Miloš Forman: Průkopník nezávislého filmu za oceánem

Autor:

Pro české nezávislé tvůrce nemůže být větší vzor, než náš nejúspěšnější režisér, jehož filmy jsou známé po celéme světě a který se za oceánem stal prvním českým průkopníkem nezávislého filmu. Miloš Forman se narodil 18.2.1932 v Čáslavi. O rodiče přišel během války, když otec byl zatčen pro účast v protifašistickém odboji a matku sebralo gestapo dva dny nato. Ani jeden se z internace nevrátil. Miloš byl vychováván v rodině příbuzných a velice brzo se osamostatnil.

"Je mi v podstatě jedno, v čem a jak vyniknu, hlavní je, abych byl někdy někde v něčem jedničkou“

Přihlásil se na elitní gymnázium v Poděbradech, odkud byl vyloučen pro klukovský delikt, který byl brán za „politickou provokaci“. Odmaturoval v Praze. Přihlásil se na FAMU a v roce 1956 byl přijat na katedru dramaturgie. Během studia jej zaujaly italské neorealistické filmy a k načerpání inspirace využíval i studentského prostředí na fakultě.Po absolutoriu se dostal do filmařské branže, kde se zanedlouho stal jedním z čelních představitelů nové generace filmařů, která se proslavila pod názvem československá nová vlna. Kromě Formana do ní ještě patřili Ivan Passer, Jaromil Jireš, Hynek Bočan, Pavel Juráček, Věra Chytilová, Jan Němec, Evald Schorm a Jiří Menzel. Již jako mladý chlapec říkal“ Je mi v podstatě jedno, v čem a jak vyniknu, hlavní je, abych byl někdy někde v něčem jedničkou“. Toto krédo si sebou jistě nesl i dál i do filmové branže. V době 60.let byl liberálnější přístup v umění, což umožnilo mladým tvůrcům natáčet filmy osobitěji a podle možností i nezávisle na oficiální ideologii. Forman zahájil svoji praxi na praxi na Barrandově nejdříve jako scénárista a asistent režie, později se prosadil i bez režisérského vzdělání a začal sám natáčet. Od začátku byl cílevědomý a snažil se vyniknout vlastní vůli, osobitostí a originalitou. Po roce 1968 vycestoval do USA, odkud se domů již nevrátil.

Měl za sebou již úspěchy ze svých ranných filmů (Konkurs, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří má panenko -posledně dva jmenované byly nominovány na Oskara) které mu pomohly otevřít mnohé dveře. Jeho prvním zaoceánským počinem byl film “Taking off“, poté krátký dokument „Viděno osmi“ a v roce 1975 zpracovává dílo Ken Keseye „Vyhoďme ho z kola ven“ a pod názvem „Přelet nad kukačím hnízdem“ se stává senzací a získává Oskara za film, režii, scénář, mužský a ženský herecký výkon. Pak přicházejí „ Vlasy“, „ Ragtime“ a další hit „Amadeus“, který získal 8 Oscarů. Forman je v té době již uznávaná ikona, která si může vybírat kvalitní herce i scénáře. Jeho dvorním kameramanem je Miroslav Ondříček a jejich filmy se kromě zpracování a kvalitou vyznačují i značnou délkou, vždy přes 120 minut. Pečlivá příprava vysvětluje vždy značný časový odstup mezi jednotlivými filmy. Další film „ Valmont“ přišel 5 let po „Amadeovi“ následován o 7 let později ceněným filmem Lid versus Larry Flint. V tomto i následném díle „Muž na měsíci“ Forman využil úryvky z různých děl Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Zatím posledním filmem, nepočítáme –li „Dobře placenou procházku“ jsou „Goyovy přízraky z roku 2006. I kdyby již nic nenatočil, na zařazení mezi legendy stříbrného plátna to stačí.

Protože se nám zatím nepodařilo udělat rozhovor s tímto slavným režisérem a zjistit jeho názory, musíme vzít za vděk jeho autobiografií, kterou vydal před 20 lety ve spolupráci s Janem Novákem. Je to kniha velmi upřímná, otevřená a hlavně velmi zábavná a čtivá,takže na poslední stránce člověk lituje, že toho není napsaného ještě víc. Život Miloše Formana by byl jeden hezký, zajímavý film plný dramatických zvratů, náhod a také velké dávky štěstí.Třeba se k jeho natočení někdo časem odhodlá.

Počátkem 50.let začal Miloš pracovat s legendárním režisérem Martinem Fričem, kde získával první zkušenosti. Jako mladý adept z akademie nemohl mít lepšího učitele: „Naše spolupráce byla podivně odtažitá a působila na mě dost tajemně.Každé ráno jsem Fričovi předčítal, co jsem předešlého dne napsal. Vždycky to vyšlo zhruba na jednu scénu. Poslouchal mě a neřekl ani slovo. Skončil jsem, zavřel notes a Frič pořád nic. Žádný komentář, žádný návrh. Pouze tam seděl a zdálo se, že myšlenkami je někde docela jinde. „ A pokračovat to bude jak?“ zeptal se nakonec.

