Nová vlna

Jakub Voves

Talent nezávislého filmu

Jakub VovesMladý nadějný filmař, který zahájil svou činnost již v 9 letech v rámci video studia pod ZUŠ Police nad Metují. Specializuje se na experimentální hraný film a dokument. Nejvíce uznání a ocenění získal za svůj první dokument Otec nezvěstný a posléze za hraný film Stínidla a Janička a skořápky, oba s prvky animace – pixilace. Do jeho sbírky patří medaile z celostátní filmové soutěže a snímky se promítaly i na festivalu Cinema Open.

 

 
Scénárista, Zvuk, Kameraman, Střihač, Produkce, Režie, Autor
Filmy
Otec NEZVĚSTNÝ (Režie, Kameraman, Scénárista)
Robinsonův VÝLET (Kameraman)
Vozatajové v Polici (Autor)
Janička a skořápky (Autor)
Stínidla (Autor)

Jakub Voves 2

 

Co Tě přivedlo na myšlenku točit filmy? Je to jen momentální zájem nebo se tomu chceš věnovat dál?

K filmu mě dovedl můj taťka. Jednou mně dal do ruky svoji kameru a zeptal se mě, jestli bych si nechtěl něco zkusit natočit. Tak jsem se do toho pustil a náramně mě to bavilo. Ještě téhož dne jsem si to sestříhal. Byl to první film. Nebyl to žádný zázrak. Šlo o zimní procházku s rodiči. Naprosto obyčejná událost. Chodil jsem do grafického studia v ZUŠ Police nad Metují a tak jsem svému panu učiteli Vladimíru Beranovi přinesl film ukázat. Vytkl mně na filmu spoustu chyb a příště - v dalším fimu - se sice objevily nové chyby, ale ty prve vytčené už ne. Takhle jsem delší dobu filmoval a stříhal. Vesměs to byly jednoduché dokumentíky z Machova a okolí (bydliště). Později jsem se stal součástí týmu NAŠA TV pod grafickým studiem ZUŠ. V té době tým pracoval na velkém dokumentárním filmu Vůle žít, který měl ještě větší úspěch, než „můj“ Otec NEZVĚSTNÝ. Film byl o dvou ženách, které přežily hrůzy koncentračních táborů. Já jsem se mohl podílet na několika záběrech, které se podle mě nikdy nepoužily. Ale působil jsem v týmu spíše jako rušivý element. Každopádně po tomto filmu tým odešel. Kluci i holky šli na střední školy, takže museli této aktivity zanechat. Já jsem se stal jakousi hlavou týmu nového. V tvorbě kinematographu bych chtěl rozhodně pokračovat dál, pokud možno celý život.

Bereš film jako nástroj pro vyjádření vlastních pocitů a názorů, protože jsi nenašel nikde jinde možnost.

Nemohu říct, že bych neviděl jinde možnost, jak se vyjádřit. Vnímám film, spíše jako nejsilnější prostředek, jak se vyjádřit. Už jenom, když to vezmeme z hlediska technického: Chtěl jsem si v umění zkusit, co možná nejvíce vyjadřovacích prostředků – Text, hudbu, nakonec i obraz (kresba). Film mi přijde z těchto prostředků nejsilnější proto, že se v něm všechny složky mísí. Je tam hudba, text i obrazy. Samozřejmě je důležité, jak moc se autorovi podaří tyto složky seřadit a vyvážit. Vnímám dobrého režiséra, jako dobrého kuchaře. Pokud se na to podíváme ze směru myšlenkového: Film je pro mě, ačkoli se jistě budu opakovat po někom slavném, dílna kde lze oživovat sny. V běžném životě, který žiji, mi něco chybí a to něco se snažím zhmotnit ve své mysli. Jenže toto myšlenkové zhmotnění mi nestačí. Toužím po tom, této myšlence dát přesné obrysy, snažím se ji oživit, přenést ji do reality. Jedině tak mohu své sny sdílet. A film mi k tomu dává nejlepší příležitost.

