Seriál s Kamilem Filou, část druhá

Autor:

Druhé pokračování seriálu s Kamilem Filou, tentokrát zaostřeno na český film.

Jste znám svými upřímnými a tvrdšími výroky, neberete si servítky zejména s domácí kinematografií. Myslíte si, že je to jenom o penězích? Dokud tu nebude kvalitnější financování, nebude i zajímavější tvorba?

V porovnání s mnoha zahraničními kritiky jsem docela jemný a mnohem méně osobní. O upřímnost se snažím v tom rámci, jaký mi umožňuje zrovna dané médium, kam píšu. Domácí kinematografii mám každopádně zmapovanou lépe než kteroukoli jinou a vidím částečně i do zákulisí, takže si můžu dovolit říct víc. V tvrdosti výroků se nevyžívám, i když připouštím, že se psaním vždycky také snažím pobavit čtenáře a koneckonců i sebe.  A chápu, že někoho nadsázka bolí, stejně jako to, že člověk nevidí rád, když o něm někdo mluví jazykem, na nějž není zvyklý.

Co se týče financování českého filmu: Kvalitnější financování neznamená nutně, aby bylo hodně peněz na každý film, ale aby byl obecný zájem podporovat určitý typ filmů, který nedosáhne snadno na jiné sponzory. Tato myšlenka je ovšem pro některé lidi příliš elitářská. Největší  problém mají s tím, že elitní umění dnes není barokně zdobné, ale naopak minimalistické. Nezaměřuje se tedy v této formě na „povznesení duše“ předvedením co největšího množství krásy, ale naopak na všednost, kterou obvykle vnímáme zautomatizovaně. Připustit si nezautomatizovaný pohled na všednost může být pro leckoho nepřekonatelný problém.

Potíž tedy nevidím v penězích, ale hlavně v ideologii, která nám říká, co máme podporovat a co ne, co máme vidět, respektive, co stojí za to vidět. Mám pocit, že zákonodárci, ale hlavně rada Fondu pro rozvoj kinematografie si v těch personálních obsazeních, jaké měla, nedovedla jasně stanovit kritéria, co chtějí podporovat a proč. Vím, že na toto téma, proč v Česku nejsme schopni dotahovat do konce projekty, které by měly šanci na větší zahraniční ohlas, vzniká i odborná studie pod dohledem doc. Petra Szczepanika z brněnské FF MU – rád si v brzké době přečtu její výsledky.

Můžete poukázat na některé současné české tvůrce, které podle vás ještě něco zajímavého předvedou?

Snažím se hodnotit jednotlivá díla a nemít vyloženě oblíbence, nejhorší je být obětí vlastního fetišismu, případně fanouškovství. (Čímž neříkám, že jsem naprosto imunní.) Na svou příležitost čeká hodně debutantů, někteří lidé potřebují potvrdit, upevnit nebo vylepšit svou pozici druhým filmem. Obecně věřím více dokumentaristům, protože jejich způsob práce je pružnější než u hraných filmů točených podle scénáře. K vyhlížení talentů doporučuju občas sledovat FAMUfest.

Ale abych jen nekličkoval bez uvedení konkrétních jmen. Kdo sleduje, co píšu, tak si nejspíš všimnul, že soustavně dávám najevo sympatii k tomu, co dělá Robert Sedláček (nejvíc Rodina je základ státu, nejméně České století) a Vít Klusák (nejvíce Vše pro dobro světa a Nošovic, nejméně Dělníci bulváru). Pokud to má být pustá jmenovačka dokumentaristů, tak dále lidé jako Martin Mareček, Lukáš Kokeš, Petr Hátle, Martin Dušek, Apolena Rychlíková, Jaroslav Kratochvíl, Martin Kohout... Z lidí, co mají za sebou hraný debut, nebo jen dva filmy, vidím naděje v Jitce Rudolfové (Zoufalci, Rozkoš), Zdeňku Jiráském (Poupata), Václavu Kadrnkovi (80 dopisů), Olmo Omerzovi (Příliš mladá noc), Juliu Ševčíkovi (Restart, Normal), Matěji Chlupáčkovi a Michalu Samirovi (Hany). V televizi se pomalu rozjíždí Jan Bušta (Televise bude!). Jsem zvědavý, jak bude po Cestě ven pokračovat Petr Václav a jak svou přiznanou lidovost zužitkuje Jan Prušinovský. Ono, upřímně, nejde o to, aby tu všichni dělali jen druh západního art filmu, svou českost a prostředí, v němž člověk vyrůstal, je dobré si taky v něčem přiznat.

Pro jistotu opakuju: všechna ta jména a tituly berte s rezervou. Nejde mi o to za někoho lobovat, snažím se pokaždé co nejlépe vidět zrovna to nové konkrétní dílo.

Proč si třeba myslíte, že například akční žánry, horor a případně sci-fi jsou u nás zastoupeny jen sporadicky?

