to test schopností a příprava na celovečerní látku?

Vyrůstal jsem v rodině, kde milovali filmy. Tehdy byl po nich hlad – dnešní generace by asi nechápaly, že koukatelný film běžel jen jednou týdně, a to v sobotu večer. Program byl prošpikovaný ultra nudnými relacemi a pořady, na které by se dnes nedíval nikdo, ani za peníze. V kinech to bylo obdobné: jeden film za půl roku, jinak stále ty samé ruské fláky, které se hrály pořád dokola, a nikdo na ně nechodil. Když cenzura pustila jeden americký film za půl roku, bylo to jako svátek.

Už jako dítě jsem věděl, že chci dělat dvě věci: psát a točit. První polovinu devadesátek jsem strávil u své VHS doháněním všeho, co se k nám do té doby nedostalo. Jak k nám postupně proudilo víc a víc zahraničních filmů, bylo čím dál víc vidět, jak byla tehdejší tvorba zaostalá. V té době jsem si říkal, že i já bych dokázal natočit lepší věci, než co bylo tehdy v televizi. 5 minut ve tmě však nebyl můj první film – to byl Honzík. Pak jsem natočil Kachní polévku a teprve pak 5 minut ve tmě. Všechny ty filmy byly na festivalech velmi úspěšné. Nutno přiznat, že v té době se na nezávislé/amatérské scéně pohybovali většinou senilní důchodci s filmovými kamerami, anebo mladí s videem, kteří zase neuměli točit ani psát. Konec 90. let byla ošklivá doba plná hloupých a nudných filmů. Jsem rád, že je ta doba pryč…

Finanční a zároveň technologické aspekty bránily tomu, aby u nás vůbec nějaký nezávislý film mohl vzniknout

Byl jste schopen zcela nezávisle zprodukovat profesionálně film, dokonce i na 35mm standard. S Oknem jste logicky hledal diváky na soutěžích a festivalech. Narazil jste tehdy jen na systém amatérských soutěží, které jste skoro všechny s filmem vyhrál. Uvědomoval jste si už tenkrát zastaralost systému, nemožnost soupeřit se sobě rovnými, jako je třeba ve světě hnutí nezávislého filmu?

Když jsem začal točit první filmy, bylo deset let po revoluci a všechno bylo hrozně drahé a pro mladé tvůrce prakticky nedostupné. Nebyly žádné knížky, jak točit, jak stříhat, a když už jste měli to štěstí, že vám je někdo sehnal, tak byly v angličtině. Dnes na YouTubu najdete návody prakticky na cokoliv. S foťákem za 40 tisíc uděláte lepší podívanou, než tehdy s Digitální Betou za 3 miliony. Střižny stály majlant a na počítačích se teprve začínalo. Navíc zde byl zásadní problém, pakliže jste cokoliv na video natočili, nebylo jak takový produkt k divákovi dostat, protože většina kin v té době promítala jen 35mm kopie. Udělat si filmovou kopii byl tehdy obrovský náklad, video se muselo takzvaně vypálit do negativu a pak teprve udělat kombinovaná kopie se zvukem, což přišlo na statisíce korun. Těch pár minikin, která měla videoprojektory, bylo většinou hrozných. Tehdejší videoprojektory promítaly jen PAL, a to tak mizerně, že vás za chvíli bolela hlava z toho, jak byl obraz rozmazaný, tmavý a bez barev. Tyto finanční a zároveň technologické aspekty bránily tomu, aby u nás vůbec nějaký nezávislý film mohl vzniknout. A když něco vzniklo, nebylo ani moc kam expandovat – internet byl v té době doslova v plenkách a mělo ho jen pár vyvolených. Někdo vás musel navést na festival, kam se musíte přihlásit. A i tak to bylo velmi drahé. Dnes je to celé jinak: natočíte film v HD na DSLR, doma sestřiháte a obarvíte, dáte ho na VIMEO či na YouTube, máte stovky festivalů po celém světě, které vás nestojí skoro nic, protože tam nemusíte posílat filmovou kopii nebo kazety, všechno se dá streamovat, posílat jako data, dnes je s kým soutěžit, je co promítat, lidé natáčí videa po celém světě, a to každý den.

