Matteo Hager: Myslím, že mnoho významných českých houslistů vděčí panu Hudečkovi za rozjezd kariéry. Je naprosto úžasné, co dělá pro další generace houslistů.
Autor: Eva Csölleová, Vítek Formánek
Tariq Hager, ředitel Prague Film School, nám vyprávěl o svém synovi, který je talentovaný houslista a skládá i hudbu k filmům. Protože kreativní lidi rádi podporujeme a obdivujeme, rozhodli jsme se Mattea požádat o rozhovor. Je to zajímavý mladý muž, který absolvoval Gymnázium a Hudební školu hl. města Prahy pod vedením prof. Jiřího Fišera. V současnosti je stipendistou na Royal Academy of Music v Londýně, kde je žákem prof. Rodneyho Frienda.
Získal řadu významných ocenění, např. 1. cenu z Mezinárodní houslové soutěže J. Micky, 1.cenu z Akademie Václava Hudečka či Zlatou medaili ze soutěže Manhattan International Music Competition. Je laureátem France Music Competition 2022, mezinárodní soutěže Augustin Aponte 2022 ve Španělsku, International Music Competition 2023 ve Francii a mezinárodní soutěže Note di Talento 2023 v Itálii.
V roce 2023 ho časopis BBC Music Magazine zařadil do své rubriky Rising Stars. Je držitelem talentového stipendia od nadace Albert Cooper Music Charitable Trust, nadace Suresh and Richard McMillan, nadace Stadler-Trier Foundation a stipendia Comenium musicum Stipendijního fondu Akademie MenART prof. Boženy Viskupové a Aleny Vikové. Koncertoval na třech kontinentech.
Tatínek je ředitelem filmové školy, maminka režisérka. Svět filmu Tě nelákal? Po kom jsi podědil hudební geny? Proč zrovna housle?
Už odmala jsem měl k filmu také hodně blízko, dokonce jsem hrál i ve studentském filmu a doteď je to pro mě velký koníček! Když jsem ještě studoval v Praze, tak jsem pravidelně pořádal vlastní filmový klub a teď v Anglii jsem zakoupil projektor s myšlenkou něčeho podobného:). Kromě toho se také zabývám filmovou hudbou a nedávno měl na festivalu Tallinn Black Nights premiéru celovečerní film Kaveho Daneshmanda, ke kterému jsem složil hudbu.
Hudbě se věnují lidé na obou stranách mé rodiny. Můj táta se postaral o soundtrack mého dětství hrou na flamenkovou kytaru a můj strýc má vystudovaný operní zpěv a vyučuje zpěv. Moje první volba, co se týče výběru hudebního nástroje, byl kontrabas, ale dnes jsem opravdu rád, že se s houslovým futrálem vejdu do tramvaje.
Byl to profesor Jiří Fišer na Hudební škole, kdo v Tobě objevil talent a potenciál?
Moje první profesorka od 4 do 11 let byla Jitka Vaňourková na ZUŠ Ilji Hurníka a odmala mě hlásila na různé soutěže. A právě po mezinárodní houslové soutěži Josefa Micky mi předseda poroty, pan Václav Hudeček, doporučil studium u pana profesa Jiřího Fišera, kterému vděčím za to, že se pro mě hra na housle změnila z koníčku na profesi. Nesmím zapomenout zmínit i tátu, který se mnou celé dětství tak do 10 let cvičil, někdy i 4-5 hodin denně.
Jak mladý český houslista získá stipendium na londýnské Royal Academy of Music? Je to na doporučení, nebo o něj sám požádá a před komisí musí dokázat, že na to má?
Na konci druhého kola mi jedna z profesorek, která mě tehdy zkoušela z harmonie, sdělila, že jsem byl přijat a že mi bylo uděleno plné talentové stipendium po dobu celého studia, což mě ušetřilo celého procesu žádání o stipendium a mohl jsem jít rovnou oslavovat.
Jak takové studium na této škole vypadá? Teorie o hudbě a pak jen cvičení, hraní, hraní, hraní?
Bakalářské studium trvá čtyři roky, během prvních dvou let jsou předměty stanovené a zbylé dva roky si můžete vybrat z opravdu širokého seznamu předmětů, od barokního kontrapunktu po jazzovou improvizaci. Momentálně dokončuji druhý ročník a na rozvrhu mám celkem šest předmětů – analýzu skladby, poslechové dovednosti, kontext k interpretaci, hlavní obor housle, komorní hru a orchestrální hru. Kromě těchto předmětů se každý týden konají nepovinné přednášky o kariérním rozvoji, masterclassy se světoznámými hudebníky, jako např. s Hilary Hahn nebo s James Ehnesem. Jednou nebo dvakrát za semestr se také koná orchestrální projekt s hostujícím dirigentem. Zrovna nedávno nás přijel navštívit i šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov.
