Výhody a nevýhody zrcadlovek

Autor:

Poslední hraná záležitost, kterou jsem jako kameraman naposledy realizoval, byl dynamický videoklip, u kterého byl zvolen profesionální televizní formát. Bylo možné pracovat s plně profesionálně vybaveným světelným parkem, kamerovým jeřábem, vystavěnou dekorací a atmosférickými prvky. Přesto výsledek nebyl úplně ono, protože obzvlášť u videoklipů se hodně řeší exkluzivní vzhled s malou hloubkou ostrosti. Bylo mi jasné, že další chystaný hraný projekt  už toto kritérium musí splňovat a musí nám být konečně umožněno pracovat s formátem 35mm, tedy v lacinější podobě s fotografickými objektivy. Připočteme-li i požadavky do žánrových stylizací hororu, romance či akčního filmu, jedná se o zajímavou výzvu.

Natáčení s hybridem

Proč tedy hybrid? Hybridem se snažím nějak trefně pojmenovat přístroj, který primárně není určen k natáčení, nýbrž k fotografování, k tomu prvnímu však nabízí velmi kvalitní předpoklady, které nenalezneme ani u specializovaných přístrojů mnohonásobně dražších. Mám tím na mysli zejména srdce přístroje, jímž je CMOS čip typu APS-C o velikosti téměř shodné jako 35mm kinematografický formát. Dále tím je bezpáskový záznam v moderní kvalitě AVCHD s datovým tokem 18 Mbps a flexibilita ohledně výměny objektivů. Řeč je tedy o zrcadlovce, či přesněji SLT přístroji s polopropustným zrcadlem. Neváhám ho tedy označit hybridem, přestože ergonomie zůstala v konvenci pro práci s fotografií.

Filmlook

Již během technických příprav na tento film bylo jasné, že špičkové profesionální videokamery typu Sony DSR 300 či HDV Sony Z1 zůstanou tentokrát ve studiu, jelikož hlavní kamera padne na volbu, která umožní pracovat s nástroji srovnatelnými kinematografickému vyznění, což je velký formát záznamového čipu, možnost flexibility připojených objektivů a ovlivnitelnost hloubky ostrosti. O co tedy opravdu jde, že přístroj v hodnotě zlomku ceny má nahradit profesionální videokamery? Zaklínadlo pro tuto pohnutku je tzv. filmlook, který bych stručně definoval jako soubor zvyklostí diváka na použité konvence profesionálních kinematografických postupů. Část toho lze vytvořit v postprodukci, ale zbytek již závisí na primárním záznamu a v této složce i profesionální videokamery nestačí. Mají totiž jednu zásadní nevýhodu, jejich velikost čipu je přizpůsobena pouze pro systém standardního rozlišení (to platí i pro HDV) a jejich optická část je konstruována na jiná kritéria, tudíž tyto přístroje nedovolí pracovat s malou hloubkou ostrosti. A toto divák vše vnímá a zejména u hrané tvorby je na to velmi háklivý. Takto natočený záznam postrádá atraktivitu velkého snímače a filmových skel, což ještě umocňuje prokládaný režim padesáti půl snímků. Takže to je důvod, proč bylo sáhnuto po přístroji, který má více vyhovět hrané tvorbě.

 

