Robine, můžete nám obeznámit, jak to byl s vašimi začátky ve filmové dráze? Co vás motivovalo ke studiu filmu, nebo jste točil už před školou?

Film mě fascinoval už od dětství. Jedním z impulsů bylo i to, že otec měl videopůjčovnu, takže jsem měl přístup k téměř všem VHSkám s rychlodabingovými zahraničními filmy, které k nám po revoluci dorazily. Asi ve dvanácti letech jsem začal natáčet amatérské filmy na malou kameru, která se prodávala k herní konzoli Game Boy a dovolovala natáčet krátké animované filmy. Naprosto mě to uchvátilo. Film pro mě byl a dodnes je magie a chtěl jsem se mu dál věnovat jako režisér. Kromě toho mě i velmi zajímala jeho historie. Hltal jsem o filmu všechny knihy, co se mi podařily sehnat. Pracoval jsem i jako promítač v kině, abych mohl vidět všechno, co běželo. Založil jsem tehdy u nás na maloměstě i filmový klub, díky kterému jsem mohl poprvé vidět filmové klasiky od režisérů jako Chaplin, Hitchcock, Lynch, Polanski a dalších mistrů. Klasické filmy na mě nesmírně zapůsobily. Ukázaly mi, že film nemusí být jen zábava, ale může mít sílu se dotknout duše diváka.

První snímek, kterým jste se připomněl, byla Seance. Co nám o něm můžete říct? Víme, že jste obdržel ocenění i v zahraničí.

Byla to pro mě zásadní zkušenost, první filmový úspěch a zároveň splněný sen. Seance je krátký studentský film, který jsem natočil v roce 2009. Gotický horor o spiritistické seanci, která se obrátí proti těm, kteří se o ni pokusili. Hororový žánr jsem obzvlášť miloval a chtěl jsem tehdy natočit krátký film inspirovaný všemi těmi klasickými duchařskými horory, jaké jsem po nocích sledoval. Když pak film získal cenu za nejlepší krátký horor na festivalu Dark Carnival v USA a byl vybrán na prestižní zahraniční hororové festivaly jako hollywoodský Screamfest nebo Fan Expo v Torontu, tak jsem byl štěstím bez sebe. Po mnoha letech práce to byl první úspěch a zkušenost, která mě posunula.

O motivaci natočit povídku Stephena Kinga již bylo napsáno dost, ale přeci jen, jakou šanci jste si dával, že obdržíte svolení?

Věřil jsem, že to klapne, protože jsem se tehdy dozvěděl, že Stephen King je velmi ochotný a dává začínajícím filmařům svolení na zfilmování některých ze svých povídek. Paradoxně získat svolení bylo na celém projektu to jediné snadné. Všechno ostatní už pak snadné rozhodně nebylo.

Jednalo se o váš první nezávislý film, předchozí věci jste točil na škole. Jaký to byl pro vás rozdíl?

Rozdíl byl hlavně ve složení štábu. Při natáčení Seance mi pomáhali většinou spolužáci z filmové školy, zatímco pro film Jsem brána jsem sestavil štáb lidí z celého světa. Od francouzského kameramana přes amerického trikaře až po indického ostřiče. Na filmu spolupracovali lidé ze čtrnácti zemí.

Podařilo se mi sestavit tým několika skvělých trikařů, se kterými jsme na efektech pracovali v jejich volném čase

Jak dlouho jste film připravoval, točil a postprodukoval? Jaké období vzniku a disciplína byla nejsložitější? Natáčení, efekty, hudba, zvuk?

Několik let trvalo, než se mi na film podařily sehnat peníze, což bylo kvůli jeho nekomerčnosti velmi těžké. Samotné natáčení trvalo asi deset dní. Film jsme točili ve dvou verzích – jednu pro kina a druhou pro planetária. Nejtěžší bylo vytvoření počítačových efektů, které nám zabralo rok a půl. Na postprodukci jsme totiž měli jenom symbolický rozpočet a nemohli jsme si dovolit udělat efekty klasickou cestou ve studiu. Podařilo se mi ale sestavit tým několika skvělých trikařů, se kterými jsme na efektech pracovali v jejich volném čase. Mezi nimi byli i hollywoodský trikař Gene Warren III. (Postradatelní, Hellboy a další), londýnský umělec Morgan Beringer, který dělal animace pro aktuální tour Rolling Stones a český trikař Jan Střípek. Všichni na filmu mohli pracovat jen ve svém volném čase po práci, takže jsme se posouvali pomalu krok po kroku dlouhou dobu, ale nakonec se to podařilo.

Prošel jste si celou fázi vzniku i jako osoba blízká producentovi. Jaké je v Čechách prostředí pro natáčení nezávislého filmu, který nemá ambice vydělat peníze?

Samozřejmě to není lehké, protože na film se primárně pohlíží jako na komerční výrobek ke generování zisku. Naštěstí se ale pořád ještě najde dost nadšených a talentovaných lidí, kteří jsou ochotni pracovat na projektu, ve kterém sice nevidí peníze, ale smysl a seberealizaci. Na rovinu ale řeknu, že natáčet filmy bez potřebného rozpočtu a možnosti výdělku je natolik náročné, že to je něco, co si člověk může dovolit snad jen v mládí, kdy je běžné dělat šílené akce a hodně riskovat. Není to cesta, kterou bych plánoval jít dál, ale to, že jsem to tehdy zkusil, mi dalo hodně.

Ještě než jste film dokončil, měl jste větší PR než většina nezávislých filmů u nás dohromady. Co za tím stojí? Práce producenta, nebo jen ono magické slovo King, které otevírá dveře do médií?

