nar. 1983, Mnetěš, Česko

 

Je mi třicet osm. Vystudoval jsem aplikovanou informatiku – bakaláře. Ale já nejsem moc studijní typ (smích). Šel jsem za tím, co mě baví. A proč jsem nešel na filmovou školu? Asi mě děsila teorie. Česká literatura mi na škole moc nešla a biflovat se filmovou historii by bylo to samé. To není nic pro mě (smích). Asi nikoho nepřekvapí, že mě baví film. To myslím není třeba více rozebírat (smích). Jinak mám rád turistiku, výlety do přírody, pěšky, ale i v běhu nebo na kole.

 

 

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, ale řekl bych, že to bylo v dětském oddíle, kam jsem jako malý chodil. Krom toho, že jsme jezdili na různé dobrodružné akce do přírody, jsme se věnovali i výpočetní technice a okrajově právě i filmu a filmové technice. Technologie, jaké jsou pro nás dnes úplně běžné, v mém dětském věku vůbec nebyly. Žádné mobily... a počítače byly jen stolní a velmi vzácné. Tak starej už jsem (smích). V té době všechno přicházelo velkým tempem a bylo to fascinující. A ta fascinace technikou ve mně zůstala dodnes. Druhým aspektem bude, že mám filmy prostě rád. A třetím jakási má potřeba tvořit. A když se to všechno spojí dohromady, tedy láska k filmu a potřeba tvořit s využitím techniky, tak jsme asi u toho, jak jsem se k natáčení filmů dostal. A nebyl to jen film, jeden čas jsem pracoval v reklamní agentuře, kde jsem tu potřebu naplňoval také.

 

 

Jasně, že mám vzory (smích). Peter Jackson a Quentin Tarantino. Ani jeden z nich nemá filmovou školu a jejich tvorba je prostě skvělá a inspirativní a zároveň dost odlišná. Filmy jako Braindead, Bad Taste, Heavenly Creatures, Reservoir Dogs a Pulp Fiction. Záměrně jmenuji ty nejstarší, protože i když vznikaly hodně na koleni, jsou perfektní. Těch vzorů je samozřejmě víc. Z českých je to Jan a Zdeněk Svěrák. Zdeněk píše skvělé příběhy a Jan má velký filmový cit. Ze zahraničních jsou to dále Steven Spielberg, James Cameron a David Lynch, jehož filmy nemusíte ani chápat a přesto vás udrží přikovaný k sedačce.

Film vznikal postupně v průběhu asi pěti let

 

 

Ono to tak nebylo, že bychom si s Michalem řekli, že uděláme mysteriózní sci-fi. K tomu jsme došli na základě reálných možností a spousty omezení (smích). Jeden den – to jsem šel z práce na pozdní oběd – se nějak navršila chuť něco po dlouhých letech natočit, a tak volám Michalovi a bavíme se o tom, že to musí být realizovatelné a jednoduché a musí to dobře vypadat a nesmí to být kravina, aby mělo vůbec smysl tím trávit čas, a musí to být něco, co se normálně v české tvorbě nevidí. Prostě jsme si dali hranice. A hlavně jsme to už nechtěli dělat jako improvizaci, ale tradičně film naplánovat a natočit podle scénáře – poprvé. Kvůli realizovatelnosti jsme se rozhodli, že to celé bude v jedné místnosti, kde jsou nějací lidé zavřeni a neví proč. Prvotní návrh byl, že je někdo unesl – teroristi, mimozemšťani – ale ti lidé si to nepamatují. Nakonec jsme se inspirovali Matrixem a Počátkem a postavili to do dvou prostředí, která ale vypadají téměř identicky, takže jsme to mohli pořád natočit jen v jedné místnosti. A takhle jsme teda došli k tomu žánru. Taky jsme si řekli, že nebudeme dělat žádné 3D efekty, jen všechno na kameru a střihem, protože by to produkci ještě víc zkomplikovalo. A čím komplikovanější je produkce, tím spíš se nakonec nerealizuje (smích).

