Technické mezníky filmu aneb jak nezávislý filmař ke štěstí přišel

Autor:

Pokud v souvislosti s naším portálem mluvíme o revoluci nezávislého filmu, velký podíl na ní má technický vývoj digitální kinematografie, jenž zpřístupnil profesi širším vrstvám. Francis Ford Coppola prohlásil, že film se vymaňuje z pout finančníků, kteří ovládají film a že je to skvělá věc. No uznejte, mohl mít dříve doma někdo 35mm kameru, velké množství materiálu, cívek pro záznam a poté ještě filmovou laboratoř a projektor? Pokud je 35mm film brán téměř po století jako standard, tak dnes díky digitální revoluci a pokrokovým nástrojům se dokážeme při troše erudovanosti i zručnosti bájné a opěvované surovině vyrovnat. Pojďme si připomenout zásadní mezníky, které tomu napomohly.

Vznik videa

Willard Boyle a George Elwood Smith v Bellových laboratoříchVideo, z latinského slova vidět, je definováno jako technologie pro zachycování, zaznamenávání, přehrávání, přenos a obnovu pohyblivých obrázků používající elektronické signály nebo digitální média. Poprvé bylo vyvinuto pro účely CRT obrazovek.  V roce 1951 se podařilo poprvé výzkumnému týmu v čele s Charlesem Ginsburgem ve spojených státech zaznamenat první živý záznam z televizní elektronkové kamery a uložit ho na video rekordér s magnetickým záznamem.  O 18 let později  se Willardu Boylemu  a Georgemu Elwoodovi Smithovi v Bellových laboratořích v USA podařilo vyvinout a demonstrovat  první CCD čip, elektronickou součástku, používanou pro snímání obrazové informace. To znamenalo postupnou implementaci do všech zařízení dnešního známého typu (fotoaparáty, kamery, skenery) a jeho modifikace až do soudobého nástupce, známého jako CMOS, který má podobný princip,  ale dosahuje výsledků pokrokovějším způsobem.  V roce 1976 velkou měrou vypomohla rozmachu videokamer  společnost JVC, která vyvinula za použití technologie licencované firmou Sony konzumní systém VHS, nový standard k ukládání videa na magnetické médium. Tento rozmach v podstatě začal v konzumní oblasti zcela vytlačovat použití již přežitých 8mm a super 8mm filmů a dal na vědomí větším sourozencům 16 a Super 16mm, že už i jejich doba nemusí trvat věčně.  S videem tak začali experimentovat i filmový tvůrci. Už v roce 1987 byl natočen první hraný film na video italské produkce s názvem Julia and Julia, který využil systému analogového systému ve vysokém rozlišení. Avšak neměl valného úspěchu. Byla to teprve příprava na další technologický převrat, který chystali inženýři z nejlepších elektrotechnických továren na světě.

 

Digitální revoluce

Nastala doba, kdy se k videu začal skloňovat nový přívlastek, jenž značí typ záznamu, který namísto analogového signálu používá ten digitální, tj. systém jedniček a nul a příslušných převodníků. Po různých prvních vlaštovkách digitálního záznamu, přišel zlom v profesionální praxi v roce 1986, kdy Sony představila formát D1, který nahrával nekomprimovaný signál standartního rozlišení v digitální formě. Mnoho se však nerozšířil, neboť  byl poněkud drahý a k zapojení bylo zapotřebí komponentního třísložkového kabelu. V roce 1988 následovalo D2, které už tento neduh napravilo a rozšířilo se po většině televizí i v praxi.  Po postupném rozšíření v profesionální sféře další progresivnější technologie Digital Betacam, přišlo v roce 1995  to, na co čekala nejen veřejnost video hobbistů, ale i začínající a nízkorozpočtový tvůrci. Na svět přišel již všem známý formát DV a Mini DV pro konzumní použití a postupně DV CAM a  DVCPRO od Panasonicu pro mobilnější přístroje pro profesionály.  Systémy, ukládající na cenově dostupné magnetické pásky, které jdou i znovu přehrávat a ukládají  digitální záznam v mírně komprimované podobě DV nebo ve více komprimovaném formátu MPEG2 , si získaly obrovskou popularitu, neboť výhody digitálního záznamu byly nesporné. Žádná ztráta kvality od prvotního záznamu až po finální mastering. Vše podpořeno rozvojem IT techniky, potažmo hardwarových akcelerací videa a nelineárního střihu. Objevily se první průkopníci, kteří natočili celovečerní filmy, namísto zvyklostem točit na filmový pás, přímo na digitální videokameru. Tento druh záznamu měl však svá specifika, v podobě jiného podání pohybu formou prokládaného videa, velkou hloubku ostrosti a mnohdy i nevhodné fixní objektivy s proměnlivým ohniskem. Film  v kinematografii měl pořád jasně neochvějně na vrch. Diváci většinu filmů nepřijali, protože vypadaly příliš jinak, příliš reálně. Někteří tvůrci však z toho udělali v hrané tvorbě výhodu, můžeme připomenout hnutí z Dánska  Dogme 95, například Larse Von Triera. Naštěstí to neplatilo pro dokument, v němž se v této době úspěšně realizovalo mnoho nezávislých autorů, kteří mohli za malé peníze dosáhnout velkého objemu zaznamenaného materiálu.

