Daniel Brühl: Těší mě, když nějaký film pomůže něco ve světě změnit k lepšímu

Autor:

Jednou z hlavních hvězd letošního Febiofestu byl německý herec Daniel Brühl. Stal se výrazným a velmi obsazovaným hercem, který získal asi největší pozornost v roli Nikiho Laudy ve filmu Rivalové. V Praze uváděl v české předpremiéře film Kolonie, kde hraje hlavní roli s Emmou Watson. Na to, že již dosáhl několika ocenění a úspěšně hraje i v amerických filmech, zůstává tento inteligentní člověk, mluvící šesti jazyky, nohama na zemi a působil velice skromně a přátelsky.

 

Vydělal jsem si svoje první peníze a koupil si za ně horské kolo

Byl to vliv Vašeho otce, filmového režiséra, který Vás přitáhl do filmového byznysu?

Už jako dítě jsem se rád předváděl, získával pozornost, rád jsem hrál mrtvého v koupelně, což maminku velmi vyděsilo a já z toho měl legraci. Pak jsem hrál školní divadlo a samozřejmě, že otec jako dokumentarista německé televize, mě fascinoval tím, co natáčel. Asi v 15 letech jsem se dostal do agentury a byl jsem třikrát na konkurzu, než mi nabídli roli v nějaké dětské hlouposti. Vydělal jsem si svoje první peníze a koupil si za ně horské kolo. Už tehdy mi bylo jasné, že je to TO, co chci dělat a pracoval na tom dál. Brzy jsem měl za sebou další dva studentské filmy a oba získaly dost značnou pozornost na festivalech v Německu. Dostal jsme za ně dokonce i nějaké ceny. No a pak přišel film Good bye, Lenin!, který natočil Wolfgang Becker. Ten film byl docela trhák a přinesl mi opět ocenění a ceny a já jsem prorazil do světa velkého filmu.

Proč si myslíte, že ten film měl takový úspěch? Bylo to tím, jak byl napsán a natočen a také zahraný nebo to bylo téma komunistického NDR, které diváky tak zaujalo?

Myslím si, že ten film prostě přišel jen ve správnou dobu. Tehdy, bylo to nějakých 10 let po pádu Berlínské zdi, nastala taková nostalgie a lidé vzpomínali na NDR a srovnávali, jak žili tehdy a teď. Myslím si, že kdyby byl natočen bezprostředně po pádu zdi, tak by na to nikdo nešel, protože by byl v té vlně emocí úplně zbytečný a teď máme zase jiné problémy, takže kdyby se natočil dnes, tak by také zcela zapadl. Takže prostě byl natočen a uveden ve správnou dobu, což je ve filmu také často velmi důležité.

Mluvíte šesti jazyky, což je obdivuhodné. Myslíte, že to má i nějaký vliv na četnost rolí, které dostáváte z různých koutů světa?

No víte, moje matka je Španělka a otec je Němec, takže jsou pro mě tyto jazyky přirozené a tak mluvíme i doma. Vyrůstal jsem ve francouzské rodině v Německu, takže francouzština byla další přirozená věc. Angličtina je mezinárodní jazyk, takže nutnost. Takže s jazyky nemám problém a myslím si, že to je v mé herecké práci bonus. Po úspěchu Good Bye, Lenin! jsem hrál cizince v anglickém filmu Ladies in Lavender, takže nevadilo, že jsem neměl pravý anglický akcent.

Když mi volal Niki Lauda a já viděl jeho číslo na telefonu, tak se mi klepaly ruce.

Váš film Rivalové vás hodně proslavil. Můžete říct, jak jste roli získal a jak se na ní připravoval?

