¨

Pavel Soukup nepatřil k dětem, které měly zakázáno koukat na televizi. Dá se říci, že na filmech vyrostl, od narození obklopený originálními i nahranými VHSkami, většinou nakradenými z barrandovských dabingových studií. V předškolním věku pravidelně střídal charakterové role doprovázené vlastnoručně sestavenými kostýmy, kdy navenek zvláštně vypadající pohyby a grimasy představovaly Pavlovu promyšlenou choreografii a děj. S přibývajícím věkem (a po konzultaci s dětským psychiatrem) zjistil, že mu herectví nevyhovuje, a že by mnohem raději filmy tvořil. Vydal se tedy cestou nejmenšího odporu a začal studovat samotářskou animovanou tvorbu na UMPRUM. Poté, co ho spolupráce s kreslenými postavičkami poučila o základech režie, kamery a postprodukce, začal své poznatky aplikovat na živé herce. Mezi Pavlovy další vášně patří československé záhady, mýty a legendy, speciálně pak druhoválečný přízrak Pérák, téma, ke kterému se opakovaně vrací. V současnosti se věnuje převážně režii a střihu hraných a animovaných krátkých filmů, spotů a reklam.

 Režijní filmografie:

2017	Domovoj
2015	Lesapán
	Pionýři hororu 2 (TV seriál)
	To není moje sestra!
2014	Holčička, která neplakala (studentský film)
	Selfies
2013	Pérák
	Pionýři hororu (TV seriál)
	Třída smrti (studentský film)
2011	Blízký přítel (studentský film)
2010	Žrouti (studentský film)

Interview

Když se chce, tak to jde, dalo by se říci na adresu Pavla Sukupa mladšího, který má ty nejlepší předpoklady proto, stát se zajímavou personou českého žánrového filmu. Přestože nestuduje vyloženě filmovou školu, pouští se v tandemu se svým nejlepším kamarádem Jakubem Košťálem do projektů, které jim můžou závidět právě na filmových školách i v komerční sféře. I proto získali jako první cenu nezávislého filmu roku. Za snímek Lesapán.

Statický obrázek mi přestal stačit

Pavle, k vaší filmové tvorbě jsme se dostali s přípravou Lesapána. Zpětně jsme byli příjemně překvapeni, jaké krátké animované i hrané filmy jste vyplodil předem nejen na škole, ale i mimo. Bylo možné se ve vaší rodině vydat jiným směrem než k herectví a filmu?

Chtěl jsem být degustátor jídla nebo špičkový koktejlový barman. Moje rodina mi nijak nebránila ve výběru směrů. Jak taťka herec, mamka baletka, tak dědeček architekt se hodně snažili, abych měl spíše co největší rozhled a nejkvalitnější vzdělání. Existuje mnoho daleko významnějších, užitečnějších a hlavně serióznějších povolání, než práce u filmu a bylo by nespravedlivé svézt moje, ne úplně šťastné, rozhodnutí na rodinu.

Opravdu jste byl v dětství pod obležením kazet z dabingu na Barrandově?

Rád jsem jen tátu na Barrandov doprovázel. Devadesátková generace to ještě zná z videopůjčoven, takový ten pocit, kdy stojíte před policemi plných pestrobarevných VHSek a vybíráte si film podle obalu. A přesně takovou kazetovou stěnu mívali produkce dabingových studií. Vždy jsem si mohl půjčit maximálně tři filmy, ale ne všechny jsem vracel. Samozřejmě obaly s příšerami, roboty a superhrdiny mě bavily nejvíc.

Vzdáleně připomínáte syna hollywoodského režiséra Cosmatose, Panose, ten svůj debut Za černou duhou vyhranil z fantazie, která ho obtékala při prohlížení béčkových hororových obalů videokazet. Jak moc vás tedy zahraniční žánrové filmy ovlivnily? Jaké kazety byly nejvíce ohrané?