 

Vysoké rozlišení

Záznam ve vysokém rozlišení a jeho rozšíření vzkřísilo velké naděje pro filmaře, toužící přenést své příběhy na velké plátno. Byly sice už dříve pokusy s přepsáním standartního digitálního záznamu v rozlišení  PAL (720x576) laserovým rekordérem na pás filmu, ale samozřejmě nedostatek obrazových dat měl za následek špatný dojem z projekce. Pojem HDTV byl známý sice už před druhou světovou válkou, ale trvalo opravdu několik desetiletí, než přišly zásadní modely přístrojů, které dali filmařům do rukou tento silný nástroj.  Cesta za velkým rozlišením a potažmo snímačem  byla obtížná a pomalá. Nejprve jí ztěžoval analogový a ztrátový druh záznamu, poté náhrada za digitální podobu při de facto stejném rozlišení.  Jako pionýr digitálního záznamu se v Hollywoodu ukázal George Lucas, který věřil v budoucnost právě digitálu a i kvůli jeho trikovým filmům a vlastnictví trikového studia ILM, tento druh zpracování uvítal. Neotálel a spolu s nejvyššími činovníky firmy Sony vyvinuli v roce 1999 první videokameru Cinealta Sony HDW-F900, která natáčela záznam ve vysokém rozlišení na pásky HDCAM.  V konzumní a dostupné sféře to trvalo delší dobu. HD CAM se pomalu rozvíjel, ale byl příliš drahý pro nízkorozpočtovou tvorbu, nepočítáme-li amerického nezávislého a úspěšného režiséra Roberta Rodrigueze, který na stejnou kameru natočil hit s Antonio Banderasem Tenkrát v Mexiku.  Ten pravý rozmach přinesly až formáty vynalezené firmou JVC a to HDV (používali firmy Sony, Canon, Sharp) a DVCAM Pro HD, potažmo XD CAM. Technologii HDV se podařil skvělý tah, kdy při stejné datové rychlosti (25 Mbps) ukládal a, na stejné pásky jako Mini DV, obraz v 1080i za použití komprese MPEG2.  Dokonce se objevily i modely videokamer, které umožnili natáčet i ve filmové rychlosti 24 obrázků za sekundu. Snímků, které byly natočeny digitální formou přibývalo a při jejich přepisu na film bylo dosaženo už opravdu zajímavých výsledků. I díky tomu, že filmová surovina zkorigovala barvy do své vlastní škály a filmové zrno vytvořilo mnohdy divákům dojem, že sledují film natočený na celluloid. Ale pořád to ještě nestačilo.