Něco hodit na papír a napsat není to samé jako natočit několika minutový snímek, který každý nemusí pochopit a který má svoje pravidla. Jak ses popral s tímto problémem, že v hlavě máš myšlenku, v duši pocit, ale nevíš jak to přenést na plátno?

Je skutečně velmi těžké vyjádřit své myšlenky a pocity. Já jsem se ve filmu dlouho „hrabal“. Jeho scénář jsem napsal na podzim roku 2012 a stále jsem trpěl myšlenkou, že ho lidé nepochopí. Což se mi také potvrdilo. Někteří lidé přesně pochopili, co jsem chtěl říct a někteří absolutně nechápali, proč jsem něco takového vlastně udělal. Pak mi několik lidí poradilo jednu věc. Nemůžeme čekat, že film každý pochopí. Dokonce se dá říct, že to nemusí být vůbec náš záměr. Mám velmi rád surrealismus - sleduji jeho texty, filmy, fotografie. Mám pocit, že tomu rozumím. Dělám si k tomu interpretace a jako divák (čtenář) těchto děl si můžu hrát spolu s autorem a to mi přijde úžasné, když autor otevírá pro diváka hru. Divák si buď může hrát, nebo je mu všechno absolutně lhostejné. To už je čistě na jeho rozhodnutí. I po soutěži jsem si řekl: Je škoda, že si to neudělal konkrétnější. Kdyby to pochopilo více lidí, ten film mohl mít větší úspěch. Pak jsem si ovšem uvědomil, že to nebyl můj záměr. Chtěl jsem divákovi otevřít tuto hru, která mě vždy tak baví na surrealistech. Hru, při které se musíte ptát: Proč se přede mnou děje toto? Má to, co vidím nějaký smysl? A to pro mě bylo a zřejmě i bude stěžejní pro sdělení myšlenky. On se totiž pokaždé najde někdo, kdo Vás pochopí. Někdo, kdo svět vidí podobně.

Jaké to bylo na Videosalónu poslouchat odbornou porotu, která komentovala tvůj záměr? Dokáže Tě to povzbudit, donutit k zamyšlení nebo naopak odradit od další tvůrčí činnosti?

Účast na festivalu byla velmi povzbudivá. Možná jsem si více, než postoje poroty užil atmosféru. Spousta mladých i starších lidí nadšená pro tvoření filmů, mnoho různých přístupů u každého jinak svébytný. Dále se mi podařilo navázat několik, byť drobných, kontaktů. Co se dá říct konkrétně k porotě. Líbilo se mi, že filmy neodbíjeli několika poznámkami. Diskutovali o nich, snažili se je i nějak interpretovat. Jejich řeč mi dala spoustu skvělých myšlenek. Už před soutěží jsem věděl, že bych film udělal dnes trochu jinak. Ale po ní jsem byl úplně nadšen pro natáčení jiného filmu. Setkat se s tím, jak porota vnímá, jak si představuje cíle filmu a to všechno bylo zkrátka velikým hnacím motorem, který mi dal spoustu energie do dalšího tvoření.

Proč sis vybral téma vměšování médií do soukromí? Nás osobně to štve, ale jsem spíš zvyklý na to, že dnešní teenageři techniku zbožňují a moc nepřemýšlí o tom, že jim může i ublížit. Proto nás Tvůj postoj zaujal.

Film mě napadl někdy během voleb. Po dlouhé době jsem sledoval média - televizní noviny, zprávy na internetu i v tisku. Všímal jsem si najednou toho, jak děsivě se média dostávají do naší blízkosti a jak strašně nás manipulují. Tehdy jsem se rozhodl, že media jsou stínem, jež zastiňuje vše, co je nám tak milé. Život, umění, svobodu, přírodu. Samozřejmě jsem si několikrát během psaní filmu uvědomoval otázku: Nejsou to právě media, díky kterým můžeme to všechno vidět? Byl jsem před těžkým tématem, ale řekl jsem si, že mám-li vztek na média, musí to být ve filmu vidět. Jestli se to povedlo, je už otázka na jiné. Co se techniky týče. Technika je výborná věc, svým způsobem ji zbožňuji, ale jsem na ní naštvaný kdykoli si uvědomím, že jsem u něčeho jiného mohl strávit spoustu času, kterou jsem doslova zabil hrou s technikou. Třeba jsem místo toho mohl jít do přírody, nebo si číst nějakou knížku. Jednoduše, myslím, že se takovéto věci musí vyvážit. Měli bychom si užít obojího a té techniky spíš méně, než všeho ostatního.