 

Vylíčil jsem mu hrubou představu o tom, co hodlám odpoledne napsat. Frič mě vyslechl, ale zase zcela bez připomínek nebo podnětů. „Hlavně to nedělejte moc dlouhý“. To bylo to jediné, co mi k tomu řekl. Odešel jsem domů snažil se to napsat co nejkratší. Za tři týdny byl scénář hotový a jakmile byl schválen, dostal jsem na dlaň 3000 Kč, což bylo nejvíc peněz, co jsem kdy měl.

Panu Formanovi bylo skoro třicet let a ještě nezačal pořádně filmovat. Došel k názoru, že se kolem filmu motá již dost dlouho, aby si uvědomil, jaká je to chyba, že neovládá základy filmového řemesla. V té době měl za sebou několik filmových scénářů, několikrát asistoval při režírování, spolurozhodoval o hereckém obsazení, ale nikdy nedržel kameru v ruce. Nikdy neslepil dvě okénka filmu dohromady. Rozhodl se proto, že své mezery ve filmovém vzdělání zalepí na vlastní pěst. Vybral úspory a koupil si východoněmeckou kameru. Tehdy již věděl, že,“ film je týmová práce. Režisér sděluje a zobrazuje svůj příběh za pomoci mnoha prostředníků. Proto je vztah mezi ním, kameramanem, střihačem, skladatelem hudby a dalšími spolupracovníky tak důležitý. Režisér a zvláště ten mladý, by měl být schopen při natáčení podložit svoji autoritu znalostí řemesla a zároveň být schopný přijmout ty nejlepší nápady od svých spolupracovníků.

O tom, že filmař musí svoji práci milovat dokazují jeho vzpomínky z natáčení filmu Konkurs. „Nevím, jak se to mohlo stát, ale do Konkursu se všichni, co na něm dělali, zamilovali. Tvrdí barrandovští profíci makali zadarmo přesčas, abychom se vešli do našponovaného rozpočtu. Střihače Mílu Hájka ten natočený materiál tak chytl, že se zavřel ve své střižně a pracoval ve dne v noci, dokonce tam i spal. Jeho úkol byl naprosto šílený, ale on to zvládl. Obraz jsme totiž natáčeli na kameru a zvuk na magnetofon, takže neexistoval žádný synchron. Dokonce jsme neměli ani klapku. Jen jsme mu dali horu neoznačeného filmového materiálu a kopec magnetofonové pásky.“

„Se všemi neherci jsem pracoval tím způsobem, že jsem jim nikdy neukázal scénář."

Dostat z neherců přirozený autentický výkon není zrovna jednoduchá věc. Miloš Forman na to měl zvláštní metodu. O tom, jak fungovala vypráví při vzpomínkách na natáčení filmu Černý Petr „Se všemi neherci jsem pracoval tím způsobem, že jsem jim nikdy neukázal scénář. Naučil jsem se text nazpaměť a každou scénu jsem jim předehrál, aby viděli, jak si to představuji. Musel jsem si byl jist, že vědí, o co se jedná a jak se k tomu jejich postavy staví. Pak jsme to rovnou bez zkoušení sjeli. Naši neherci si vždycky pamatovali jenom kousek ze psaného dialogu, který jsem jim předvedl a zbytek museli podat vlastními slovy. Když nám to šlo, stávali se sami sebou a slova, která říkali,sedla jako ulitá“.

Někdy režisér zjistí, že to, co natočil není přesně ono a něco tomu chybí. Čas tlačí, peníze docházejí, je třeba improvizovat. Zde je další vzpomínka z natáčení Černého Petra. „Nejobtížnější scénu jsme si nechali až na konec natáčení. Potřebovali jsme natočit dlouhou sekvenci na tancovačce, ale neměli jsme dost peněz na zaplacení komparsu. Bylo léto a tak jsme se rozhodli najmout v Kolíně na sobotu večer zimní stadión a kapelu a napsat na vrata „Vstup volný“. Za čtyři hodiny jsme museli natočit sedm minut čistého času, zopakovat se nedalo nic. Chtělo to od celého štábu přesnou souhru“