Musíš každý rok před komisí školy dokazovat, že jsi stipendia hoden, protože to asi levné nebude, že?
Existuje hodně typů stipendií a každé funguje na trochu jiném principu, ale já mám naštěstí stipendium přislíbené na celé čtyři roky studia. Vážou se s tím však určité povinnosti jako je vystupování na koncertech a reprezentace školy na akcích pro mecenáše. Zrovna nedávno jsem takto školu reprezentoval na koncertě pro sponzory, který se konal v New Yorku. To jsou pro mě samozřejmě skvělé příležitosti. Akademie si však velmi hlídá, aby stipendisté plnili všechny své povinnosti a neměli žádné kázeňské přestupky. Stačí tři pozdní příchody a můžete o stipendium přijít. Vzhledem k tomu, že často pracuji pozdě do noci, pozdní příchody pro mě představují nemalé riziko.
Nedávno měl na festivalu Tallinn Black Nights premiéru celovečerní film Kaveho Daneshmanda, ke kterému jsem složil hudbu.
Máš první cenu z Academie Václava Hudečka. Pověz nám o ní něco, to jsi pod mistrovým dohledem hrál nebo absolvoval nějaké soustředění a vrcholem byl společný koncert?
Akademie Václava Hudečka pro mě byla dalším zlomovým bodem v přesvědčení, že se chci naplno věnovat houslím. Je to úžasná zkušenost a příležitost pro mladé houslisty dostat se do přímého kontaktu s takovým legendárním houslistou, jakým je Václav Hudeček a zároveň poznat spoustu talentovaných hudebníků svého věku. Akademie trvá deset dní a každý den máte hodinu buď s panem Hudečkem nebo s prof. Fišerem. Poslední čtyři dny se konají studentské koncerty, na kterých se také vybere "vítěz" akademie. Ten si pak domů odveze mistrovské housle a získá i možnost koncertovat s panem Václavem Hudečkem po celé ČR. Myslím, že mnoho významných českých houslistů vděčí panu Hudečkovi za rozjezd kariéry. Je naprosto úžasné, co dělá pro další generace houslistů.
Kolik hodin musíš denně trénovat, abys zůstal ve cviku, a jde o styl, o to, aby prsty neztratily pružnost a rychlost nebo jako v posilovně přidáváš čím dál těžší a obtížnější kompozice?
Každý hudebník to má trochu jinak, mám spolužáky, kteří cvičí dvě hodiny denně a zas jiní cvičí až 8 hodin denně. Mně osobně vyhovuje cvičit okolo 6 hodin denně, s tím, že když začínám novou skladbu, tak se to někdy dostane i k těm 8 hodinám. Mnohem důležitější než kvantita, je však u cvičení kvalita a přístup. Nejhorší asi je, když vyjde nová série nějakého seriálu na Netflixu, to při cvičení pak někdy stihnu vidět i všechny díly. Co se týče repertoáru, je to většinou na úsudku profesora, co je nejvhodnější přidělit studentovi v daném momentu za skladby. Je dobré věnovat se současně skladbám z různých období a s různou technikou, aby se rozvinulo co nejširší spektrum dovedností a zkušeností.
Hrál jsi pod taktovkou mnoha různých dirigentů. Řekni nám, laikům, to hraješ repertoár daného tělesa, kde dostaneš part a bez přípravy jedeš, nebo se staneš na chvíli jeho součástí, pár dnů zkoušíš a pak máš koncert?
Postup je většinou takový, že sólista či jeho agentura se domluví pár měsíců předem s manažerem na repertoáru, sólista si nastuduje svůj part doma a pak s orchestrem proběhnou jedna nebo dvě zkoušky a generálka až den nebo pár dnů před koncertem. Ideálně zkouškám ještě často předchází schůzka sólisty s dirigentem, kde společně skladbu prodiskutují a sólista má prostor sdělit dirigentovi svoje požadavky ohledně tempa a agogiky. V nejhorším případě se jde bez zkoušky rovnou na pódium, z čehož pak vznikají různé hororové příběhy, například zjištění sólisty při orchestrální předehře, že se asi naučil špatnou skladbu.
Řadu koncertů jsem získal díky vítězství v nějaké hudební soutěži, na jiné koncerty mě jako sólistu vybrala škola, za mnoho koncertních příležitostí vděčím také panu Václavu Hudečkovi
Řekněme, že máš nacvičený houslový koncert od Mozarta. Může se stát, že by ji dirigoval každý jinak, a i skladba by pod jeho taktovkou zněla jinak, nebo se to hraje všude stejně, jen dirigent má různá projev?