Nevím, jak je tomu na amatérských soutěžích dnes, ale tehdy bych to prostředí nazval spíše takovou malou mafií…

Jak jste tehdy na amatérský film pohlížel? Asi si nemusíme namlouvat, že jeho kvalita se začínající digitalizací snímacího zařízení a postprodukce byla velmi tristní? Vaše „profesionální“ Okno vytvořilo mezi díly velkou propast, a ne všichni porotci to přijali. Narážím na uzavřený svět amatérských soutěží, kde se hledá většinou jiná než estetická hodnota filmové tvorby.

Víte, já jsem nad tím nikdy až tak moc nepřemýšlel. Netočíte film s tím, jestli ho chcete udělat amatérský nebo nezávislý. Prostě máte nápad, který vám nedá spát, a chcete, aby ten váš film byl co nejlepší. Nemáte peníze, improvizujete, ale pořád točíte tak, aby to bylo technicky co nejpodobnější tomu, co vidíte kolem sebe v kinech a televizi.  Nevím, jak je tomu na amatérských soutěžích dnes, ale tehdy bych to prostředí nazval spíše takovou malou mafií…

Pamatuju si, jak jsem jel v roce 1998 na svůj první festival (HAF v Tanvaldu) se svým prvním filmem (Honzík). Tehdy tam v porotě seděl Petr Lášek, který se hodně pohyboval kolem amatérských filmů a zároveň provozoval vlastní festival v Praze. Viděl jsem postupně všechny filmy a bylo mi jasné, že jsme někde jinde. Nešlo jen o zpracování, šlo hlavně o obsah. Po každém bloku za mnou přišel Petr Lášek s tím, že ta kvalita za moc nestojí, že je to letos velmi chudé, že jsem jeho favorit a že si myslí, že to mám u poroty v kapse. To mě samozřejmě nabudilo. Druhý den večer začalo udílení cen.  Nezapomenu, jak jsem se tehdy rozhlédl po místnosti a zjistil, že jsem nejmladší v místnosti. Nejprve se rozdala čestná uznání, pak jednotlivé žánry – když došlo na hraný film, byl jsem napnutý. Třetí místo… nic. Druhé? Nic. První místo? Taky nic. Že by hlavní cena festivalu?

Ani omylem. Byl jsem jak opařený – ne že bych nutně musel vyhrát první cenu, stačilo by mi i čestné uznání, bez ceny, i když jsem věděl, že ty filmy byly na takové úrovni, že bych si cenu beze studu zasloužil. Když jsem druhý den seděl ve vlaku na cestě domů, přišel ke mně jeden z důchodců, který samozřejmě vyhrál, a v dobré víře mne naprosto odzbrojil. Povídal mi, že se mu ten můj film moc líbil, ale že takhle to dělat nemůžu, že se prý musím přihlásit do jejich klubu ČKK (Český klub kinoamatérů) a že když mě budou znát, tak prý nějakou tu cenu taky dostanu. Namítnul jsem, že nechápu, proč bych měl být v nějakém klubu? Film se má přece hodnotit podle kvality, ne podle toho, jestli jsem, nebo nejsem v nějakém spolku. Pán nakonec něco zamumlal a raději odešel.  Bylo to, jako by na mě dýchl závan starých časů, a já dostal nabídku vstoupit do komunistické strany. Po této zkušenosti jsem už víckrát do Tanvaldu nedorazil. Vybíral jsem si už jenom celostátní soutěže, jako byl Český lvíček – tam se totiž dalo vyhrát i bez členství v ČKK.

FAMU zvláštním způsobem vede k určité aroganci a nadřazenosti. Došlo to tak daleko, že jsou dnes televize, kde, když řeknete, že máte FAMU, tak se vám vyhnou obloukem

Narazil jste u nás v terénu na předsudky, že nemáte FAMU a nemůžete tedy dobře natočit celovečerní film?

