Když jsme navštívili přednášku v rámci zlínského filmového festivalu, netušili jsme, kdo vlastně její hlavní aktér je. Ale během hodinového vyprávění nás filmový architekt, pan Jindřich Kočí, tak zaujal, že jsme ho hned požádali o rozhovor, protože s jeho profesí se běžně nesetkáváme a je velmi zajímavá.

Jindřich Kočí se narodil v roce 1956. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde v roce 1981 absolvoval ateliér architektury. Pracoval ve Filmovém studiu Barrandov jako asistent architekta a od roku 1989 jako filmový architekt – scenárista. Od roku 2012 spolupracuje s FAMU, pedagogicky působí i na katedře scénografie DAMU. Je podepsán pod filmy české i zahraniční produkce, jmenujme např. Bumerang, Slunce, seno a erotika, Arabela se vrací, Dva lidi v ZOO, Oliver Twist, Red Tails, Vetřelec vs. Predátor, Liga výjimečných, Rudý baron, XXX, Boj o těžkou vodu nebo Borg /McEnroe.

Letošní filmový festival Pod Nebesy měl letos slavit desáté narozeniny, ale díky dvouleté pauze zaviněné Covidem, to byl tedy osmý roční. Tuto akci konanou v Lipníku nad Bečvou pořádá Okrašlovací spolek Lípa a koná se v Meditační zahradě hned vedle kostela. Zakladatelem festivalu je režisér a scénárista Jonáš Vacek.

Po covidových lapáliích v minulých letech se Zlín Film Fest vrátil opět v plné síle a ve svém původním květnovém termínu. V praxi to znamenalo, že celý štáb během 12 měsíců zorganizoval tři festivaly, protože ten loňský byl na dvě etapy a na přípravu toho letošního měli jen sedm měsíců. Byla to výzva, protože letos slaví město Zlín 700 let od svého vzniku a festival je již 62 let jeho nedílnou součástí. Město má být na co pyšné, protože v místních filmových studiích pracovali opravdoví velikáni českého filmu a doslova na koleně vyráběli díla, která i dnes vzbuzují obdiv.

Britský polárník Mark Wood nejdříve sloužil v armádě, pak se z něj stal požárník. I tuhle profesi však opustil a stal se z něj cestovatel. Poslední roky se specializuje na výpravy do polárních oblastí a dá se říct, že si v extrémních podmínkách a teplotách libuje. Sám nebo s malou expedicí došel na lyžích na severní i jižní pól, přešel Aljašku nebo stanul na vrcholu Mt. Everestu. Chtěl na lyžích přejít ze severního pólu do Kanady, záchranná služba však požadovala 100 000 liber na pokrytí nákladů v případě potřeby zásahu, což celou expedici položilo. Místo toho se vydal na severní pól na lyžích z polární stanice Barneo, provozované Rusy. Nehoní se však za prvenstvími nebo rekordy, ale natáčí dokumenty o klimatických změnách a upozorňuje na tuto kritickou situaci i dnešní mladou generaci. Na vrcholu Mt. Everestu skypoval s 10 000 studenty z celého světa, a tak je on-line přivedl do extrémního prostředí. Podobnou technikou již hovořil s 1,2 miliónem studentů po celém světě a řadí se mezi nejvýznamnější motivační řečníky používající tuto komunikační platformu. Sám ke svému poslání říká: „Nevím, zda je to věkem nebo zkušenostmi, které jsem získal, ale vím, že mě cestování změnilo. Mnohem více si uvědomuji ten dar, který my lidé máme, a jako cestovatel cítím zodpovědnost za upozorňování na hodnoty naší planety a jejich destrukcí způsobené lidskou ignoranci.“

Náš rozhovor s ním vznikl poněkud bizardně. Požádali jsme jej e-mailem o autogram, na což odpověděl striktně záporně, že není žádná hvězda, takže nám podpis nedá. Když jsme mu vysvětlili, že nehoníme hvězdy, ale lidi, kteří něco dokázali, tak otočil a nejenže slíbit podpis poslat, ale souhlasil i s otázkami.

Doby, kdy před kinosály čekaly davy lidí a ceny Kristián přebíraly osobnosti, jako Alan Rickman, Jean Jacques Annaud, Richard Lester, Geraldine Chaplin, Jeroen Krabbé nebo Kim Novak, jsou patrně již minulostí. Díky epidemii Covid-19 se změnil celý svět a více jak dvouletá vládní opatření proměnila společnost a lidi v ní. Mnozí si našli jiné formy zábavy nebo alternativní způsob, jak sledovat filmy, a přitom nemusel vyjít na ulici. V době, kdy se neustále mění vládní nařízení, je velice těžké připravovat akce, jako je filmový festival, které se plánují daleko dopředu. To samozřejmě s sebou přineslo i finanční problémy, protože marketingově nešlo nic předem slíbit, a tak se sponzoři nehrnuly, stejně jako diváci. Febiofest nehodil ručník do ringu a snažil se udržet festival v chodu i za cenu ztrát. Každému, kdo na festival alespoň pár let chodí, bylo jasné, že se musí šetřit a škrtat, což se promítlo nejen na zvaní hostů z ciziny, ale i na množství filmů, filmových delegací, masterclassů, tiskových konferencí, společenských a doprovodných akcí a občerstvení pro hosty a novináře. Takže ani nepřekvapí, že poslední roky přebírali hlavní cenu domácí herci.