Jednoznačně Burtonův Batman se vrací a Beetlejuice. Potom to byly animáče (Toy Story, Tarzan, Kouzelný meč, Tom a Jerry...), francouzské komedie (Návštěvníci, Křidýlko nebo stehýnko, Operace Corned Beef, Strážní andělé, Zvíře, Blbec k večeři…), kung-fu a ninjovské filmy (Cesta draka, Ninjova pomsta, Americký samuraj a „jackiechanovky“), 80kové a 90kové akčňáky (Tango a Cash, Terminator 2, Poslední akční hrdina, Souboj cti…) a samozřejmě horory (Poltergeist, Predátor, Alien, Evil Dead 2…). Největšími poklady byla třeba stará trilogie Star Wars, kterou táta dostal hned po nadabování přímo ze střižny ještě s timecodem. Obecně ty nahrané kazety v černých obalech bývaly zajímavější než originální. Vešly se na ně dva až tři filmy a u ledabyle popsaných kazet se občas stalo, že jsem narazil na nějaké utajované poklady…třeba porno.

Reklama nebo práce v postprodukčním studiu je osud většiny animátorů nejen v Čechách a je jedno jakou školu máte

Svoji fantazii jste nejprve ukládal do svých kreseb a maleb, kdy přišla chuť jim vdechnout život animací?

Byl jsem vážně závislý na vdechování terpentýnu, musel jsem s malbou přestat a podstoupit odvykačku. Navíc statický obrázek mi přestal stačit. Kresby a malby bezesporu dokážou vyprávět příběh a předávat silné emoce, ale velmi omezeně, zvláště méně vnímavým divákům. Nejsou tak komplexní, postrádají další složky, které „motion picture“ má, jako je zvuk, čas, rytmus.  Animace se mi zdála rozumnější z hlediska využití, než volné umění, a zároveň mu byla blíže než hraný film.

Zkoušel jste s experimentováním sám, či jste první kroky v animaci udělal až na UMPRUM? Nezvažoval jste studium rovnou na FAMU?

Prvním animovaným filmem byla kraťoučká groteska Žrouti, se kterou jsem se na UMPRUM hlásil. Popravdě zvažoval jsem obě školy, ale zkoušky na UMPRUM byly dřív a jinam jsem to už nezkoušel.

UMPRUM je průmyslová škola, ne filmová, a tak se ateliér Filmové a TV grafiky, který jsem studoval, zaměřoval především na reálné užití animace za komerčním účelem. Dělali jsme spoty, reklamy, motion design, VFX postprodukci, character design, ilustrace, komiksy, storyboardy, často i přímo na zakázku pro klienta.

FAMU má ale zase důslednější řemeslnou průpravu co do preciznosti animace a filmové znalosti. Reklama nebo práce v postprodukčním studiu je osud většiny animátorů nejen v Čechách a je jedno jakou školu máte.

Pérák: jako každá praktická zkušenost mi dala víc, než celé studium

Prvním vaším hraným filmem byl Pérák. Za jakých pohnutek vzniknul, byl součástí i školní práce?

Pérák byl amatérský projekt. V rámci školy jsme tehdy měli půjčenou nějakou techniku a využívali její dílny, ale jinak bych oficiální schválení asi nedostal, protože šlo o ryze hraný film, na což se v odlišně zaměřeném ateliéru koukalo s oprávněnou skepsí. Já tou dobu ale už věděl, že se animáčům výhledově věnovat nechci, nebo minimálně ne jako animátor. Tehdy jsme si s nejlepším kamarádem Jakubem Košťálem řekli, že natočíme film na motivy městské legendy protektorátní Prahy, o které jsem mluvil od doby, co jsem viděl Trnkův krátký film PÉRÁK A SS. Sami jsme si to zaplatili, napsali a nutno říct, že i podělali. Je to zatraceně těžké téma, na kterém se vysekalo už mnoho tvůrců, ale jako každá praktická zkušenost mi dala víc, než celé studium. Vřele všem doporučuju pouštět se do odvážných projektů a posrat je! Dokud v tom nejsou peníze jiných lidí, tak si to můžete dovolit. Bez Péráka by nevznikl Lesapán.