Věřím, že pomohlo, jak jméno Stephena Kinga, tak netradiční koncept, který film má. Plus to, že se na něm podíleli zajímaví lidé jako třeba trikaři, které jsem jmenoval, a mnoho dalších. Za PR stojí také samozřejmě hodně práce, kterou jsem mu věnoval. Do příštího projektu už ale plánuji zbrzdit svoji nadšenost a neohlašovat nic, dokud to nebude hotové nebo v minimálně velmi pokročilé fázi produkce. U Jsem brána jsem udělal tu chybu, že jsem projekt ohlásil do médií dlouho předtím, než se mi ho podařilo natočit, a to není ideální.

Kde jste film všude uváděl a jaké jsou reakce? Objevilo se třeba něco, co jste vůbec nečekal.

Udělalo mi velkou radost, že film získal cenu za nejlepší krátký horor na filmovém festivalu v Nashvillu, který patří mezi nejvýznamnější americké festivaly. Bylo skvělé u toho být osobně a vidět reakce diváků, kteří filmu kvůli jeho experimentálnímu psychedelickému stylu přezdívali „Stephen King na LSD“. Obrovskou radost mi udělalo také to, že film vybral katalánský festival Sitges, což je nejprestižnější světová přehlídka sci-fi a hororu. Díky tomu jsem se setkal s režisérskými mistry jako Guillermo del Toro (Faunův labyrint) nebo William Friedkin (Vymítač ďábla). Kromě toho film běžel na cca třiceti festivalech včetně hollywoodského Hollyshorts, mexického Morbido Fest, na festivalu hororů v New Yorku, na Sci-Fi London a dalších. Jedním z velkých zážitků pro měla byla také projekce na festivalu v Transylvanii, kde byl hostem festivalu Alain Delon. Potěšilo mě i získání ceny za nezávislý film roku na festivalu Cinema Open v Hradci Králové. Po letech práce na filmu byly pro mě festivaly nádherná odměna.

Vytvořit efekty pro planetární verzi je nesmírně časově náročné

Co plánovaná verze pro planetária, dočkáme se?

Planetární verzi máme dotočenou, sestříhanou a pracujeme na počítačových efektech. Vznikají podobně jako u předchozí verze pro kina bez rozpočtu a ve volném čase týmu, takže postupujeme pomalu, ale postupujeme. Vytvořit efekty pro planetární verzi je nesmírně časově náročné, ale věřím, že se to podaří.

Co chystáte dalšího, poodhalte své plány? O co půjde, jak to hodláte třeba financovat?

Nedávno jsem si zkusil úplně jiný druh projektu, než byla Jsem brána. Pro festival Colours of Ostrava a jeho diskuzní fórum Meltingpot jsem natočil dokumentární projekt Voices of Meltingpot, kde zpovídáme fascinující osobnosti z celého světa. Věnuji se také reklamní tvorbě a chystám celovečerní debut. Na rozdíl od Jsem brána už teď pracuji na projektech, které mají běžný rozpočet a dovolují tak, aby věci postupovaly nesrovnatelně rychleji.

Můj celoživotní sen je natáčet celovečerní filmy. Takové, které by dokázaly diváky nejenom bavit, ale i pohltit atmosférou a dotknout se jejich duše

Jak si představujete ideálně svoji filmovou dráhu? Jak vyvážit umělecké tužby a pracovní rutinu?

Můj celoživotní sen je natáčet celovečerní filmy. Takové, které by dokázaly diváky nejenom bavit, ale i pohltit atmosférou a dotknout se jejich duše. To je cesta, kterou chci jít. Chápu, že je to vysoká ambice, ale věřím, že je dobré, aby si člověk dal vysoký cíl a ten ho tak motivoval, aby na sobě pořád pracoval a vyvíjel se. Jestli se mi toho podaří dosáhnout, a jak se mi to bude dařit skloubit s požadavky praktického života, ukáže asi jen čas. Každopádně jsem rád, že zatím pro mě rozhodně nic není rutinou.

Jak vy chápete rozdíl mezi nezávislým a komerčním filmem? Je podle vás na místě, mít kategorii nezávislého filmu?

V Americe jsou jako nezávislé filmy brány ty, které vzniknou mimo velká studia. Definovat nezávislý film v českých podmínkách bude asi těžší. Snad by se dalo říct, že to u nás můžou být filmy, které vznikly jinak, než běžnou cestou pomocí zkušených komerčně orientovaných filmových producentů. Spíše než jestli je film komerční nebo nezávislý, jsou pro mě důležité jiné dvě kategorie: jestli je to film dobrý nebo špatný.

Doporučil byste mladým filmařům jako mezistupeň nízkorozpočtový nezávislý film, než se pustí do větších komerčních snímků?

Doporučil bych to, protože tak začínající filmaři můžou získat zkušenosti a případné chyby začátečníků absolvovat na projektech, kde takové chyba nebude stát miliony korun. Zároveň to tvůrcům může dát možnost mnohem větší umělecké seberealizace, kdy tyto filmy můžou využít jako svoji „filmovou laboratoř“ pro experimentování. To jsem udělal v případě Jsem brána. I tato cesta má ale dost svých nebezpečí jakými může být třeba nestandardně dlouhá výroba filmu, protože na něj není dostatek peněz a vše vzniká jen ve volném čase.

Doporučil byste českým filmařům adaptaci zahraničních námětů? Jaké výhody jim to může přinést?

To je spíše na rozhodnutí každého. Věřím, že není jen jedna správná cesta, jak se jako filmař prosadit a každý musí najít tu svoji. Pokud bych ale přeci jenom měl něco doporučit, tak je to snažit se netočit filmy jen pro zemi jejich vzniku, ale mít ambici vytvořit film pro celý svět.