Slepá větev

Filmlooku jsme byli blíže před několika lety, kdy jsme se snažili vyrobit ve spolupráci s Optickou dílnou v Turnově adaptér na středoformátové objektivy pomocí rotační matnice, na které měl být obraz vykreslen a pomocí závitu připevněn před objektiv videokamery a v makro režimu zaostřen. Obraz však trpěl několika zásadními vadami, které nakonec vedly k tomu, že by se přístroj musel doplnit o další optické členy a tím by se velmi prodražil. V té době převládala u nás dokumentární tvorba, bylo tedy rozhodnuto od vývoje upustit a vyčkat. Objevovaly se totiž zprávy, které proklamovaly příchod přístrojů, které svou velikosti čipů umožní připojit 35mm objektivy přímo, bez ztrátového a problematického mezistupně. Nutno podotknout, že ti, kteří si ze zahraničí objednali kvalitní profesionální adaptéry tohoto typu, tedy DOF adaptéry, získali sice obrovskou sílu ohledně filmové stylizace, avšak vysoká pořizovací cena a problémy s natáčením, kdy byl obraz zrcadlově obrácen, tuto investici ne vždy dokázaly užitečně zhodnotit. Nemluvě o mnoha obrazových vadách jako vinětace, hot spot, zrnitost apod. Také jsme s tím chvíli koketovali, avšak cena adaptéru byla mnohdy i vyšší, než samotný ohlášený přístroj, který měl dorazit s touto schopností a bez omezení na trh. Bylo tedy na místě počkat a vyplatilo se.

Volba značky

Nyní jsme stáli před prvním projektem, který má být touto formou v ekvivalentu 35mm kinematografického filmu natočen. Konečně. Pro laika možná směšný důvod, pro kameramana však spása a utržení z řetězů, které svíraly tvůrčí uvažování nad filmovým záběrem. Co se týče nabídky přístrojů, byla poměrně široká. Rozhodla důvěra ve značku Sony, která se v mé profesi v praxi osvědčila nejvíce. Navíc jsem byl i majitelem stejnojmenné značky na pozici DSLR zrcadlovky, první od akvizice Minolty. Tudíž Canon, Nikon, ani nešťastný Panasonic s formátem Micro ¾ nemohly výběru ani cenou konkurovat. Sony k tomu ještě přišla na trh s revoluční technologií SLT, kdy lze sledovat živý náhled z čipu přímo v hledáčku (což je pro natáčení důležité) a dovoluje i automatické ostření. Takže volba padla na Sony SLT A55.

Objektivy

Samotná investice do přístroje znamenala jen část splněného úkolu, jelikož jsme museli řešit ještě optickou část. Kvůli nízkorozpočtové filmové politice byla vyloučena práce s profesionálními kinematografickými objektivy, která by se v žádném případě nerentovala. Cena zapůjčení a pojištění je příliš vysoká. Navíc formát záznamu AVCHD v toku 18Mbps by ani jejich prvotřídní kvalitu nedokázal v detailu zachytit. Komfort práce bude tedy vyměněn za nízké provozní a investiční náklady. Naskytla se možnost dlouhodobého zapůjčení morálně zastaralého, přesto kvalitního železa, tj. setu objektivů Leica a jednoho Nikona, jak jinak než v plném fotografickém formátu 35mm. Jedná se o sklo Leica se světelností 2,8 a fixní ohniskovou vzdáleností v rozsahu 28mm, 60mm a 135mm a objektiv Nikkor 50mm se světelností neuvěřitelných 1,2f clony. Jejich stáří z dob 70. – 80. let 20. st. není vůbec ke škodě, jak by se mohlo na první pohled zdát. Posuďte. Měkká kresba, fixní ohnisko, ovládání clony na objektivu, ostřící značky, velká světelnost a hlavně perfektní dílenské zpracování. Žádný plast, robustní kovová konstrukce s adekvátním tahem, který je zapotřebí vyvinout pro přeostření či přiclonění. Dnešní fotografické objektivy nepředpokládají manuální ostření, neobsahují tedy zářezy vzdálenosti a mechanický posun je tak jemný, až je někdy těžko použitelný. Škoda, že se na nich projevuje jev změnou velikosti objektu, který je u kinematografických objektivů potlačen. Ovládání ostrosti je tudíž pro kameramana bez ostřiče nebo pomůcky ve formě follow fucus či motorického bezdrátového ostření opravdu lahůdka, která se dokáže proměnit někdy v nemožné řešení. Hlavně když je potřeba ovládat pevně stabilizaci přístroje či švenk stativem. Na to je už totiž potřeba několika rukou.