 

 

Díky za uznání. To mám velkou radost, když to takhle vnímáte. Přiznám se, že toho jsem se nejvíc bál – aby to vůbec fungovalo. To budování atmosféry je tak nějak vedlejší efekt primárních cílů, které jsou v podstatě jednoduché: aby tam bylo to napětí a očekávání, aby to diváka drželo a zajímalo. Je to mysteriózní sci-fi a celé to stojí a padá na tom, že se divák bude chtít dopátrat toho, co to tam na koleni kutěj, co to objevili a jak se to stalo, že se všichni dostali tam, kam se dostali. Nechci vše prozrazovat, tak vynechám detaily (smích).

 

Dramaturgie filmu není vůbec předpisová, s Michalem jsme to totiž skládali podle jiné šablony. Ale v tom je nezávislý nekomerční film super, že se nemusíte ničím omezovat a můžete experimentovat. A já jsem rád, že to na určitý typ diváků zafungovalo. V podstatě jde o princip kladení otázek a dávání odpovědí. To se střídá celý film. Film má osm scén – sedm ve zkrácené verzi – a každá scéna je postavena tak, aby dala divákovi odpověď na otázku, která vyvstala z nějaké předchozí scény a současně položila otázku novou. Je to vlastně taková filmová hádanka (smích). Kdo má rád detektivky, mysteriózní filmy, tak by ho to mohlo bavit. Chce to od diváka, aby se soustředil, přemýšlel a uvažoval. Pokud hledá nějaký tradičnější příběh, tak se bude nudit – není to mainstream. Scénář se několikrát přepracovával a vychytávaly se nelogičnosti ze všech možných úhlů. Když chceme od diváka, aby u filmu přemýšlel a dedukoval, tak to prostě musí všechno zapadat.

Vizuál filmu je ve stylu tech noir

 

Film vznikal postupně v průběhu asi pěti let. To je vážně dost, když si člověk uvědomí ten uplynutý čas. Stihl jsem mezi tím změnit dvakrát práci. Kamarádům se narodily děti a když film vyšel, tak už byly velcí a chodily do školky. Někteří stihli za tu dobu i víc dětí. Je to šílený. Samozřejmě se na filmu nepracovalo v jednom kuse. Chodíte do práce a nemáte pořád sílu na tvůrčí činnost, která zabere stovky a stovky hodin. Takže kolikrát se třeba i několik měsíců na film nesáhlo.

 

O přípravě filmu vám můžu vyprávět ještě hodiny (smích). Zabrala nám zhruba polovinu času, to je asi dva a půl roku, a podle mě je to to nejdůležitější. Nestojí to vůbec nic ve smyslu peněz, koordinace lidí, a tak – jen váš čas – ale bez toho prostě nemůže vzniknout dobrý film. V tom si myslím dělá spousta tvůrců chybu, že chtějí honem honem už točit a nedají dost času scénáři, přípravě záběrů, scén, atd. Samotné natáčení pak jde rychle, proběhlo ve dvou víkendech za sebou, ale v našem případě by ideálně bylo na čtyři. Jenže to je prostě ten problém, když děláte nekomerční film ve svém volném čase a za svoje peníze – řešíte kompromisy a omezení na každém kroku.

 

Dlouho to i vypadalo, že se točit vůbec nebude, protože nešlo sehnat prostor pro natáčení. Nakonec jsme scénu postavili v jedné místnosti v obytném sklepě u rodičů mého přítele. Ta místnost má asi pět metrů na pět. Pro potřeby filmu se zdála být malá, ale nakonec jsme se tam nějak vmáčkli – museli jsme (smích). Stěny a strop se potáhly černým plátnem, drželo to na malířských páskách a my se modlili, aby nám to celé vydrželo. Scéna se pak během natáčení pořád zamlžovala a vhodným nasvětlením to pak ve filmu vypadá mnohem větší. Bylo to opravdový doupě (smích).

 

Každý záběr byl dopředu naplánovaný: kde bude stát kamera, jakým objektivem se bude točit, jaký bude framing, kde budou herci, co budou říkat, dělat a jak se budou pohybovat, kde budou světla... Je to skoro čtyřicetistránkový dokument a vznikl samozřejmě až když jsme věděli, kde budeme točit. Celá scénografie – říká se tomu tak, že jo? (smích) – byla dopředu promyšlená. Na place bylo na jeden záběr patnáct minut, to je jak mrknutí oka, takže se jelo striktně podle plánu – nebyl čas na improvizaci.