České prostředí je prostoupené prozaičností a všednodenností. Máme tu velkou skepsi k čemukoli patetickému – a žánrové filmy bývají patetické, musí přinášet hrdinské vzedmutí, pocit katarze z vybojovaného zápasu. V Česku se naopak víceméně vše mění v něco umolousaného – především erotika, ale i všechny bitky a honičky. Co se týče žánrů akce, málokdo věří, že by se tu objevil hrdina schopný vzepřít se systému. Z historické zkušenosti víme, že se tu většinou ohýbal hřbet. A únik zpod nátlaku moci měl podobu alternativního stylu života, paralelního k oficiálním strukturám – nebyla tu tedy žádná snaha bojovat o lepší budoucnost pro všechny. Naopak, „lepší zítřky“ chápeme jako nejzprofanovanější heslo, kterému nikdo reálně nevěřil, a to právě proto, že ho musel oficiálně pořád deklarovat.

Tato zátěž z minulého režimu je tedy klíčová a točit filmy z dávnější historie v žánrově zábavném hávu naráží zase na problém, že jsme si vlivem národního obrození svou minulost příliš idealizovali. Vkládat do českého prostředí prvky hororu, sci-fi nebo fantasy tak přijímáme vždy jako znesvěcení a tuto herezi jsme ochotni přijmout víceméně jen v podobě komediální nadsázky. To byl přístup tvůrců jako byli scénáristé Miloš Macourek, Jiří Brdečka a Ota Hoffman a jejich režisérů jako Oldřich Lipský, Václav Vorlíček a Jindřich Polák. Ostatně Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak si na parodii hrdiny-velikána, postavili svou kariéru. Třeba i Jáchyme, hoď ho do stroje! je ukázkou toho, že akční hrdina v českém prostředí působí směšně a pouze chabě napodobuje západní vzory z kina (Mistrovský running joke na téma: „Tak kdepak je ten prďola, co tady čepuje to pivo?“).

Vždyť i skoro všechny dětské seriály typu Pan Tau, Arabela, Lucie, postrach ulice, Křeček v noční košili a další, mají své základní schéma postavené na tom, že si děti si „hrají na něco“, zkouší být hrdiny z dospěláckých filmů či nějakým způsobem přivolat do šedivé reality něco ze světa pohádek nebo atraktivnější (prvorepublikové, rakousko-uherské) minulosti. Symptomaticky tak tyto seriály můžeme číst i jako doklad o tom, jak si socialistické země chtěly hrát na Západ, dorůst do „dospělého žánrového statusu“ či alespoň přivolávat zpět dobu, kdy bylo možné více snít a objevovat neznámé.

Když se díváme na různé současné domácí pokusy o žánrové filmy, jako je horor Oko od Miloše Kohouta nebo thriller Vendeta od Miroslava Ondruše, můžeme si na nich všimnout něčeho zcela jinak příznačného. Snaží se najít neutrální, často vybydlené prostory, z nichž už vyvanula minulost a v současnosti také nejsou používané. Vše se odehrává mimo civilizaci, mimo přítomnost, aktuální kontext. Čili české žánrové filmy hrozně moc chtějí nebýt české, nevypadat česky. Jakmile vznikne film, který mísí žánrové prvky a konkrétní reálie, například „gangsterky“ Kajínek nebo Příběh Kmotra, cítíme to často jednak jako devalvaci skutečného příběhu (čili jakousi neúctu autorů k realitě) a jednak se ukazuje, jak ta hra na gangstery v českém prostředí j trapná (čili sledujeme, v jakém zásadním omylu žijí postavy příběhů). Problém je, že ani jeden z těchto významových posunů a kontrastů mezi realitou a fikcí není nijak důsledně a nápaditě reflektován.

Jaká je vaše prognóza ve financování filmů v nejbližších letech v ČR? Projevuje podle vás nová vláda snahu o zlepšení podmínek?

Novou vládu, v níž má hlavní slovo ministr financí Andrej Babiš,  to podle mě vůbec nezajímá a kulturu nechápe jako prioritu. Možná je v ní ještě víc kupecké nálady než předtím. Jenomže, právě z tohoto důvodu se zdají být více nakloněni filmu jako byznysu, a proto můžou podpořit zákon o zavedení pobídek pro filmový průmysl. Z hlediska liberální ekonomie jde o křivení trhu, ale na tohle nejspíš tato vláda hrát nebude; chce se vykazovat jako ideově pružná a bude slyšet na tzv. multiplikační efekty, které zavedení pobídek způsobí. Z čísel, co jsem měl nedávno k dispozici při psaní článku o pobídkách, mám sklon tomu taky věřit. Investice v řádu 800 milionů ročně přinese od zahraničních producentů jasně spočitatelných několik miliard na daních, a další hůře spočitatelné miliardy v jiných oblastech. Pokud chceme udržet pověst Česka jako země s výbornou infrastrukturou na natáčení filmů, jde o krok správným směrem. Tradici na to máme, teď jenom být konkurenceschopní s okolními zeměmi, které už zákon o pobídkách mají.