Bohužel narazil. Když jsem připravoval Experty, měl jsem docela smůlu na kameramany. První mi film odřekl s tím, že musí točit s Troškou. Druhý chtěl točit jen tehdy, když to bude na film, ale v té době se plánoval pouze digitál. Když jsem našel třetího, tak mi producent řekl, že radši zastaví celý projekt, jestli na něm hodlám trvat. Pak už nezbývalo moc času – ti zkušení byli už rozebraní na filmových projektech, a tak můj poslední náhradník byl čerstvý absolvent FAMU. Bylo naivní si myslet, že přestože ani jeden z nás za sebou nemá celovečerák, najdeme jistě společnou řeč. Byla to pro mne velmi trpká zkušenost – místo spolupráce to byly každodenní boje a naschvály. Dával všem najevo, jakou mi dělá „laskavost“, že s námi vůbec točí, ačkoliv to byl debut nás obou. Pak za mnou začali chodit lidé ze štábu, že o mně říká, jak nemám školu a jak si myslí, že bez FAMU nemám na place co dělat. Smutné je, že to není ojedinělý případ – ta škola zvláštním způsobem vede k určité aroganci a nadřazenosti. Došlo to tak daleko, že jsou dnes televize, kde, když řeknete, že máte FAMU, tak se vám vyhnou obloukem. To také o něčem svědčí. FAMU je jistě skvělá na kontakty, ale moje zkušenost je taková, že praxe a pokora vás naučí nejvíc.

Podařilo se Okno uplatnit někde dál? Bylo třeba v televizi?

Ano, Okno běželo na několika lokálních televizních kanálech, a pokud se nepletu, běželo snad v rámci nějakého balíku i na ČT2. Vyšlo na DVD, dokonce ho vzaly i některé videopůjčovny. Dostal se na UNICU, což byl tehdy světový festival amatérských filmů, a vyhrál festivalovou soutěž mezi Německem a Českou republikou. Od studentů a známých jsem se doslechl, že se používá na filmových školách jako názorná ukázka toho, jak se dá natočit nezávislý krátký film – což mě samozřejmě těší.

Producenti jsou jako holky: Ty, které se vám líbí, vás z nějakého důvodu nechtějí, a ty, které vás uhání, od těch radši dál..

A jsme u vývoje Expertů. Máte takový domnělý pocit, že jste se musel komerčnímu filmu zaprodat, aby vám dal šanci? Jak bylo těžké pod vaším jménem Experty vytáhnout na slunce? Bylo podstatné se chytnout nějakého producenta? Přispěl tenkrát na dílo český fond?

Fond nám nepřispěl ani korunu – pro ně jsme byli až příliš komerční projekt. Popravdě získat producenta bylo až podezřele snadné… Když jsem dělal pomocnou režii Marku Dobešovi u jeho filmu Choking Hazard, potkal jsem se s jedním klukem, který se poté stal novinářem, a tomu jsem vyprávěl svůj – tehdy – námět, který se jmenoval Expert. Byl to příběh o klukovi, který se snaží přivydělat během studia tím, že pomáhá lidem s počítači, dostává se do různých rodin, zažívá nejrůznější situace, až se mu stane, že ho jedna z žen opije a svede – od té chvíle je jak na kolotoči, stále mu volají různé ženy, ale vždycky, když přijde na pomoc, tak s nimi skončí v posteli. Takže je vlastně expert, ale spíš přes postel, než přes počítače. Po roce mi tenhle kamarád už jako novinář zavolal, že má pro mě úžasnou producentku, jenže než jsem se s ní sešel, tak na ni praskl nějaký nevěstinec s paní Grossovou, a bylo po parádě. Když mi zavolal podruhé, tak už jsem byl skeptický. Přemlouval mě, ať se sejdu s Pavlem Melounkem ze společnosti Whisconti, který viděl moje Okno na nějaké projekci a kterému se moc líbilo. Já jsem měl docela obavy, znal jsem jejich předchozí filmy a popravdě na mě nedělaly moc dobrý dojem. Nakonec jsem se bohužel nechal ukecat. Dnes si říkám, že producenti jsou jako holky: Ty, které se vám líbí, vás z nějakého důvodu nechtějí, a ty, které vás uhání, od těch radši dál..