 

Vizuální koncept bylo snadné připravit. Prolítl jsem internet a hledal fotky počítačových laboratoří. Inklinoval jsem k retro sci-fi stylu. Jednak je snazší nahromadit technické harampádí než vytvořit ultra futuristickou scénu, a jednak futuristické scény pomalu přestávají být vizuálně atraktivní, protože je začínáme vídat v běžném životě – takže už nepůsobí jako sci-fi.

 

 

Jak byl hotový scénář, obvolali jsme s Michalem kamarády, kteří se typově hodili na jednotlivé role. Naštěstí všichni z nějakého důvodu na to kývli (smích), nebylo vůbec potřeba nikoho přesvědčovat. Jak byli herci, byl prakticky připravený i štáb. Já jsem obstaral režii, kameru i světla. Herci kromě hraní dělali klapku a pomocné práce. Přítel hlídal plán, držel mikrofon a zaznamenával zvuk. Jeho rodiče se postarali o catering a technické zázemí. Víc lidí v tom nebylo. Před natáčením jsme několik týdnů s herci nacvičovali scénář a hraní vůbec. Scénář se přitom i dál dolaďoval. Po zbytek času jsem v tom byl většinou sám, nebo s Michalem, se kterým jsme pracovali na prvních verzích scénáře, a nebo v postprodukci s přítelem, kterému jsem postupně pouštěl hotové kusy filmu.

 

 

Protože jsou všichni kamarádi neherci, až teda na Lucku, která běžně hraje v ochotnickém divadle, vybírali jsme z nich především podle jejich povahy a typu osobnosti, aby byli co nejblíže filmovým postavám – aby tedy nemuseli hrát něco, co jim není moc přirozené. Takhle mohli většinu času vystupovat tak, jak jsou sami zvyklý, nebo jak by se sami v dané situaci zachovali. Pro všechny to byla první filmová zkušenost, když nebudu počítat účast v komparzu, kterou měl Míla, a jen díky tomu výběru podle shody s filmovými postavami si myslím, že to dopadlo dobře a že se na to dá nakonec koukat (smích).

 

 

 

Jako kameru jsem použil vlastní zrcadlovku Canon EOS 760D. Dlouho ležela ve skříni nevyužitá. Stativ mám taky vlastní. Zbytek se musel půjčit: kvalitní zoom objektivy s vysokou světelností a pevným ohniskem při zoomu, protože fotoobjektiv, který mám, má všechno, jenom ne tohle (smích), pak taky mikrofon a záznamník zvuku, světla, mlhovač a odraznou plochu, kterou jsme nakonec použili asi jen dvakrát. To mě vyšlo asi na šestnáct tisíc korun. Všechny ostatní náklady se rozpustili mezi štáb a nikdo je nezná.

 

Vizuál filmu je ve stylu tech noir a k tomu je potřeba široký dynamický rozsah obrazového záznamu, aby byly dobře prokreslené stíny i světla a zároveň zachován vysoký kontrast. Jenže standardní profil záznamu mojí zrcadlovky má rozsah asi jen 4 f-stopy, pro srovnání film jich má nějakých 14. To v praxi znamená, že stíny jsou černé a světla bílé, takže naprosto nepoužitelné pro tech noir styl. Zkrátím to, prostě jsem musel vytvořit vlastní profil pro obrazový snímač, abych do 8 bitového záznamu vecpal co nejvíc f-stop a zároveň to ještě moc nešumělo. Dostal jsem jich tam po mnoha pokusech a hodinách nakonec 11.

 

Jelikož jsme neměli žádný steadicam, koleje, ramena, ani nic podobného, je téměř celý film natočený ze stativu. V mnoha případech by totiž rozklepaná jízda z ruky byla rušivá. Použil jsem ji jen ve dvou záběrech. Jinak je dynamika kamery dána jen stabilními záběry, švenkováním, zoomováním a přeostřováním. Někdy v mnoha kombinacích v jednom záběru, což na papíře znělo proveditelně, ale v praxi to bylo dosti komplikované.

 

Mluvené slovo ve filmu a i spousta ruchů je sebraná přímo při natáčení. Postsynchrony jsme nedělali. Odstranit šum z kontaktního záznamu bylo ale peklo a příště určitě půjdeme cestou postsynchronů.