Hodláš točit podobné varující snímky, což by bylo skvělé, nebo se hodláš vydat ve filmování jiným směrem?

Určitě bych rád tvořil takovéto varující snímky, ale můj film vznikl myšlenkově, jako spontánní reakce na smutek nitra, když bych to tak shrnul. Tím chci jenom naznačit, že myšlenky pro film, se podle mého názoru tvoří přirozeně, tak jak plynou naše dny. Proto se snažím poslouchat, co mi hlas inspirace každý den přichystá. Někdy nic, někdy je toho velmi moc a nestačí mi několik A4. Určitě bych se chtěl věnovat filmu uměleckému. Jak jsem si i na soutěži mohl ověřit - takový film, se těžko chápe, ale má pro mě velkou cenu tím, že se snaží o něčem mluvit. Nerad bych skončil u prvoplánových věcí, které nic neříkají a snaží se pouze zaujmout publikum. Netvrdím však, že se i na takové filmy občas nepodívám.

Punk je o postoji, být sám sebou, být kreativní, když není, tak si vytvořit svoji vlastní platformu. Inspiroval Tě ve filmovém ohledu nebo Tě tenhle směr vůbec nezajímá a posloucháš střední proud, hip hop, drum bass a podobný úchylnosti?

Musím se přiznat, že s PUNKEM jsem přišel do styku jen málo. Možná škoda, když o tom tak pěkně mluvíš. Můj hudební vkus, stejně jako vkus pro umění je velmi široký. Poslechnu si téměř všechno a samozřejmě se mi ne všechno líbí. S těmi, jak si napsal úchylárnami, se dostávám do styku převážně při setkání s několika spolužáky, takže velmi málo. Nejvíce mě baví klasická hudba, pak rock 'n' roll, zbožňuji například skupinu Pink Floyd, ale nepohrdám ani moderními věcmi. Vážím si mnoha moderních tvůrců, jako je například Birdy, Soley nebo David Guetta. Mám rád českou alternativní scénu, takže mě baví kapela Zrní, nebo Bratři Orffové. Do příjemné nálady mě vždy dostanou francouzské šansony. A ze skutečně špatné nálady mě vytrhnou tvrdé rockové písničky, kde se jistě občas objeví i Tvůj milovaný Punk.

Jak se díváš na věci jako je internet, facebook, čipy, kamery na každém rohu, mobily. Nemáš pocit, že je tenhle přetechnizovaný svět cestou k úplně ztrátě svobody a soukromí a že si to uvědomíme, až bude příliš pozdě?

Ano, máš naprostou pravdu. Uvědomit si až příliš pozdě, to je zřejmě nejlepší verdikt pro dnešní společnost. Bojím se, že tyto prostředky strašně narušují naši skutečnou svobodu. Je to však - podle mne - trochu paradoxní, poněvadž zároveň s tím můžeme říct, že se o naši svobodu do jisté míry starají. Budu se opakovat, myslím, že nejlepším řešením je uvědomovat si a snažit se v životě tyto prostředky vyvážit. Je pravdou, že když se nad tím člověk občas zahloubá, může ho to duševně doslova roztrhat. Ta všekontrolovanost a naprostá nesvoboda v údajné svobodě. Ale je to spíše filosofická otázka a otázka zvyku. Já jsem se již narodil do doby, kdy je to běžná součást života a jakákoli revolta vůči tomu je prohraný boj. Každopádně se na tuto problematiku musí upozorňovat. A hlavně a to je dle mého názoru jeden z problémů medií, musí být toto upozornění vidět. Takže možná, kdyby nám bylo ukázáno spíše takovéto upozornění místo zvířátka v ZOO. Nebo jeden z těch skvělých dokumentů, které se drží převážně na dokumentárních festivalech, místo odporných sitcomů, pak by byla alespoň naděje, že si uvědomíme dříve a nebudeme slepí. Jenže takhle nefungují media a nefungují tak, poněvadž tak nefunguje společnost. Což je smutné a určitě to povede k naprosté a dokonalé roztrhanosti svobody. Mě hlavně na technice mrzí jedna věc a to je desocializace. Je pravdou, že to není tak kruté, jak to občas vidím. Ale jenom skutečnost, že si na schůzce s někým vytáhneme mobil a celou dobu sledujeme facebook-chat mě prostě děsí.