Mnohem nejasnější prognóza se týká financování českých filmů. Tady je velmi těžké vysvětlovat, že podpora domácích filmů je něco, co se nám může vyplatit z dlouhodobého hlediska a nejenom čistě ekonomicky. Udržovat povědomí, co se děje v Česku, jaký je tady stav kultury a společnosti, dovedou filmy pořád nejlépe. Být země, o které se ví, že vyrábí škodovky, má dobré pivo a hokejisty, není úplně málo, ale není to ani dost. Poslanci a poté i radní by měli projevit odvahu toto prosazovat a odolat nařčení, že se „dotují neúspěšní umělci z našich daní“. Asi každé slovo na té větě by šlo samostatně rozebrat, že to není tak jednoznačné.

Jakou evropskou zemi byste nám dal příkladem?

Z dřívějška Maďarsko, je taky podobně veliké; ale za Orbánovy vlády se situace zhoršila. Nebo Rakousko či Belgie nebo Dánsko, abychom brali srovnatelné země. Nemá cenu se porovnávat s Británií, Francií nebo Itálií. Ale v podstatě kamkoli se podíváte, je to o něco lepší. Horší situace panuje snad jen na Slovensku a v Albánii. Přece i Rumunsko je lepší než my, srovnáme-li jejich a naše zahraniční úspěchy.

Princip je pořád stejný – přiznat si, že nemáme na to, aby se tu kvůli malému trhu většina filmů zaplatila, a musíme dělat filmy pro zahraniční festivalové publikum. Alespoň s tím začít a ročně tak polovinu produkce napřít tímto směrem.  Pro staromilce to může působit bolestně. Mám pocit, že se tady pořád naivně čeká, že se zas začnou dělat populární komedie a pohádky, které to tržně zachrání.

Tuhle víru pokládám za vyloženě škodlivou, protože blokuje rozvoj mnohem levnějších filmů s potenciálem uplatnit se venku. Českou komedii prodáte jen na Slovensko a do Polska, pohádku maximálně tak do Ruska a Bulharska.  Jestliže chcete objíždět zahraniční festivaly, dostat se do sítě západních (případně asijských) artových kin, internetových či kamenných obchodů s DVD a Blu-ray či různých placených streamů „video-on-demand“ a tím si případně vytvořit i zázemí pro financování dalších filmů nejen z fondů a státních dotací, ale i internetového crowdfundingu, tak cestou jsou malé, osobní, levné filmy.

Nejsem a priori proti podpoře dobrých komedií, což znamená i podporu toho, aby mohly vznikat bez nadbytku otravného product placementu. Ale vize, že budeme mít hezky pestře namíchanou kinematografii, kde kvalitní komerční žánrové filmy budou svými výdělky zásobovat konto fondu a pak si teprve budeme moci dovolit umění, je myšlenkově utopená v 90. letech. A i tam šlo čistě o ideologii, nikoli reálnou ekonomiku.

Abych přitom neosočoval lidi z institucí, které se podporou kinematografie zabývají, že jsou takto zpozdilí, dodám jen, že podobné názory vytahují hlavně v internetových diskusích, případně i v novinách ti, kteří vůbec neznají základní ekonomická čísla okolo financování filmů. Tito lidé by to tak  sice chtěli, protože by jim to připadalo spravedlivé, ale ono to tak není a být už nemůže. Fungovalo by to jen s návštěvností, jaká byla za první republiky, nebo po druhé světové válce. Nefungovalo to už za dob normalizace a po revoluci v roce 1989 už vůbec ne. Jak by se to tedy mohlo vrátit? Pokud do Fondu pro rozvoj kinematografie jde koruna z jedné prodané vstupenky a celoroční návštěvnost českých kin je kolem deseti milionů diváků, tak to celkově zaplatí malý (startovní) grant tak několika málo filmům, ale celkově to nezaplatí ani jeden hraný film.

Z útržkovitých zpráv, které mám o radě fondu pro rozvoj kinematografie, vidím jako problém i to, že tam neexistuje obecně přijímaný pohled na to, jak podporovat projekty, které budou dotaženy do konce. Často tu padají plané nápady, že by se třeba více měli podporovat scenáristé a psaní. Ale pak už se nepřemýšlí nad tím, jestli ty scénáře jsou opravdu zfilmovatelné. Ta nekoncepčnost působí naprosto absurdně.

Právě jste dočetli druhou část seriálu s Kamile Filou. V třetím závěrečném díle půjde o pojednání na téma nezávislého filmu.

Seriál s Kamilem Filou

1.část, 2.část

Foto. Letní filmová škola Uherské Hradiště, Česká televize 2x, Kamil Fila