 

 

 

Film měl premiéru v létě 2020 mezi pandemickými opatřeními v Kině Pilotů a od té doby se do kina bohužel nepodíval. Teď je volně ke shlédnutí na mém YouTube kanále – v katalogu Unitedfilm Vortex najdete link. Ale je vidět, že nikdo z nás není zkušený distributor a dostat film mezi lidi je pro nás velký oříšek. Pro online publikum jsem letos navíc vytvořil i zkrácenou verzi o pět minut, která má svižnější tempo. Velká část online publika totiž nedává jeho úvodní rozvláčnost. Ono je to taky hodně dáno tou filmovou skladbou, která je, jak jsem říkal, netradiční, a když na to není divák připraven a správně naladěn, tak ten film je prostě divnej. Když lidi zavřete do kina, a vyvalíte to na ně na velkém plátně a s ohromujícím zvukem, tak je to něco jiného, ponoří se do toho a funguje to okamžitě.

 

Těm, co se film líbí, chválí společně vizuál, atmosféru, stísněný pocit, přirozené dialogy a užijí si postupné odkrývání záhady – tedy všechno to, o co jsme se snažili. Mají z toho ten kýžený divácký zážitek. A z toho mám fakt radost! Když se kritizuje, tak je to buď rozvláčnost a nefunkční atmosféra, nebo slovní přetechnizovanost, podivná dramaturgie, špatné herecké výkony a případně nepochopení celého dění, které pak vyšumí do prázdna. Případně se zkritizuje úplně všechno, od režie, přes kameru, střih, herecké výkony, prostě všechno (smích). Rozhodně to není film pro každého, ani nemůže být, a také má svoje rezervy (smích).

 

 

Na ČSFD máme teď ale nějakých 72 %, což je malý zázrak, a jsem zvědavý, kam se to bude časem ještě posouvat. Film Shortage náš film ohodnotil 78 % a to osobně považuji za velký úspěch. A taky to, že jsme se dostali na seznam krátkých filmů usilujících o cenu ČFTA Český lev 2020 – do výběru, podle přihlášky, byly zařazeny jen ty filmy, které splňují určitou technickou úroveň a kvalitu.

 

Já nevím, jak to totiž dělají jiní tvůrci, ale pro mě je hrozně obtížné se na film podívat jako nový divák. Když vidíte každou vteřinu filmu nejméně stokrát, tisíckrát, tak ho znáte tak nazpaměť, že nemáte nejmenší tušení, jaké to je vidět film poprvé. Můžete zhodnotit jaká je kompozice záběrů, kontinuita střihu, technická úroveň, logika příběhu a tyhlety kvantifikovatelné parametry, ale nemůžete si sami zhodnotit divácký prožitek.

 

 

Ano i ne. Nerad bych teď něco nakousl, protože je velká šance, že to nedopadne (smích). Nejvíce rozpracovaný projekt je teď z úplně jiného soudku – dobrodružná stolní hra. Mám ale námět na dva mini kraťasy, takové jednohubky, které snad nějak realizuji, protože půjdou natočit jen ve dvou lidech. A pak mám námět a příběh na větší pohádku. Michal má za úkol napsat literární předlohu. Tak jestli ji někdy napíše, tak se pak uvidí (smích).

 

 

To rozhodně. Většina české komerční tvorby mě totiž nijak neoslovuje. Mám pocit, že všichni mají potřebu reflektovat nějaká dění v minulosti, podsouvat za každou cenu nějaké myšlenky a tak. Že téměř úplně zmizela tvorba čistě pro radost, příběh, dobrodružství. Je to už otravné. Jasně, v každém filmu asi najdeme nějaký odraz doby, nebo morální podtón. Vyšťouráte ho i z PROJEKTU, když chcete (smích). Ale kam se poděla česká tvorba v duchu Oldřicha Lipského, je mi záhadou. Je to skoro jen samé drama nebo krimi. Komedie nejsou vtipné. Je opravdu málo nových českých filmů, které mě baví. Jsou, ale je jich málo.

 

Nezávislý film je hrozně roztříštěný. Běžný divák se k takové tvorbě málo kdy dostane. Možná ho to ani nenapadne. Není žádná větší komunita, ani prostředky. Každý autor s tím tak zápasí podle svého a určitě všichni zápasíme s tím, jak dostat své filmy mezi diváky. Jak zvednout zájem o alternativní tvorbu... Ale tu potřebu tvořit lidi budou mít vždycky, a tak si myslím, že navzdory všemu tady nezávislý český film bude pořád existovat.