Co si představuješ pod označením nezávislý film? Může být někdo na něčem úplně nezávislý, ať v práci, tvorbě nebo životě?

Pokud to vezmeme z pohledu mírně filosofického. Vždycky budeš závislý na vlastním nitru, na svých myšlenkách, na genech, na rodičích, kteří mají na věc taky nějaký názor. Na druhou stranu věřím, že člověk a převážně pak tvůrce, může být společensky zcela nezávislý. Pod pojmem nezávislý film si představím autorský film. Jeden takový jsem udělal. Myšlenka je má, hudbu jsem si napsal a nahrál sám, sám jsem si ve filmu zahrál a sám jsem si ho sestříhal. Dalo by se o takovém dílu mluvit, jako o dílu nezávislém. Jenže film není nezávislý, poněvadž bez techniky, jež mi poskytl pan učitel Beran - tj. kamera, mikrofon a střižna - by film nikdy nemohl vzniknout. Takže je otázka, z jakého úhlu se na nezávislost díváme. Ale, jak jsem nastínil výše. Úplná nezávislost myšlenková není možná. Vždy jsme něčím ovlivňování. Možná bych si ještě dovolil otázku. Do jaké míry je toto ovlivnění špatné? Říkám si totiž, že čím více názorů na téma, tím je film zajímavější. Co se techniky týče. Čím více lidí na filmu pracuje, tím víc se v něm míchá různých kreativních přístupů a tak vzniká něco, jako poutavý plakát, kde jsou naprosto rozdílné prvky, ale společně tvoří dokonalý celek.

Máš problémy mezi vrstevníky s tím, že se názorově liší a nechápou Tě? Vadí Ti to?

Otázka na mé vrstevníky má hned několik řešení. Když řeknu, že si se svými vrstevníky nerozumím, budu lhát. Naštěstí totiž, tak jako můj film, může určitě několik lidí pochopit, protože jsou mi podobní, tak i v životě potkáme lidi, kteří nám jsou podobní. Takže ano, na otázku mohu odpovědět, že si s vrstevníky nerozumím. Ale nebude to pravda, poněvadž mám se spoustou lidí skvělý vztah, kterého si velmi vážím, a když to tak řeknu, po projití chodbou našeho gymnázia první přestávku mne div nebolí ústa od věčného zdravení. Jsou to asi poslední dva roky, kdy se naopak spousta lidí se mnou začala bavit. Setkali jsme se, nikoli v hospodě nebo na festivalu, ale na chodbě gymnázia. Nelíbilo se mi, že se denně potkáváme a jakoby se neznáme, tak jsem se snažil “vrtat” do lidí, které jsem potkával. Začali jsme se bavit. Rádi se posloucháme a tvoříme spolu drobné skupinky. Mí přátelé jsou napříč celým věkovým spektrem. Někteří mě vnímají jako blázínka, nebo snílka. Ale já si lepší označení snad ani nemohu přát. Takže můj vztah s vrstevníky je složitý, ale řekl bych – krásný.

Uložit

Uložit

Média

Více z této kategorie: « Šimon Štefanides Jaroslav Beran »