 

Bajonety

Příběh pokračuje, to že máte přístroj a objektivy, ještě neznamená, že už můžete nastoupit na plac. Nejrizikovější v těchto případech je vždy řešení napojení na tělo přístroje. Každý výrobce má jiný systém bajonetů a na běžném trhu těžko něco seženete. V naší zemi jsme nenalezli prodejce, který by nám dotyčnou redukci byl schopen dodat. Museli jsme tudíž oslovit zahraničí a objednat redukci z Německa na systém Leica R - Sony Alpha A/Minolta AD. Vše mělo být krajně komfortní. Redukce se rychle nasadí podle potřeby na ten či onen objektiv. Opomenul jsem však fyzikální zákon, který se díky univerzální redukci dostavil. Výrobce samozřejmě informaci nezmínil, či jsem ji nedokonalým překladem nějak vypustil. Když adaptér v pěkném dílenském zpracování západního souseda dorazil, objevila se jedna zásadní věc, nemohu napsat vada, ale jev, neboť se posunula rovina dopadu světla na snímací čip, a tudíž se posunula hranice roviny zaostření na nekonečno za fyzickou mez objektivu. V praxi to znamenalo, že se dalo zaostřit pouze do vzdálenosti několika metrů, podle šíře skla. Díky tomu nám do té doby musel vystačovat pouze setový zoomovací objektiv 18mm – 55mm, na který se realizovaly kamerové a kostýmové zkoušky a hlavně začátek natáčení. Náhrada za ne plnohodnotně funkční adaptér byla nalezena až na Dálném východě. Nakonec po 2měsíční lhůtě přišel jednoduchý bajonet, který měl rozteče systému Leica R a závit pro bajonet Sony A a stačilo ho pouze přešroubovat namísto původního. Už jsme ani nevěřili, vypadalo to, že jsme spíše narazili na pochybného čínského prodejce. Nečekali jsme tak dlouhou dobu dodání a objednali si napoprvé pouze jeden kus. Měli jsme tedy první bajonet až po polovině natáčení Osudu z komiksu, tudíž jsme plnohodnotně mohli používat pouze teleobjektiv pro druhou část natáčení. Zbytek, až na výjimku bližších záběrů, obstaral setový objektiv s chabou světelností 3,5 – 5,8 clony a bylo to na materiálu bohužel znát. Nyní jsme již objednali zbytek a očekáváme plnohodnotné dovybavení optického parku.

Stabilizace

Po prvních testech se důležitým aspektem pro natáčení jevil kvalitní stativ s fluidní hlavou a kamerový rig, který umožní lepší uchopení fotoaparátu a opěru o rameno. Vše hlavně proto, že se musí eliminovat nejen otřesy, ale i jev zvaný rolling shutter efekt, kterým tyto přístroje při záznamu videa trpí. To se v podstatě podařilo díky dobré stabilizaci eliminovat. Pochybnou se pro mne stala jen práce steadyshotu, který je v těle fotoaparátu a vyrovnává otřesy videokamery. Pro natáčení nebyla moc patrná tato funkce a Sony bohužel tímto technologickým řešením navíc nevyřešila problém s přehříváním, tudíž jste omezeni natáčením několika minut, než se díky nepřerušené práci stabilizátoru kamera přehřeje a vypoví vám vědomě službu. Ostatně, přehřívá se prý i Red kamera. Důležitá kvalitní stabilizace, stativ, je zapotřebí zejména u teleobjektivů bez optické stabilizace, kde se projeví jakýkoliv malý třes, zejména při ostření.