K obsazení role se váže jedna docela legrační historka. Jel jsem ve Španělsku se svojí přítelkyní a jí se nelíbilo, jak řídím. Komentovala to slovy: „Nejsi žádný závodník, co si myslíš?“ V tu chvíli zazvonil telefon a produkce mi oznámila, že jsem získal roli Nikiho Laudy. To bylo dost vzrušující, bylo to jen tři dny po konkurzu. Když mi volal Niki Lauda a já viděl jeho číslo na telefonu, tak se mi klepaly ruce. Suše mi oznámil, že bychom se asi měli setkat a tak ať přiletím do Vídně a neberu si moc věcí, protože když se mu nebudu líbit, tak mě brzo vyhodí. Naštěstí jsme si padli do oka. Niki je velmi rezervovaný a není kamarád s každým. Četl jsem jeho biografii, viděl s ním dokumenty a učil se jeho mimiku. Strávili jsme spolu hodně času a byl ke mně hodně otevřený. Mohl jsem se ptát na cokoliv. Velmi mě překvapilo, když mě pozval na večeři se svojí současnou manželkou a ozvala se jeho bývalá žena Marlene, která s ním prožila to období havárie. Takže u stolu seděl Niki a jeho současná žena a já a jeho bývalá žena, která mi pověděla hodně podrobností z toho období, které já jsem nezažil, protože jsem se narodil až o dva roky později. To bylo pro mě hodně cenné. Najal jsem si lingvistu, který mě učil vídeňský přízvuk celé čtyři týdny a absolvoval kurz ve Formuli 3, abych se naučil řídit tento druh závodních aut. Pak mě Niki vzal svým soukromým letadlem do Sao Paola na Grand Prix a představil lidem jako je Sebastian Vettel, Nico Rosberg nebo Nelson Piquet či dokonce Jackie Stewart. Tehdy jsem viděl rozdíl mezi jezdci minulé generace a té současné.

Ron Howard věnoval velkou pozornost nejmenšímu detailu, takže se nehoda natáčela na tom samém místě, v té samé zatáčce, jako se to tehdy opravdu stalo

A co samotné natáčení?

Musel jsem vstávat už ve tři ráno, protože mě sedm hodin každý den upravovali zuby, abych vypadal jako opravdový Niki. To Chris, který hrál Hunta, chodil na desátou, protože měl jen samé milostné scény (smích). Ron Howard věnoval velkou pozornost nejmenšímu detailu, takže se nehoda natáčela na tom samém místě, v té samé zatáčce, jako se to tehdy opravdu stalo. Niki byl pořád na telefonu, takže když jsem si nebyl jistý, volal jsem mu a ptal se ho třeba na detail, zda si oblékal nejdříve rukavice nebo helmu. Jednou jsem měl říct urážlivou repliku, která mi prostě nešla přes zuby. Niki mi dal celý seznam jiných lepších výrazů, které používal, když chtěl člověka urazit.

Ztvárnit živou legendu je něco jiného, než někoho kdo již 400 let nežije. Jak reagoval Lauda na film a váš výkon?

Howard udělal premiéru na Nürburgringu, kam pozval spoustu závodníků, ale já jsem byl bohužel jinde. Po filmu byl Niki dojatý a měl ovace ve stoje. Když jsme spolu mluvili, říkal mi, že nemohl tu noc spát, protože až teď si uvědomil, jak blízko byl smrti. On si z nehody moc nepamatuje, prostě jeho vzpomínka na je vymazaná z jeho paměti, takže až teď viděl, co se mu stalo. S mým výkonem byl velmi spokojený, což byla pro mě to největší možné ocenění. Dokonce mi jednou po filmu zavolal a zeptal se: „Fakt jsem byl tehdy takový hajzl?“

V Los Angeles jsem viděl, co všechno musí herečky, zvláště ty stárnoucí absolvovat, aby si udržely dobrý vzhled a figuru a nepřišly o práci

Hrál jste u renomovaných amerických režisérů Howarda a Tarantina. Jak se Vám s nimi spolupracovalo, a chtěl byste pracovat jen v Americe?