V interpretační hierarchii by v tomto případě měl mít přednost sólista a jeho vize, ale ve skutečnosti je to vždy trojitá symbióza sólisty, dirigenta a orchestru. Zrovna na interpretaci Mozarta existují dost odlišné názory, například v podání zastánců dobové interpretace bude znít daný koncert naprosto jinak, než kdyby ho hrál někdo, kdo se přiklání k romantičtějšímu podání houslistů 20.století.
Hrál jsi ve světě s mnoha tělesy. Jak to funguje? Např. Filharmonie Bohuslava Martinů Ti zavolá, že by měli zájem o společný koncert? Co se děje dál a jak to probíhá?
Způsobů, jak přijít ke koncertu s orchestrem, je několik. Nejběžnější je ale domluva přes manažera orchestru, o které jsem se již zmiňoval. Řadu koncertů jsem získal díky vítězství v nějaké hudební soutěži, na jiné koncerty mě jako sólistu vybrala škola, za mnoho koncertních příležitostí vděčím také panu Václavu Hudečkovi. Zrovna s Filharmonií Bohuslava Martinů a dirigentem Tomášem Netopilem jsem měl koncert díky Letní hudební akademii Kroměříž, kde jsem dostal jednu z hlavních cen, jejíž součástí bylo i sólové vystoupení s orchestrem.
Máš nějaké cíle nebo se „jen“ zdokonaluješ a učíš, a prostě se vyvíjíš a uvidíš, kam až dojdeš?
Cíle se mi neustále mění, zrovna teď je mým hlavním cílem naučit se Sibeliův houslový koncert, uspořádat koncert houslových koncertů J. S. Bacha, dokončit vlastní skladbu pro housle a sbor, na které už delší dobu pracuji a zahrát si ji. V příštím školním roce bych se chtěl přihlásit na několik soutěží a nahrát album složené ze sonát C. Debussyho, L. Janáčka a M. Ravela. Obecně bych chtěl udělat maximum pro to, abych byl spokojený s hudbou, kterou tvořím.
Kdy může říct houslista, že je Mistr nebo že už je dokonalý? Je Yehudi Menuhin něco jako vrchol a pokud ano, v čem ten vrchol spočívá?
Můj profesor na tuto otázku vždycky odpovídá s nadsázkou, že pouze v případě, že se reinkarnuje jako Jasha Heifetz nebo David Oistrach. My ostatní bohužel nic takového prohlásit nikdy moct nebudeme.
Yehudi Menuhin nesporně patří do skupiny houslistů, které můžeme nějak hierarchizovat jen podle osobních preferencí. Nazývat proto něco vrcholem je u houslí těžké, protože na rozdíl od sportu, tady na této úrovni není nic konkrétního, co by se dalo posuzovat. Já osobně ho poslouchám velmi rád, ale asi jsou mi obecně bližší houslisté jako třeba Augustin Hadelich a Janine Jansen. Ty jsou už z jiné generace houslistů a mají úplně jiné nápady a představy než Yehudi Menuhin a zástupci té starší generace.
Existovali (i v Čechách) zázračné děti, které třeba ve čtyřech letech měli svůj první koncert. Je to podle Tebe opravdu “dar od Boha“ nebo něco jiného?
Bohužel, já takové zázračné dítě ani zdaleka nebyl, tak je to pro mě těžké posuzovat. Určitě je to z jedné strany obrovská výhoda, ale na druhou stranu jsem slyšel o mnoha případech, kdy tzv. „zázračné dítě“ vyhoří a ve 12 už nechce housle ani vidět. Mít obrovský talent je jen jeden z předpokladů, možná ještě důležitější je cílevědomost, kladný vztah k hudbě jako takové, dobré vedení a konsistence.
Prý i sám komponuješ? Další umělecký rozměr nebo nutnost pro vlastní dráhu?
Skládání jsem se věnoval ještě dřív než hraní na housle a doteď mě to moc baví a trávím tím hodně času. Je to úžasný pocit hrát vlastní skladbu a v budoucnosti bych v tom chtěl určitě pokračovat. Myslím si, že mít nějaké zkušenosti se skládáním také pomáhá v rozvoji interpretačních nápadů a utváření si své vlastní hudební představy.
Moc mě také baví pracovat na filmové a divadelní hudbě, je to zas úplně něco jiného, než skládat hudbu do koncertních síní a propojení těchto různých typů umění přidává finálnímu výsledku ještě další dimenzi. V příštích letech bych se chtěl ale zaměřit na skladby, které si můžu sám zahrát na pódiu a tím spojit komponování s vystupováním.
Děkujeme za rozhovor.
Foto, s díky: Jana Plavec