Jste první čeští influenceři, na které jsme narazili, kteří propagují opravdu něco smysluplného a ne, jen vlastní ego nebo nesmysly. Co bylo dřív, sbírání odpadků, čištění pláží a pak až sociální sítě nebo naopak?

Taková krásná slova, toho si opravdu vážíme. Snažíme se dát na sociální sítě něco smysluplného a trochu vzdělávacího, abychom trochu naředily ty blbosti, co tam jsou a trochu motivovali lidi. Vlastně to začalo všechno najednou. Vždy jsme milovali cestování a ze všech tripů si dělali domácí videoblogy. Pak nás napadlo, že bychom to mohli sdílet na sítích, ale ne, jen jako obyčejní cestovatelé, chtěli jsme vždy zanechat v zemích nějaký dopad a motivovat lidi k udržitelnému životu.  Náš projekt začal jako MJ Aquaholics (24.5.2020), (M-Míša, J-Jirka, Aquaholics = jsme závislí na vodě) se zaměřením na ochranu vody, čistotu, dostupnost. A v rámci Mezinárodního dne oceánů 8.6.2020 - jsme poprvé vyrazili s taškami a rukavicemi na úklid. Docela nás to bavilo, a hlavně se ukázalo, že je pořád co uklízet, a tak se to stalo naší součástí, bez které už teď nemůžeme žít. A co víc, když cestujeme a vidíme ta krásná místa, je nám proti srsti si to užívat, když vidíme ten nepořádek okolo, a tak to uklidíme.

Proč jste se rozhodli opustit Česko a přestěhovat se do Španělska? Kvůli počasí nebo práci?

Vždy byl náš sen bydlet u moře. Milujeme vodu, surfing, plavání, vodopády, jezera atd. Po dostudování jsem dostala (Míša) od firmy, kde jsem pracovala, nabídku, začít pracovat u nové pobočky v Barceloně. Vždycky jsme říkali, že se přestěhujeme do zahraničí a po dokončení magistra a doktorátu jsme se rozhodli do toho jít a teplé počasí bylo milý bonus.

Když jste v Barceloně nasbíraný odpad donesli k popelnicím, nebyly problémy s občany, kteří si je platí a teď jim tam někdo přinesl cizí odpad? U nás byste asi moc oblíbení nebyli.

No, my jsme tam bydleli, hned u pláže, takže v teorii jsme popelnice také platili. Skoro nikdy se nám nestalo, že by to nikdo nepřijal s pochopením, ani v Latinské Americe. V Barceloně mají všude kontejnery na tříděný odpad, takže se vše dalo správně vytřídit a nikdy toho nebylo tolik najednou, každý úklid tady byl max. 40 kg. V Čechách jsme museli změnit místo, abychom nepřidávali odpadky z lesoparku k odpadu “nasbíraném ve městě”. Problém tady v Mexico City, kde momentálně bydlíme, je to, že zde chybí koše. A když nasbíráme, musíme jít třeba hodinu, než najdeme kontejner nebo si někdo ty odpadky od nás vezme.

Budeme se snažit motivovat co nejvíc lidí, protože si už neváží toho krásného, co je venku

Chtěli jste procestovat Střední Ameriku, pak natočili z cest a sbírání odpadků video. Stalo se hitem, a pak vás zvali na různá místa a stali jste se známými. Neměli jste pocit, že vás zneužívají, protože by museli platit místním za sběr odpadu a vy to děláte zdarma, a tak jste se stali (ne) dobrovolně uklízeči?