Producenti chtěli za každou cenu navázat na Snowboarďáky, a tak ho bez mého souhlasu přejmenovali na film Experti

Experti měli na svou dobu zajímavý a populární námět, pěkné obsazení, dobré PR. Kolik film stál a jak dopadl ekonomicky? Prodala se potřebná DVD, či práva dál?

To se musíte zeptat těch, co ho produkovali – já nesměl vidět ani rozpočet, takže jestli se jim to vrátilo, nevím. Film měl v kinotržbách kolem 60 000 diváků, což bylo na tehdejší dobu málo. DVD bylo nominované na DVD cenu Davida – bylo opravdu nadupané všelijakými bonusy, na tom jsem si dal záležet. Jinak bych polemizoval, co se týče toho obsazení a PR. Podle mě to bylo velice nešťastné a filmu to velmi ublížilo. Ten film se původně jmenoval Expert – moji producenti chtěli za každou cenu navázat na Snowboarďáky, a tak ho bez mého souhlasu přejmenovali na film Experti. Moje argumentace, že je to chyba, že takhle cílíme na jiného diváka, nikdo nebral vážně. Když se v kinech objevovaly čtyřleté děti, které čekaly Snowboarďáky 2, tak soudruzi pochopili, že někde udělali chybu, ale to už bylo pozdě. Podobně to bylo i s vizuálem, který byl zase na jiný film.  Co se obsazení týče, tam myslím došlo k největší katastrofě. Těsně před natáčením jsem s hrůzou zjistil, že nemám herce, kterého jsem si vybral. Produkce s nimi totiž včas nepodepsala smlouvu, a tak vzali jiný film. Chtěl jsem natáčení odložit, ale o tom nikdo nechtěl ani slyšet – buď prý budou před Janákem, což byl režisér Snowboarďáků, tehdy točící konkurenční Rafťáky, nebo nemá smysl film dělat. Hledat 14 herců do celovečeráku 14 dní před první klapkou, k tomu o divadelních prázdninách, bych nepřál ani úhlavnímu nepříteli. Dodnes mám s některými výkony problém, ale beru to jako lekci osudu, jinak bych se musel zbláznit. Mimochodem, už jste někdy slyšeli, že by lidé říkali, že ten režisér je fakt dobrej, ale ti jeho producenti to fakt zkurvili? Já ne, a je to škoda…

Sehnal jsem si staré 2C od ARRI a narval do něj fotografickou FOMU, která neměla antihalační vrstvu

Ve své tvorbě, kromě 5 minut ve tmě, jste pracoval vždy s filmovou surovinou. Jak byste film točil dnes? Zasteskne se vám po celuloidu?

Víte, já nikdy nechtěl točit film na filmovou surovinu – film byl pro mě vždy drahou a riskantní milenkou. Celý konec devadesátek jsem strávil hledáním způsobu, jak točit levně na video, tak aby to vypadalo jako na film. V té době nebyly žádné foťáky, jen VHS, Hi8, a výkřikem módy byl formát DV. Všechny moje krátké filmy byly na video, kromě Okna. Ne že bych měl něco proti filmu, ale protože jsem s ním dělal každý den jako kolorista, věděl jsem, kolik stojí kamera, vyvolání, přepis, synchronizace a kombinovaná kopie. Ty náklady, pakliže nemáte sponzora nebo bohatou tetičku, jsou gigantické. Abych to maskoval, tak jsem si hrál s půlsnímky, vytvářel filmové barevné korekce, měnil clonu, tak aby vznikala jemná hloubka ostrosti. Strkal jsem před objektiv různé soft filtry a hrál si s kompozicemi takovým způsobem, abych se co nejblíž přiblížil filmovému obrazu. Takhle jsem „podváděl“ až do přijímaček na FAMU, kam jsem se hlásil s hororem 5 minut ve tmě. Film se líbil, ale i tak jsem skončil pod čarou – sice první, ale pod čarou. Normálně se do prváku bralo kolem sedmi až osmi lidí, tento rok jen čtyři. FAMU zrovna rekonstruovala, a bylo mi řečeno, že ať se ani nezkouším odvolávat, že zkrátka nemají peníze.