 

Film look

Potřebný počet pixelů by již tvůrci měli (HD se nejčastěji srovnává s rozlišovací schopností filmové suroviny Super 16mm, používanou právě často pro studentské filmy a nízkorozpočtovou tvorbu), ale pořád chybělo něco podstatného. Tím byl film look. Souhrn obrazově stylizačních vlastností a potažmo diváckých zvyklostí z dlouhé zkušenosti s fotochemickým materiálem. Oproti tomu syrové video působilo jako něco zcela nechtěného, příliš reálného pro ztvárnění snových filmových příběhů. Krátce po miléniu přišla éra různých nástrojů, které mystickému filmovému vzhledu měli napomoci. Ať už šlo o softwarové řešení, například korekční software a plugin Magic Bullet od firmy Red Giant  nebo speciální „depth of field“ adaptéry před objektiv kamery. U těchto posledně jmenovaných mechanicko-optických redukcí se nejvýrazněji prosadil německý P+S Technik nebo cenově dostupnější americký Redrock Micro. Tvůrci využívali adaptéry k tomu, aby mohli použít širokou škálu objektivů velkého snímače 35mm, které produkovaly obraz na matnici, kterou snímala videokamera zaostřena v režimu makro. Museli se však potýkat s problémy s obrazovými vadami (vinětace, aberace), úbytkem světla o několik clon a hlavně zrcadlově obráceným obrazem, který museli dodatečně převracet (jen například britský adaptér Lotus měl soustavu skel a dokázal obraz zpětně správně reprodukovat, však na úkor velké ztráty světla). Dalo by se však říci, že toto už byla doba, s kterou by si nezávislý filmaři jistě nějaký čas vystačili. Bylo to sice velmi krkolomné,  drahé (kvalitní adaptér stál mnohdy jako menší digitální videokamera),  ale výsledky byly při zamhouření oka dobré.  To co se však chystalo a bylo cítit ve vzduchu,  předčila všechna očekávání.

 

Velké snímače DSLR

Když konstruktéři a vývojáři v japonském Canonu dostali podnět, dopřát fotografům - zpravodajcům možnost při práci s fotoaparátem natočit i záběry pro televizní zpravodajství, uvolili se do fotoaparátu přidat funkci snímání videa.  Tím, že poskytli rychlý obvod, který dokáže slušně zkomprimovat data z velkého CMOS snímače  a uložit na paměťovou kartu, odstartovali něco, co sami nečekali a výrobci elektroniky na to nebyli ani připraveni.  Lační filmaři, toužící po posledním potřebném prvku, tj.velký snímač a možnost měnit použití objektivů, se doslova vrhly na zrcadlovky Canon útokem. Výsledkem totiž bylo naprosté zvrhnutí původního konceptu a velké ztráty z prodeje profesionálních běžných videokamer.  Zareagovala totiž i konkurence, došlo k rozšíření nabídky zrcadlovek a už nebylo cesty zpět. Nebýt však tohoto „nechtěného“ efektu, nikdy by tvůrci neměli za opravdový zlomek cen filmové zařízení.  To je vidět na cenové politice videokamer, která díky tomu sice neplánovaně musela poklesnout,  ale ne natolik co stojí levné DSLR.

Díky rozmachu levných zrcadlovek, které dokáží natočit video v základních principech srovnatelné s profesionální kinematografií, už nenarazíte na nikoho, kdo to opravdu myslí s hraným filmem vážně, aby použil „televizní“ digitální videokameru.  Zrcadlovky Canon se staly svatým grálem, začalo pro ně vznikat nespočet úprav firmwaru, kterým ze DSLR, alespoň softwarově, udělaly kamerou se vším všudy. Následoval Nikon, Panasonic se svým Micro 4/3 a Sony nabídkou moderních SLT přístrojů. Díky tomu se objevila dlouhá řada výrobců příslušenství, jejich použitím přizpůsobíte fotoaparát  lépe na videokameru, různými držáky, nástavbami, matte boxy, clonami apod.