O tom, že k napsání dobrého scénáře nebo natočení dobrého filmu rozhoduje i náhoda a štěstí svědčí příklad ze vzniku filmu Hoří má panenko, který otevřel Formanovi dveře do světa. „Začali jsme psát příběh o vojenském dezertérovi, který se ukrývá ve sklepeních pražské Lucerny. Asi jsme moc tlačili na pilu, ale uvízli jsme na mrtvém bodě a nemohli se z něj hnout. Byli jsme všichni z toho podráždění a frustrovaní. Rozhodli jsme se, že si musíme odpočinout a šli v sobotu večer na bál, který pořádal místní požární sbor. Uspořádali soutěž o královnu krásy pro své tuctové dcery. Měli i tombolu, pili a hádali se. A my na to koukali jako vyjevení. Celý příští týden jsme nemluvili o ničem jiném než o předešlém večeru. V pondělí jsme začali své postřehy rozvíjet, v úterý jsme začali psát scénář. Ten film se psal sám. Za šest týdnů byla první verze scénáře hotová.“

Miloši Formanovi šlo vždy o bezprostřednost a autenticitu. Dosáhnout se toho dá mnoha způsoby. Jeden z nich popisuje při natáčení svého filmu Taking off. „Snažil jsem se, aby byl film co nejbezprostřednější. Nechtěl jsem například, aby při striptýzovém pokeru na konci filmu herci věděli, na koho přijde příště řada se svlíkáním a tak jsem sice, aspoň pro první klapku, seřadil karty tak, jak jsem potřeboval, ale oni sami tu hru hráli doopravdy“.

"Všechno, co je na plátně vidět a slyšet, musí být lidsky přesvědčivé."

Snad všichni filmaři tvrdí, že aby byl film kvalitní, musí mít i kvalitní scénář a dobrý příběh. Stejný názor má i pan Forman. „Psaní scénáře vychází z několika málo základních principů.Jsem přesvědčení o tom, že ve filmu musí každé slovo, každá reakce obsahovat psychologickou pravdivost. Rámec může být jakkoliv imaginativní a fantaskní, ale všechno, co je na plátně vidět a slyšet, musí být lidsky přesvědčivé.Všelijaké ty naoko efektní krkolomnosti v chování nebo motivacích divák prokoukne jako podvod a odvrátí se. Jenomže pravda sama nestačí. Je-li servírovaná ve velkých dávkách, stane se příliš zřejmá a začne nudit. Proto je nesmírně důležité, aby byl divák neustále překvapován něčím novým. Dobrý scénář si s divákem tak trochu pohrává“

Důležitou součástí filmu jsou samozřejmě herci. Aby režisér poznal, zda je adept ten pravý pro danou roli, používá různé fígle a způsoby. „Při prvním setkání s hercem či herečkou se zaměřuji především na bezprostřední dojem, kterým na mě působí. Ten je nadmíru důležitý, protože signalizuje, jak budou diváci od počátku postavu vnímat. Druhým stupněm je rozhovor. Povídáme si zhruba jen asi pět deset minut, abych zjistil způsob mluvy, psychické založení a základní povahové rysy. Pokud cítím, že se v nich někde ukrývá určitá postava, o kterou mi jde, pozvu adepta znovu a pak už čteme text. Vždycky s nimi čtu a hraji babičky, malé kluky, plaché nevěsty nebo masové vrahy. Rád se tak přímo konfrontuji s hercovou osobností a vyciťuji jeho tvořivost a inteligenci. Já nechci, aby měl herec při konkurzu pocit, že ho z bezpečného odstupu pozoruje nějaký nezúčastněný pozorovatel a proto na tu loďku naskočím sním“.

Jaké jsou pocity režiséra, který natočil film, zakončil tak dílo, na kterém pracoval i několik let? Na to nám odpoví režisér sám. „Když se člověk blíží dokončení filmu, přepadá ho zvláštní druh vzrušení. V jednu chvíli mám pocit, že jsem natočil nejlepší film na světě, ale pak se mrknutím oka vše na stříhacím stole přemění v takovou banalitu a nudu, že jsem z toho na sebevraždu.“

Sál se otřásal potleskem já stál před očima stovek miliónu lidí na celém světě.Dosáhl jsem vrcholu své profese.“

A když je konečně všechno hotovo, sestříháno a film je nominován na Oskara?Jaké to je stát na samotném filmařském Olympu a slyšet svoje jméno, jméno svého filmu jako vítěze? „ Najednou se nad námi roztrhl pytel štěstí.Pro Oskara si šli Bo a Larry za nejlepší scénář, Louise Fletcherová dostala Oskara za nejlepší ženský herecký výkon a Jack Nicholson za nejlepší mužskou. Křičeli jsme a tleskali jak diví. Když přečetli moje jméno, byl jsme už dočista grogy. Vyběhl jsem na pódium, vzal do ruky tu malou sošku a odříkal řeč, kterou jsem si připravil. Všechno mi ale splývalo v šílený guláš pocitů a dojmů. Sál se otřásal potleskem já stál před očima stovek miliónu lidí na celém světě. Dosáhl jsem vrcholu své profese.“

Miloš Forman nás bohužel opustil 13. dubna 2018. Čest jeho památce. 

Foto: milosforman.com, wikipedia.com