Chtěl jsem tedy vědět, co jsem udělal špatně. O co byli ti čtyři lepší? Tehdejší šéf katedry Dušan Klein mi řekl, že kluk na čtvrtém místě natočil film na filmovou surovinu, a navíc ho udělal jako dobovku. Argumentoval jsem, že to přece nemá mít nic společného s tím, jestli má, nebo nemá talent k režii. Klein mi kontroval tím, že doba je složitá a že dnes musí mít režisér v sobě kus organizačního a producentského ducha. Nic proti tomu, ale bylo by fajn, kdyby se o tom dopředu někdo zmínil…

Svůj další film Okno jsem se tedy rozhodl udělat na film, a aby soudruzi na katedře neremcali, tak jsem ho pro jistotu natočil jako retro z 60. let. Sehnal jsem si staré 2C od ARRI a narval do něj fotografickou FOMU, která neměla antihalační vrstvu, což dodalo filmu onen potřebný retro look. Když byl film hotov, tak si všichni mysleli, že je to můj absolventský film. Když jsem to vyvracel tím, že se teprve hlásím, nikdo mi nevěřil. Na festivalech sbíral jednu cenu za druhou, ale když jsem ho přihlásil na FAMU, tak nebyl přijat ani do prvního kola zkoušek. To bylo víc než podivné, protože do té doby jsem se dostal s každým filmem až do posledního kola. Když jsem pátral po tom, co se stalo, zjistil jsem, že Klein odešel a že na FAMU došlo k výměně osazenstva a že najednou zase frčí videofilmy. Celkové náklady mě vyšly kolem 300 tisíc… I tak jsem toho nikdy nelitoval.

Je hloupé někoho jako tvůrce soudit podle prvního filmu: James Cameron, Steven Spielberg ani George Lucas neměli první filmy úspěšné. A kam to dotáhli!

Otázka trošku na tělo. V produkční schopnosti se vám přiblížil a co do počtu filmů vás výrazně předběhl Tomáš Magnusek. Člověk, který povstal taktéž řekněme z ničeho a dostal se k tvorbě filmů. Jaký cítíte rozdíl mezi vaším a jeho pojetím? Nemáte vnitřně trochu vztek, že se mu povedlo zprodukovat tolik filmů, ale řekněme s rozporuplnou kvalitou, a vy jste nucen neustále dlouhodobě čekat na svou další šanci?

Netrpím českým syndromem, že úspěch se neodpouští. Tomášovi fandím – je to odvaha pustit se v Čechách do filmu jako producent, a určitě prošel mnoha nelehkými momenty. Ačkoliv nepatřím mezi jeho diváky a spoustu věcí bych dělal asi jinak, respektuji to, že o tom jen nemluvil a něco skutečně udělal. Jinak já na nikoho nečekám: píšu scénáře, stříhám filmy, vymýšlím projekty, točím jiné formáty než film. Je jasné, že když máte cejch z ne zrovna úspěšného debutu, tak si každý producent rozmyslí, jestli má riskovat, nebo ne. Je to jeho svaté právo – na druhou stranu je hloupé někoho jako tvůrce soudit podle prvního filmu: James Cameron, Steven Spielberg ani George Lucas neměli první filmy úspěšné. A kam to dotáhli! Věřím, že můj čas teprve přijde.

Momentálně máte produkční společnost, pracujete i jako střihač. Zdá se, že jste se slušně etabloval v průmyslu, minimálně v tom komerčně reklamním. Ale popravdě: je tohle to, co vás naplňuje?

Když byli Experti za mnou, byl jsem natolik frustrovaný z toho, co jsem zažil při jejich výrobě, že jsem nechtěl nic točit, potřeboval trochu klidu, ale stále jsem chtěl zůstat u filmu. A tak jsem se začal věnovat vydavatelství, jezdil jsem na filmové markety a nakupoval a vydával filmy. Byla to skvělá škola – člověk pochopí, jak je český rybníček malý a pro svět naprosto nezajímavý. Občas jsem si udělal nějaký ten dabing, sestříhal několik celovečeráků a pár dalších napsal. Nemůžu říct, že bych se nudil.   