Takhle jsme nad tím nikdy nepřemýšleli. My náš projekt dělali cca dva roky a až potom jsme se stali virálními (rychle se šířícími po internetu - pozn. a.). V Barceloně byl náš obsah v angličtině, a až pak po odjezdu do Mexika jsme začali dělat videa španělsky, abychom se dostali blíže k místním, a vzdělávali tam, kde je potřeba. Během prvních čtyř měsíců v Mexiku se nic nestalo, to až v Guatemale nastala ta pozitivní změna.  Nikdy po nás ale nechtěli uklidit proto, aby za to nemuseli platit. vždy se totiž jednalo o veřejná místa, jako pláž, ulice, řeka. My jsme dobrovolní uklízeči, protože to děláme fakt rádi, i když to zní divně. Ale vidět to místo čisté a vědět, že XY kg odpadků už nebude kontaminovat, že žádný zvíře to nespolkne, nás těší. My říkáme, že každý kus (jakkoliv velký) se počítá. A spojit se s lidmi za stejným cílem a udělat něco dobrého je fakt neskutečně obohacující zážitek.

Promiňte otázku, ale natočili jste první video proto, že jste jen chtěli získat pozornost a hodně lajků, ale když jste zjistili, jakou to má sledovanost, došlo u vás k přehodnocení, uvědomili si, jak byste masivně mohli s dobrou myšlenkou oslovit spousty lidí a najednou to dostalo jiný směr, význam a z influencerů se stali “odpadoví misionáři“?

(Smích.) První dva roky našeho publikování na sítích, úklidů, vtipných videí jsme neměli vůbec úspěch. Vždy jsme měli za cíl naším účtem vzdělávat, motivovat k víc udržitelnému životu i naším stylem cestování. Vždy máme s sebou skládací talířky a kelímky, bambusové příbory, filtr na vodu a vícerázové láhve, protože si odmítáme kupovat vodu v plastu, hledáme nejlevnější ubytování, většinu úklidů platíme z vlastní kapsy. Takže jsme dost dlouho byli i smutní, že nám to na sítích nejde, i když jsme do toho dávali všechno a věděli jsme, že to má smysl. Pak konečně nastal obrat a hned v Guatemale se nám ozval jeden chlápek, že by byl rád, abychom přijeli do jeho města Sayaxché a udělali s ním úklid. Doteď jsme s ním v kontaktu. Takových situací, kdy nás místní pozvali k sobě domů a my jsme jim pomohli zařídit úklid, byla spousta. Díky nim jsme si to asi tady v Latinské Americe zamilovali. Dostali jsme možnost s nimi žít jejich život a vidět vše jejich očima, a o to víc jim chceme pomoct, jakkoliv můžeme. Teď můžeme s hrdostí říct, že už je vidět, jaký mají naše videa reálný dopad. Ať je to upozornění na problém s odpadní vodou na Galapágách nebo turismus zneužívající zvířata v Hondurasu.

Co je těžší, uklidit kilometr pláže, nebo přesvědčit jednoho člověka, že když odpad nebude jen tak pohazovat kolem sebe, dělá to pro sebe a pro planetu a ne proto, že mu to někdo řekl? 

Tak to je těžká otázka. Záleží na člověku a znečištění pláže. Během cest pravidelně mluvím nebo i křičím na lidi, co zahazují odpadky, je to často dost trapná situace pro ně, že je kritizuji, ale doufám, že tohle trauma je příště zastaví a zamyslí se na tím, co dělají, často bohužel již automaticky. Často se mi dělo ve Střední Americe, v autobusech, že tam lidi jedli a vyhazovali pytlíky a zbytky oknem ven. Poté, co jsem se nahlas ozvala, celý autobus věděl, proč by se to nemělo dělat a já často dostala souhlasné pokývnutí od cestujících, ale dotyčný vždy odvrátil pohled, ale nikdy mi nic neřekl. Rozhodně je důležitější to vzdělávání a mluvit na lidi, aby se ty odpadky třeba na tu pláž ani nedostali. 

Bylo pro vás primárně těžké skousnout fakt, že musíte uklízet „bordel“, který tam nějaký ignorant před hodinou odhodil a vy tak řešíte následky, nikoliv příčiny jeho chování?