Nicméně Pérák je moje srdeční téma a ještě to s ním nechci vzdát, už kvůli skvělému kostýmu, který navrhla Aneta Grňáková (momentálně nominovaná na Českého lva) a který nám po natáčení zůstal. Práci na celovečerním scénáři, noirovém thrilleru, jsme ale zatím pozastavili. Po úspěšném divadelním představení souboru Vosto5 se Pérákovi daří v animovaném filmu našich kolegů z FAMU (PÉRÁK: STÍN NAD PRAHOU) i v sešitovém komiksu (DECHBEROUCÍ ZÁZRAK). Raději bych podpořil výrobu animovaného celovečeráku a nebo viděl Péráka v pěkné komiksové knize. Jako hraný film je zatím v Čechách velmi těžko realizovatelný.

Následovali horrové kráťasy Třída smrti, Holčička, která neplakala a To není moje sestra! Lze o nich říci, že se stali formátem pro váš cvik žánru v hraném filmu?

Určitě ano, šlo hlavně o nutný trénink. Třída smrti byla mým bakalářským filmem a než jsem sáhl na tužku a začal kreslit storyboard, tak jsem hodně pečlivě studoval horor, ať už nakoukáváním skutečně velkého množství dobrých i špatných hororů, čtením horových knih, tak i z teoretické strany, zkoumáním různých úzkostí a psychologických výkladů záliby v děsivých atrakcích. U Třídy to bylo ještě těžší v tom, že šlo o animovaný film, kde se jakékoli vážné emoce dosahují mnohem těžším způsobem než ve filmu hraném. To není moje sestra!, placený televizí Horor TV, byl opět takový poloamatérský mezipokus, jak uplatnit nabyté zkušenosti z animáče a správně je využít v hraném filmu. A Holčička, která neplakala není horror ale černá komedie pouze vyprávějící o hororu při práci s dětmi na natáčení, což jsme si vyzkoušeli několikrát.

A jsme u Lesapána. Scénář napsal Petr Koubek, který už s vámi spolupracoval na Holčičce. Co nám o tomto scenáristovi řeknete a co rozhodlo o jeho realizaci?

S Petrem jsme se seznámili přes iShorts, kterým dělá dramaturgii a vybírá krátké filmy do tématických programů. Je při psaní přemýšlivý, pečlivý, citlivý, nebojí se přepisovat a hlavně, i když je to famák, nemá omezený vkus. Rád kouká na céčkové horory stejně jako komorní dramata. Nevím jak jeho, ale mě spolupráce s ním baví, což není obvyklý jev ve vztahu režisér-scenárista.

Po pravdě už si vůbec nevzpomínám, kdy jsem mu poprvé řekl o Hejkalovi, ale námět se mu, tuším, zalíbil hned a po Holčičce jsme se okamžitě pustili do Lesapána. Nejprve ze všeho vznikl název odkazující jak k lidskému tak mýtickému pánovi lesa.

Lesapán: Šlo mi o to ukázat, že nejde o nerealizovatelný brak a že nemusí nutně obsahovat hordy zombíků, upírů, vrahounů s hokejovou maskou a nebo zběsilý found footage

Jistě jste tušil, že nejobtížnější věcí bude maska přízraku z lesa. Věděl jste už předem, že k tomu budete potřebovat mistry oboru, Vlada Taupeše a Josefa Raracha z FX Creator. Jakou porcí filmu právě ti dva pomohli?

Maska byla pro vznik filmu zásadní, od začátku jsme plánovali Hejkala divákovi ukázat a hrát s jeho charakterem, tudíž musela vzniknout jeho podoba a tak i nejsložitější a nejpromakanější loutka v českém filmu.