Pokud točíte filmy jen pro Čechy, děláte chybu

Dá se u nás uživit profesionálním filmem, řekněme tím hraným, případně dokumentárním? Nebo je třeba mít v záloze své produkční či postprodukční studio?

To je otázka… Záleží na tom, co a jak točíte? Koho máte za zády? Kdo je váš partner a odběratel? Točíte anglicky? Kdo je vaše cílovka? A na jakou platformu míříte? Je to televize, nebo web? Ale pokud točíte filmy jen pro Čechy, děláte chybu. Kdybychom byli velcí, jako je Polsko, tak se film uživí a bylo by hej. Jenže my tak velcí nejsme, a výroba filmu nás stojí stejně, což nás staví do velké nevýhody. Jednou z cest je mít vlastní zázemí a omezit rozpočet, ale i tak musíte mít látku, která za tohle dobrodružství opravdu stojí. Když dělat hranou věc, tak najít dobrou hru o třech postavách, na dvou lokacích. Pak máte naději… Nebo dělat dokumenty s přesahem – o tom, co zajímá i lidi po světě. Ne naše lokální témata. Dokumenty z Valašska ve světě nikoho neohromíte, bohužel. Druhá cesta jsou granty – ty já moc neumím. Ale věřím, že když zkusíte něco multikulturního, tak máte šanci nějaké peníze vysosat. Doporučoval bych příběh o nějakém hochovi, utíkajícím před válkou, zvažujícím svou identitu, spolu s tímto problémem by mohl řešit svou nevyjasněnou sexualitu, a kdyby to bylo málo, přidal bych nějaké postižení, a máte grantový biják jako vyšitý. Pokud však nejste fanda nudných příběhů a chcete točit filmy pro Čechy na jistotu, pak musíte zákonitě sáhnout po historické látce. Filmy jako Kajínek, Lidice nebo Masaryk. Tam i když natočíte sebevětší blábol (mluvím o posledním ze jmenovaných), tak jak u diváků, tak i u poroty uspějete, protože ať se děje na plátně, co chce, lidem v hlavě stále běží zápisky z hodin dějepisu. Dělat cokoliv jiného je obdivuhodné a odvážné, nicméně jistější bude jít si vsadit Eurojackpot.

Zaráží mě, proč nedávají kina častěji zlevněné vstupenky pro mládež, tak aby mladou generaci navykli chodit do kin, aby si filmy nestahovali

Průmysl je na tom špatně. Filmy nevydělávají, dokonce i některé multiplexy jsou v minusových číslech. Jak vidíte budoucnost kin u nás? I s ohledem na pirátství, které tomuto odvětví zasadilo těžký direkt.

Upřímně neznám moc čísla, jak jsou na tom jednotlivá kina, ale zaráží mě, proč nedávají ve vyhraněných dnech častěji zlevněné vstupenky pro mládež třeba do 15 let, tak aby mladou generaci navykli chodit do kin, aby si filmy nestahovali. Třeba vstupenka za 49 korun. Já bydlím na Smíchově, a vždy když jsme v celém sále čtyři, přemýšlím, kde se stala chyba. Co se pirátství jako takového týče, myslím, že je to celé jen hra na oko. V době, kdy jsem ještě vydával filmy, jsme to řešili poměrně často. Došlo to tak daleko, že jsme hned druhý den, co vyšlo naše DVD, měli klon na Uložtu. Jenže jak přišla krize a trh se nasytil, došlo k situaci, že bylo více stažených filmů než prodaných, a to už byl problém. Přijde mi komické, když vidím Českou protipirátskou unii, jak se bije v prsa, že dopadla nějakého chudáka, co si stáhl pár obalů a vyvěsil je na svých stránkách, zatímco Uložto a podobné servery to dělají ve velkém 24 hodin denně. V době největšího zoufalství jsem dokonce nechal naprogramovat robota, který na těchto stránkách lovil nelegální filmy. Když jsem ho nabídl velkým vydavatelstvím, neměl o něj nikdo zájem. Dokonce jedna paní v Bontonu zareagovala tak, že kde prý pak bude stahovat filmy, když to ten robot odstraní??? Jako by stát a systém chtěly, aby masy seděly doma a koukaly na cokoliv, a hlavně nic neřešily a proti ničemu neprotestovaly – od té doby se toho pocitu nemůžu zbavit.