Já bývám zdravě naštvaná a můj vztek využiju na video, ke zviditelnění problému, ale také ukážu, že ho spolu můžeme vyřešit. Tím se asi odlišujeme, protože sice upozorňujeme na dost negativní věci, ale nabízíme řešení. A bez upozornění na ten problém nikdy nedojde ke změně. Ale je rozdíl, když ve Střední Americe to lidem, kteří mají problém zabezpečit rodinu, nikdo neřekl, protože je trápí spousta jiných věcí než odhazování odpadů. V Evropě to vzdělání máme, koše jsou všude, třídí se, recykluje a stejně neexistuje stoprocentně čisté místo. Tady neexistuje výmluva, proč odhazovat odpadky na zem.

Spojit se s lidmi se stejným cílem a udělat něco dobrého je velmi obohacující zážitek

Dočetli jsme se, že jste zaujali i politiky, kteří vás pak chtěli využít ve svůj prospěch. Jakým způsobem? Můžete říct konkrétně kde, jak a o koho šlo?
To, co jsme zažili ve Střední Americe, byla šílenost. Během šesti měsíců jsme se zviralizovali v Guatemale, El Salvadoru, Nicarague a Hondurasu. Psalo se o nás, TV nás zvali do pořadů, lidi nás poznávali na ulicích a chtěli po nás fotku. Za fotku jsme měli platbu: sebrat teď hned 5 ks odpadků; doteď jsme udělali přes 200 fotek. Ta „sláva“ byla fakt neuvěřitelná, a tak jsme se dostali i do povědomí politiků. Hned v Guatemale, po našem prvním virálním videu, se nám ozval jeden z nich, Carlos Pineda. Na internetu jsme se dočetli, že při hurikánu pomocí jeho vrtulníku zachraňovali lidi.  Pomohl nám uspořádat nějaké úklidy a poskytl nám ubytování, bohužel pak měl i covid, takže se naše setkání odsouvalo. Pak jsem se potkali při úklidu v Ciudad de Guatemala, a poznali jsme jaký opravdu je. Byla to taková kampaň, nechodil s námi dobrovolníky, ale natáčel si sám videa se svým PR týmem. Pak jsme jen četli, že kandidoval na prezidenta a že byl “diskvalifikován” pro podezření z napojení na pašeráky drog.

Prezident El Salvadoru zmínil v jednom ze svých pravidelných projevů, že viděl naše video, kde jsme jeli autobusem a tam byl nápis: Vyhazujte odpadky ven a já šla za řidičem a požádala ho, zda to můžu opravit na NEvyhazujte odpadky ven. A to bylo virální. Nicméně pan prezident do svého projevu přidal drobnou lež, že v Evropě nemáme koše v ulicích, tak jsem udělala video, kde jsme mu oponovala a upozornila, že koše máme naopak všude. No, a protože je pan prezident považovaný skoro za boha, hned jsem byla agentkou opozice, co ho chce pošpinit.

Nedávno jsme viděli na konferenci v Hondurasu starostu Tegucigalpy, jak během svého proslovu zmínil, že se námi nechal inspirovat pro kampaň s armádou, nazvanou Válka proti odpadkům. Těžko říct, zda jsou to jen politické řeči, ale je hezké vidět ten dopad, a to nás asi dost pohání. 

Na internetu jsou bohužel k vidění záběry, jak v Indii nebo Číně nákladní auta vysypávají tuny odpadu do řek. Nemáte při tom pocit marnosti a zbytečně vynaložené energie?

Ne, vidíme tam potenciál to zkusit změnit, ovlivnit to, otočit k lepšímu. Je to úplně jiný level, ale tuny odpadů do řek vidíme i tady, v Latinský Americe, takže nejsem naivní. Zatím se soustředíme na ovlivnění tady, ale v Indii také budeme uklízet. Naši kamarádi, které jsme potkali během našeho evropského uklízecího projektu, říkali, že v Indii je také potenciál a víc lidí tam chce změnu. Sledujeme komunitu „sběračů odpadu“ po celém světě, takže když se všichni zapojíme, můžeme to celé ukončit. Budeme se snažit motivovat co nejvíc lidí, protože si už neváží toho krásného, co je venku, kupují si věci, co nepotřebují, ale dokud jim to někdo neřekne, budou to dál dělat a je potřeba šířit tu osvětu.