Vlad a Josef jsou umělečtí SFX maskéři. Vylepšili mé návrhy a vytvořili celotělovou masku Hejkala, včetně animatronické mimiky. Jejich práce byla pro Lesapána zásadní a jelikož v Čechách není, kromě Reného Stejskala, nikdo, kdo by toto řemeslo ovládal takto mistrně, tak to i moc dobře vědí.

Jak vznikal Lesapán?

Lesapán vznikl jako diplomová práce a téma bylo zadáno nezvykle. Na mé přání. Zarputile jsem chtěl najít východisko pro český horor. Snažil jsem se vytvořit žánrový film, který mi tady divácky schází, a s hororem jsem měl mnoho předchozích zkušeností. Bylo by troufalé pustit se do scifi nebo akčního thrilleru, byť mám třeba tyto dva žánry raději. Šlo mi o to ukázat, že nejde o nerealizovatelný brak a že nemusí nutně obsahovat hordy zombíků, upírů, vrahounů s hokejovou maskou a nebo zběsilý found footage úprk před neviditelným zlem. Jak si bohužel stále mnozí myslí.

Inspiraci jsem našel v Erbenových baladách, případně pohádkách Boženy Němcové, které jsou děsivé i poetické. Skrze hrozbu a strach se nese a předává lidová moudrost a poučení. Pohádkový horor, strašidelná pohádka, nebo jak tomu říkáme my, temná pohádka. Podle jejich vzoru jsem hledal ve slovanském folklóru, starých báchorkách a legendách a nejvíce mě zaujal Pán lesa, Zelený muž, Faun, Fabian, Lešij nebo jak se mu v Čechách nejčastěji říká – Hejkal. Bytost pro mnohé neznámá, a nebo známá z televizních pohádek jako srandovní postavička obalená mechem a trávou, si vysloužila moji pozornost temnými příběhy s ní spjatými a také výrazně dramatičtějším popisem.

Námět filmu zaujal mnoho organizací, které pomohli ať už penězi nebo mediální podporou, stejně tak jako celý štáb, který v zásadě pracoval s ryzím nadšením. Profesionálové zadarmo, studenti nanejvýš za kredity. Nejvíce pomohl školní grant, kdy komisi zaujalo výtvarné i technické řešení filmu, další velkou podporou byli příspěvky lidí skrze crowdfunding na portále HITHIT.cz. Zbytek byl financován z našich prostředků.

A pak už šlo jen o to mít funkční a srozumitelný scénář, masku na světové úrovni a pohádkově magický obraz. Ten nám zařídil vynikající kameraman Václav Tlapák.

Zastáváte názor, že jedině komerční film může být dobrý? Jaký máte názor na nezávislý film a filmaře, kteří se filmem primárně neživí a dokáží dělat zajímavou tvorbu?

Ne, nezastávám. Existuje spousta dobrých nezávislých filmů. Jestli ale dobrý znamená úspěšný a smysluplný, to je jiná kauza.

Komerční film může (ale nemusí) uživit svoje tvůrce a kromě zaplacení účtu třeba i poskytnout prostředky pro další natáčení, třeba i méně podbízivé nebo nezatěžkané produkty tolika sponzorů a podobně. Nezávislá produkce je spíš takový koníček než regulerní živobytí, obzvlášť v momentě, kdy riskuje s divácky nejistým a realizačně náročným filmem. Zvláštní kapitola je amatérský film, ryze fanouškovská, neplacená a nezodpovědná záležitost, kde žánrové tendence silně pulzují, ale bohužel v drtivé většině případů nadšení přebijí řemeslo a tak se na ně nedá moc odvolávat.

Po Lesapánovi jste natočil Domovoje, který běží v současnosti na festivalech. O co ve filmu jde? Jak vás z vašeho pohledu posunuje dál?