Frame rate

Snímková frekvence, kterou přístroj Sony umožňuje, tj. 50i mě nijak nepřekvapila. Je sice s podivem, že nejde nastavit jiná ve kvalitě Full HD, jde pouze 25p prokládané v kvalitě 1440x1080 s nižším datovým tokem 12 Mbps, což je velmi málo. Nutno podotknout, že se o progresivní záznam stejně jedná, i těch 50i je elektronická dodělávka a je to znát i pouhým okem. Samozřejmě bych raději viděl zapnutou možnost 24fps – opět ekvivalent pro snímkovou frekvenci filmu, tj. strhů, políček za sekundu, ale obecně těmto volbám nelze věřit, protože toho dosahují dodatečným postprocesingem, který je stejně většinou dost chabý. Opravdová kamera s frekvencí 24fps je totiž o několik tříd jinde, jejich elektronické obvody (např. Sony Cinealta, či Red). Stejného efektu dosáhneme v postprodukci rekódováním.

Spotřeba a náhled

Spotřeba u přístroje SLT je o něco větší, než se dá docílit u klasické zrcadlovky, kde lze scénu ze začátku komponovat optickým hledáčkem, aniž by kamera musela běžet. Sony nabízí náhled neustále buď v hledáčku či na externím 3palcovém plně výklopném a otočném displeji se skvělým rozlišením a viditelností. Trošku si tady musím postěžovat na problém, že nešlo zároveň posílat výstup přes HDMI do externího displeje a zároveň kontrolovat scénu na interních displejích. To nám způsobilo opravdu dost problémů, kdy režisér nemohl řádně a kvalitně vidět scénu na monitoru, maximálně si ji potom zpětně spustit. To ale znamenalo vždy připojit externí displej 19“ a velké zdržení, navíc nelze přes signál opravdový Full HD signál. To vidím i jako velký problém do budoucna. Souvisí to už bohužel s politikou výrobce, o které se dočtete dále.

Politika Sony

Je zbytečné se rozčilovat z pozice kameramana hraného filmu na přístroj, který je v hodnotě do 20 tisíc korun na to, že neumožňuje plnohodnotné nastavení manuálních parametrů expozice obrazu. To mě však mrzelo na tomto přístroji nejvíce, zvlášť když u B kamery značky Canon k tomu nedocházelo. V praxi to znamenalo, že jsem si mohl nastavit hodnoty v manuálním režimu, ISO, čas, clonu, white balance, ale zmáčknutím tlačítka record se stejně část těchto parametrů změnila a byl jsem schopen jenom si vybrat prioritu expozice na čas či clonu. To ostatní, buď ISO či clonu si přístroj korigoval sám. To pro profesionální práci není úplně ideální, ale alespoň jdou tyto naměřené hodnoty automatem uzamknout. Znamená to jen neustále nastavování před každou klapkou, bohužel. Podání barev a datový tok hodnotím velmi pozitivně, je vidět, že AVCHD při nižší hloubce ostrosti postačuje. Oproti šikovnému, avšak problematickému HDV pokrok. Bez funkcí profesionálních kamer, jako je Natural density filter, white balance filter, servo zoom, plynulá clona, zebra, focus paeking apod. se opravdu u těchto přístrojů musíte obejít. Prostě politika trhu je jasná, kup si přístroj dražší. Víme, že by to mohl jednoduše umět i tento přístroj (navíc by nám to ušetřilo i práci funkce blokovat), přesto si musíte připlatit.

 

Resume

Při první třetině natáčení jsem byl z práce hodně rozhořčen. Vše trvalo daleko déle, jako kameraman jsem se musel naučit novým krokům a návykům. Asi ze všeho nejhorší je absence profesionální ergonomie a rozmístění prvků, které nabídnou plnohodnotné profesionální stroje. Časem jsem si zvykl a přizpůsobil se logice levného natáčení. Je to však velký krok zpět a to vše výměnou pouze za filmlook? To je otázka do pranice. Pomalu, ale jistě se i tento fenomén natáčení na fotoaparáty stane jen dočasnou vlnou, jakou bylo použití DOF adaptérů. Objevují se totiž už videokamery, dokonce i s fullframe snímačem, v poloprofesionálním segmentu, které zase navrátí kameramanům to, co potřebují a na co jsou zvyklí. Chvíli to však ještě bude trvat, než se objeví v terénu.

Více z této kategorie: Za kamerou natáčení Jamese Bonda »