Jak se díváte na dnešní trend univerzálních filmmakerů, autorských tvůrců, kteří si přes námět, scénář, kameru, režii, střih i produkci jsou schopni zrealizovat všechno sami? Je to podle vás dobře, nebo špatně?

Není to ani dobře, ani špatně. Někdo má talentů více, někdo méně. Já osobně vždy obdivoval takového Roberta Rodrigueze (Sin City – město hříchu), že si umí věc napsat, natočit, udělat triky, nastřihat, a ještě si napsat muziku. Taková schopnost vám totiž poskytuje možnost točit levně a mít svobodu v tom, co a jak děláte.  Ale musíte to opravdu umět. Když tohle umíte, můžete jít do věcí, které by vám velké studio nebo producent nikdy nedovolil, protože by se bál o své peníze.

Jestli máte super nápad, jděte za ním, ale jděte dál, než jsou naše hranice

Víme, že v době vašeho debutu mluvit v ČR o nezávislém filmu bylo pro smích. Výroba kopií a distribuce byla tak nákladná, že jste musel mít spíše ostré lokty než kvalitní uměleckou vizi. Myslíte si, že dnes s možností levných a kvalitních digitálních přístrojů i postprodukce je možné nezávislý film v Čechách konečně prosadit?

Myslím, že ano, ale ne u nás – není to o kinech, ale o publiku. Točte v angličtině, tak jako to dělají Španělé: najděte si super látku a jděte oslovit zahraniční hvězdu. Nespoléhejte se na Čechy, jsme malá země, a i když to Pražáci nechtějí slyšet, jsme převážně vidláci. Jestli máte super nápad, jděte za ním, ale jděte dál, než jsou naše hranice. Český vkus má své limity a ty mohou skvělý talent zabít na tři doby.

Dotace jsou zlo, a ten kdo tvrdí opak, je pravděpodobně pobírá, právě teď

Dovedete si představit i proud filmových tvůrců, kteří točí na profesionální úrovni, filmem se primárně neživí a jejich filmy jsou vyloženě nekomerční? Myslíte si, že by měl stát formou dotací takovéto tvůrce podporovat, nebo by měl výhradně injektovat jen komerční kinematografii, aby průmysl nějak fungoval a lidé nepřišli o práci?

Jakmile někoho začnete zvýhodňovat na úkor druhého, je to konečná. Je to jako v přírodě, narušíte přirozenou rovnováhu věcí a z chráněného druhu máte přemnoženou škodnou.Dotace jsou zlo, a ten kdo tvrdí opak, je pravděpodobně pobírá, právě teď. Nechci moralizovat, chápu, že někdo chce podpořit ve své tvorbě. Kdo by nechtěl? Ani nekritizuji ty, kdo o ně žádají. Jen si vzhledem k současné situaci kladu otázku, kdo a na jakém základě by měl rozhodovat o tom, jestli dostanete, nebo nedostanete podporu? Kdo má ten patent na rozum?

Má dnes film podle vás pořád tu uměleckou a komerční nadvládu jako kdysi? Například herní průmysl už v mnoha směrech film překonal.

No, pakliže žijete v USA a děláte do filmu, myslím, že je to stále dobrý byznys. Jestli měl někdy nadvládu? Asi do 50. let, než přišla televize, ano. Herní průmysl je určitě o dost silnější, ale myslím, že bude docházet k prolínání těchto platforem. V 50. letech v USA měli taky všichni strach, že to bude konec filmu, a nebyl. Ono se to všechno tak nějak srovná, toho bych se nebál. Uvidíme, co přinese VR a filmy v ní, jestli to bude lidi bavit, nebo ne. Já osobně trpím už tehdy, když zajdu do kina omylem na 3D film, bolí mě brýle na nose, a navíc vidím, jak celý obraz ztmavne, což mě jako bývalého koloristu točí. Věřím tomu, že nastane doba, kdy bude 3D bez brýlí – to bude ten pravý posun. Pak už jen trochu lepší rozlišení a máme realitu 2.0.