Jak se můžete dočíst na jeho facebooku, jde o krátký desetiminutový home invasion - slasher na zakázku pro internetovou televizi Stream.cz, která skrze scenáristickou soutěž poptávala krátký film do 10 minut. Synopse zní takto: Temná pohádka o babičce, strážci domu a jeho střetu s nezvanými nočními návštěvníky. Víc není rozumné prozrazovat u tak krátkého filmku.

Zkusili jsme zase něco trochu nového. Tentokrát jsme temnou pohádku vyprávěli poněkud černohumorněji a v méně poetické ale spíše ironické rovině. Přestože Domovoj má podobné téma jako Lesapán, slovanskou mytologii, tak výrazně odlišný přístup dává najevo, že nejde v žádném směru o pokračování a ani dějovou souvislost. Je to spíše takový bonus ke slovanskému univerzu, které dlouhodobě zpracováváme.

Skrze svoji práci se snažím pochopit sám sebe

Jaké jsou další plány? Prozraďte, jakou cestou se bude ubírat vaše práce?

Vždy u mě převládala ambice nad schopnostmi a tak je tomu v podstatě dodnes. Plány jsou bujaré a oteklé pod tlakem vlastní namyšlenosti, ale většinou splasknou z jednoduché příčiny, a to neschopnosti vymyslet dobrý, stokrát neomletý, námět, natož napsat scénář. Ten je bohužel základem všech mých plánů a obávám se, že ho za mě nikdo jiný nenapíše. Je to jak zkoušet dýchat na měsíci. Chcete to, potřebujete to a víte jak, ale není co.

Sám se musím nechat překvapit, co se bude dít dál.

A jaké máte pomyslné sny, kterých byste chtěl ve filmu dosáhnout?

Myslím, že myšlenka dosaženého snu je pouhá fikce. Zdá se mi, že tvořící člověk po celý život pracuje na jediném obrazu, jediné soše, jediném filmu. Otázka, kdy je třeba přestat, patří často spíš do morální sféry a pocit spokojenosti je v lepším případě remízou. Skrze svoji práci se snažím pochopit sám sebe. Chci v ní podat vysvětlení svého smyslu a přeju si, aby se můj život stal srozumitelnější i ostatním… Ale čistě pragmaticky mi jde o to točit filmy, co baví mě i diváky a zároveň moct každý měsíc zaplatit účty. Pro začátek.

Jak si podle vás stojí podmínky v českém filmu. Mění se časy k lepšímu, kdy nebude abnormální natočit v Čechách žánrový film?

Nevím. To je asi otázka na někoho, kdo dělá v Čechách filmy s regulerní stopáží, já dělal zatím jen kraťasy a ty jsou specifické sami o sobě. Krátký film je obecně těžké dostat do širšího diváckého povědomí coby nepodřadnou filmovou disciplínu, která má své místo i mimo akademický a festivalový prostor. Situace v Čechách je taková, že pokud nevyhrajete nějakou honorovanou cenu, nebo si váš kraťas za pár kaček nekoupí nějaký kinodistributor či televize, tak se vynaložené úsilí a ani peníze nikdy tvůrcům nevrátí, a proto se logicky na něj i špatně shání. Zvláště bez studentského statusu. A tak jde především o tréninkový či „teaserový“ - ochutnávkový formát, který má zlákat filmové a reklamní producenty k pracovní nabídce.

Podle mě je důležité, aby se alespoň na filmových školách, za školní prostředky, s filmem experimentovalo, jak žánrově tak formálně, a studenti k tomu byli provokováni. Chybí zde ale i pedagogové, kteří by s hororem nebo akčňákem měli praktické nebo alespoň divácké zkušenosti, nechtějí motivovat ke stylové pestrosti a hodnotí na základě svého vyhraněného a často zbytečně uzavřeného vkusu.

Žánrový film, vyjma komedie a pohádky, bude asi abnormální vždycky. Jako každá menšina.

Natočit ale i zábavné sociální drama, chytrou romantickou komedii nebo skutečně zábavnou a poctivou pohádku je výzva…