Z Tarantina jsem měl v první chvíli velmi ambivalentní pocit. Než jsem šel na zkoušky, tak mě pozval na večeři a já věděl, že o filmech ví hodně, tak jsem se na to připravil a dělal sečtělého a chytrého. Pamatoval si moji tvář ze filmu Good Bye, Lenin! a líbil se mu i další můj film Občanská výchova. Sedli jsme si a pak už to šlo dobře. Jednou jsem ho převezl, protože chtěl moji scénu natáčet ve francouzštině, ale neměl ještě francouzský scénář. Využil jsem své znalosti a suše mu oznámil, že s tím problém nebude, že si to přeložím sám. Jenže některá slovíčka jsem neznal, tak jsem je řekl španělsky a on to ani nepoznal. Film Hanebný parchanti nás všechny dost zviditelnil a mému rakouskému kolegovi to přineslo spoustu dalších rolí. Každý herec má ve své kariéře takové ty filmové milníky, které jej posunou dopředu. Ron Howard byl ohromný a hodně jsem mu věřil. Potěšilo mě, že mě nenechal čekat dva týdny, jak se to po zkouškách dělá, ale zavolal mi za 72 hodin, že mě bere. V Americe jsem natáčel, ale nemám žádné touhy tam žít. Jsem Evropan a tak se i cítím a upřímně řečeno, stýská se mi, když jsem dlouho mimo domov. Naštěstí nemusím do Ameriky tak často, protože spousta amerických firem má pobočky v Londýně, takže tam se filmy hodně natáčí. Když jsem nedávno pracoval na filmu Captain America, natáčelo se to v Atlantě. Někdy nebyla práce několik dnů a já tam jen tvrdnul… v Altantě… hrůza, i když nechci samozřejmě nikoho z Altanty urazit. Taky jsem v Los Angeles viděl, co všechno musí herečky, zvláště ty stárnoucí absolvovat, aby si udržely dobrý vzhled a figuru a nepřišly o práci. To je hrůza, to v Evropě je to lepší a u nás mužů je přibývající věk dokonce ku prospěchu.

Ne Febiofestu jsem uváděl svůj nejnovější film Colonie. Co vás vedlo k tomu v tomto filmu hrát, bylo to pro vás něco víc, než jen pouhá práce?

Již v roce 2006 jsem pracoval s režisérem Floriánem Gallenbergerem. Když jsem byl malý kluk, tak moji rodiče byli ve styku s chilskými uprchlíky a několik z nich žilo u nás doma, takže jsem byl obeznámen se situací za Pinochetova režimu. Uměl a rozuměl jsem španělsky, takže pro mě nebyl problém si s nimi hodně povídat. Později jsem se dozvěděl o existenci Kolonie a hodně mě naštvalo, když jsem se dozvěděl, že německá vláda o celé záležitosti věděla a vlastně počínání Paula Schöfera kryla a šla Pinochetovi na ruku. Takže když Florián za mnou přišel, že by o tom chtěl natočit film, neváhal jsem. Měli jsme také možnost mít při natáčení člověka, který se v Kolonii narodil a vyrůstal tam a tak jsme měli všechny informace z první ruky. Režisér nám řekl, že stejně můžeme natočit jen 50% toho, co se v Kolonii opravdu dělo, protože zrůdnost Paula Schöfera byla nad jakékoliv lidské chápání.

Prvotní je scénář, který vám vlastně odhalí celý vesmír toho daného filmu

Jak na vás témata filmů, ve kterých hrajete, doléhají a ovlivňují nějak vaše hraní a způsob přípravy?