V oblasti profesionální kinematografie nastartoval všeobecný boom multimilionář, zakladatel firmy na výrobu brýlí Oakley, Jimm Jannard.  Ten v Kalifornii založil firmu Red Digital Cinema Camera Company, která v roce 2010 přišla s prototypem kamery Red One, jenž  měla snímač téměř o velikosti okeničky 35mm filmu a dokázala natočit záznam v úctyhodné 4K kvalitě. Cenu zařízení snížil na dostupnou mez a přišel s možností modifikovatelnosti. Netrvalo dlouho a následovala reakce firem Sony, Canon i Panasonic, kteří začali dodávat modely s výměnnými objektivy a čipem minimálně průměrně o velikosti APS-C , redukcemi na své fotografické objektivy. Objevily se i nový hráči, jako například Black Magic Design, kteří rozšiřují nabídku o hodně futuristické modely se specifickým ovládáním pomocí dotykového monitoru.  Pozadu nezůstaly ani výrobci původně filmových mechanických kamer jako Arri, Vision Research, Panavision, Sillicon Imaging, kteří zavřeli své výrobní linky na filmové kamery a investovali do výroby jejich digitálních sourozenců. A zrovna Arri Alexa je v Hollywoodu hodně populární, neboť dosahuje vysokého dynamického rozsahu, blížícího se zvykům kamer na filmovou surovinu.

 

Závěrem

Jak je vidno, milníků v 20. i 21.století , které postupně napomohli rozmachu kvalitní filmové techniky do rukou tvůrců by jste napočítali na prstech jedné ruky. Samozřejmě nelze je striktně vymezit, ovlivňovali se navzájem, do hry vstupovali i jiné faktory jako trh. No uvažte, nechybělo málo a poslední kapitolou mohl být i 3D záznam videa, ale jak se naštěstí ukázalo, vypravěči příběhů se bez této moderní vyfikundace naštěstí obešli a stalo se to pouze doménou mainstreamových komerčních titulů a domácího kina.  V oblasti kinematografie, i nízkorozpočtové, nyní dochází k postupnému přecházení na 4K, které už však s ohledem na historii nepřináší tak razantní změny, jako předchozí a zcela zásadní momenty. Již se nejedná o tak výrazný skok, jaký byl z opravdu tristního  standartního rozlišení na plné HD. Přidané rozlišení je pro kameramany  samozřejmě velmi příjemné, ale s přihlédnutím i na to, že většina kin, hlavně multiplexů, disponuje pouze 2K projektory to není tak zásadní.  Spíše poslouží tvůrcům v nepsaném pravidlu, že master filmu by měl být o jednu kvalitativní generaci napřed, aby se kopie filmu mohli vytvářet v co nejlepší kvalitě. Ale s rychlostí jakou bude rozlišení postupovat, toto uhlídat bude čím dále složitější a čím dále nákladnější.

 

V současné době je pestrá paleta nabídky zařízení těch nejkvalitnějších výrobců, přišla éra natáčení vysokorychlostními kamerami, éra miniaturních sportovních kamer, které umožnují kameru připevnit tam, kam to dříve nešlo a potažmo natáčení ve vysoké kvalitě na mobilní telefony. Dobrá zpráva pro filmaře je, že výrobců zařízení přibývá, že se úplně jednoznačně neujaly kombinované přístroje, kterými fotíte i natáčíte. Rozmach zrcadlovek postupně totiž nahrazuji videokamery s lepší kvalitou obrazu a ergonomickým rozmístěním, na které jsou kameramani tolika generací zvyklí. Naštěstí utrpení kameramanů se zrcadlovkami se blíží pomalu ke konci.  A je to konec šťastný, protože se díky tomu cena pro koncového uživatele stlačuje, systémy jsou důmyslnější a umožňují výměnu a upgrade jednotlivých komponent. Výborná situace panuje i na poli příslušenství pro videokamery, pro stabilizační a pohybové mechanismy a dokonce i pro osvětlovací techniku, kdy se zejména výrobky z Čínské provenience dají pořídit za zlomek cen.

 

No a perla na závěr, ukazující, že i důvěra Unitedfilmu a nezávislého filmu v open source řetězci zpracování má něco do sebe.  Objevují se totiž revoluční návrhy v podobě kamery s otevřeným kódem, což pokud se podaří, bude další velký milník pro nezávislou filmovou komunitu. Ale o tom někdy příště.

 

 Foto: Wikipedia, Unitedfilm, Redrock Micro, Red Digital Cinema Company, Sony