V případě, že prodáte auto, zastavíte dům a film natočíte, budete potřebovat publicitu, a ta není zadarmo

Není už načase rozleptat starý model komerčních producentů, navazujících podpůrných organizací, fondů, koproducentů, distributorů i multiplexů? V době, kdy může autor natočit film rovnou k divákovi a distribuovat ho přes internet, není těchto uzurpátorů třeba, co myslíte?

Bylo by to fajn, ale dokud budou na světě peníze, tak si vždycky tenhle „multilevel“ najde cestu skrz. Autor sice může vytvořit, co chce, ale k tomu všemu potřebujete spoustu peněz, pakliže nejste super talentovaný jako je Robert Rodriguez nebo John Carpenter a neumíte natočit něco, co má hodnotu milionů za desetitisíce, tak nemáte šanci. Ale i v případě, že prodáte auto, zastavíte dům a film natočíte, budete potřebovat publicitu, a ta není zadarmo, tu bez těchto lidí jen tak neuděláte. Nedávno jsem vedl rozhovor s jedním producentem. Výsledek debaty byl, že bez podpory televize v kampani, distributora, co jeví zájem, by do filmu prostě už nešel. Netvrdím, že to není realizovatelné, máme Facebook a podobné sítě, jen to vidím jako velmi náročné na rentabilitu, budete se muset držet hodně při zemi a nepočítejte s tím, že se to někdy vrátí nebo že se z toho někdy stane profitový mainstream. Při tomto souboji Davida s Goliášem se ale zapomíná na jednu věc, skoro bych řekl esenciální, a tou je dobrý nápad, a skvělý scénář. Na tom podle mého ztroskotá nejvíce lidí. Většina totiž neumí psát příběhy, nemá originální nápady a podle toho to v kinech bohužel vypadá…

Proč by měli o tom, kdo dostane na film peníze, rozhodovat nějací páprdové u stolu? Proč by si to nemohli vybrat lidé sami? Proč ne transparentně?

Stát podporuje mnoho festivalů, dotuje mnoho institucí, jejichž podíl na kultivaci filmového umění je sporný. Neměl by raději přidat více na samotnou tvorbu a otevřít se více filmovému terénu, stejně tak přinutit své vlastní médium veřejné služby tato díla uvádět?

Stát by se měl přestat montovat do věcí, do kterých mu nic není. Jakýkoliv dotační systém vždy vedl a vede ke korupci a k nevyváženosti celého systému, a to bohužel neplatí jen pro film. Komise jsou zlo samo o sobě. Dříve nebo později dojde k tomu, že budou dávat peníze jen svým favoritům, a nechci ani vědět, jestli tam bude nějaký ten KICKBACK (malá domů), jak je v Čechách hojně zvykem. Proč by měli o tom, kdo dostane na film peníze, rozhodovat nějací páprdové u stolu? Vůbec funkce státu, jako kontrolora toho, co se natočí, nebo ne, mi není vůbec příjemná. Kdo se mnou nesouhlasí, ať si pustí pár plánovaných budovatelských filmů o traktorech nebo o výkonné montážní lince – ty byly také schváleny nějakou komisí. Proč by si to nemohli vybrat lidé sami? Proč ne transparentně? Ať si celý národ může přečíst někde na webu, co kdo napsal, a pak ať se rozhodnou, zdali by to chtěli vidět v kině, nebo ne. Každý film musí mít svého diváka, bez něj je to mrhání časem a penězi. Dotace dělají jen to, že se bude točit kdejaký intelektuální blábol a lidi to otráví tak, že nakonec přestanou chodit na domácí produkci, jako se to stalo v Německu. Kritici jistě namítnou, že je to nesmysl, že by se točil jen Troška a že to není správně. No, já si to nemyslím, nikdo přece nebrání žádnému tvůrci oslovit mecenáše, založit Kickstarter nebo jinou dobrovolnou sbírku. I tohle jsou přece cesty, jak může vzniknout film.