Prvotní je scénář, který vám vlastně odhalí celý vesmír toho daného filmu, a vlastně vy přijdete na to, o čem to mám být. Pak se bavíte s režisérem o tom, jak to pojmout, což je taková základní linka pro vaše hraní. Pak začnete objevovat sám jednotlivé aspekty postav a příběhu. Konkrétně u filmu Kolonie jsem zjistil, jak skvěle byla celá Kolonie organizovaná, jaký měla propracovaný systém, nebyla to jen levná pracovní síla, ale i obchodování se zbraněmi a Paul Schöfer si tady jako samozvaný vládce vytvořil pro sebe ráj na Zemi. Kolaboroval s režimem, takže mu všechno procházelo, byl podporován Franz Josefem Straussem, pro kterého byl dobrý obchodní partner na trhu zbraní. Schöfer mučil a zabíjel nepřátele Pinochetova režimu, takže to šlo za hranice nějaké náboženské sekty. Děsilo mě, že si takto nerušeně vládl celých čtyřicet let. Dobré je, že když se takový film natočí, že to něco změní nebo aspoň dá do pohybu věci, které vedou ke změně. Po uvedení Kolonie v kinech bylo o tomto tématu hodně článků v německých médiích a kladly se otázky, kdo je za to zodpovědný. Dokonce ještě u nás žije doktor, který mučil vězně v této Kolonii a já doufám, že se dostane před soud a bude po zásluze potrestán. Když jsem dokončil natáčení, cestoval po Chile, zjistil jsem, že o tomto tématu lidé stále nechtějí moc mluvit. Mám podobnou zkušenost ze Španělska, kdy je pro lidi bolestivé o nepříjemném tématu, které se týká jejich země, mluvit.

Hraju v různých filmech, protože mi to udržuje cizelovat svoje herectví, pomáhá mi to nezakrnět a neusnout, což je pro vývoj herce dost podstatné

V herecké kariéře máte dobře našlápnuto. Hodláte se stejně jako někteří vaši kolegové později věnovat i filmové režii?

Během své herecké práce jsem zjistil, jak je hodně těžké přenést myšlenky na plátno, jaká je to zodpovědnost a popravdě řečeno, režírování mě trochu děsí. Je to tak těžká práce, tolik lidí po vás něco chce a vy pracujete tak tvrdě. Nicméně jako herec si občas připadám velmi limitovaný a omezený v tom směru, že sedím a čekám, až přijde nějaký scénář nebo nabídka a tak jsem se loni přidal k jedné produkční společnosti, abych se aspoň nějak mohl na tvorbě filmů podílet, protože jako herec nevím, jak film dopadne ve střižně. V některých filmech nemusím nutně hrát, ale chtěl bych se na jejich výrobě podílet z jiné pozice a vidět je vznikat z jiného úhlu. Takže zatím s režírování nepočítám, možná tak za 10 let.

Jak a podle čeho si vybíráte role a co vám řekne, abyste danou roli odmítnul?

Když se podívám zpět na svoji filmografii, tam musím říct, že jsem stále hrdý na to, jaké filmy jsem si vybral a vím, proč jsem si tuto roli vybral. Měl jsem několik nabídek hrát v německých komediích, ale vždycky jsem je odmítnul, protože si myslím, že my Němci prostě zábavné komedie neumíme dělat. Umíme dělat dobrá auta…no…. i když… to už taky není až tak 100% pravda (smích), ale komedie nevím proč, nám prostě nejdou. Také odmítám mezinárodní projekty, kde je to příliš černobílé, příliš jednoduché klišé. Záleží také na tom, odkud jste, protože podle toho vypadá i množství nabídek, které dostáváte. Moje angličtina je dobrá, ale nemám žádný přízvuk, žádný dialekt, takže zatím se moc nechytám v amerických nebo britských filmech. Ale umím španělsky a velmi mě zajímá jihoamerický trh a tvoří zde znamenití režiséři a točí hodnotné filmy, tak sem bych rád pronikl. Nesnažím se vytvořit jeden typ rolí. Hraju v různých filmech, protože mi to udržuje cizelovat svoje herectví, pomáhá mi to nezakrnět a neusnout, což je pro vývoj herce dost podstatné.

Děkujeme za poskytnutí možnosti rozhovoru spolupracujícímu Febio Festu.    

 

 

Média