Původně jste odjeli do Střední a Jižní Ameriky cestovat. Jak hodně jste splnili svůj cíl a kde všude jste byli?

No, plán byl takový, že jsme chtěli asi za rok a půl se dostat od Mexika až po Argentinu. Na to jsme měli finance, ale potom, co jsme se zviralizovali, a lidi nám začali psát, tak se cesta protáhla. Nejvíc času jsme byli v Guatemale, Hondurasu, El Salvadoru, Nicaragui. Pak jsme se vrátili do Čech se vzít, vydělat peníze a vyrazit znovu. Vzali jsme to přes Dominikánskou republiku, Kolumbii, Ekvádor, Peru - kde jsme zjistili, že je to taky celkem drahé v okolí Machu Picchu a vrátili jsme se do Mexika.  Už ale plánujeme, že po letní zastávce v Čechách zamíříme do Chile a vezmeme úklidem zbývající státy, kde už máme nějaké fanoušky a často se ptají, kdy k nim přijedeme.

V Evropě neexistuje výmluva, proč odhazovat odpadky na zem. Nejvíce jich je v Praze

Sbírali jste odpad v mnoha zemích světa. V jakých se to konalo a které byly nejvíce vstřícné ke třídění a sběru odpadů, a kde byla největší potíž?
Sbírali jsme odpad ve 31 zemích světa.  Letos v létě jsme to zvedli a přidali Německo, Polsko, Lucembursko, Belgii, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Řecko a Itálii. Obecně evropské státy jsou na tom mnohem lépe, koše i kontejnery na tříděný odpad existují, už hezky rozseparované na materiály. V Latinské Americe to často rozlisuji na: nerecyklovatelný-recyklovatelný-organický. Nikde to není dokonalé, ale nás obecně štve víc znečištění v Evropě, kde systém existuje a lidi stále netřídí nebo odhazují odpadky na zem.

Nikde jsme neměli problém s úklidem, vždy to všichni uvítali, jenom v Dominikánské republice nám nechtěli dát povolení k úklidu, ale díky našemu virálnímu videu a lidem, co se zapojili, jsme ho nakonec po tlaku na místní úřady dostali. Zajímavé je, že v té Dominikánské republice nám občas přišly zprávy, že tam chceme zničit turismus, takže problém pro tyto lidi nejsou ty vlastní odpadky, ale fakt, že se ukazují. Taková ta klasická logika internetových hrdinů.

V roce 2025 jste měli v plánu absolvovat cestu stopem po Evropské unii s cílem spojit se s místními environmentálními organizacemi. Jak tato mise dopadla? A bylo to jednoduší jednání než v Jižní a Střední Americe nebo naopak překvapivě těžší?

Dopadla parádně. Za 50 dní jsme prostopovali skoro 5 000 km na trase Česko-Lucembursko-Belgie-Nizozemsko-Dánsko-Švédsko-Finsko-Estonsko-Lotyšsko-Litva-Polsko-Německo a zpátky v Praze. K tomu jsme zorganizovali 15 úklidů. Kde jsme uklidili nejvíce odpadků? Tuhle smutnou statistiku vyhrála bohužel Praha. V každém státě jsme navázali nějaký kontakt skrz sociální sítě. Často šlo o lidi, jejichž aktivity sledujeme už hodně dlouho a šlo o takové splnění snu se s nimi všemi potkat. Naše komunita uklízečů není zas tak velká a člověka to fakt nakopne, když má s kým řešit otázky odpadků a vzdělávání.

Pomáhali vám desítky místních dobrovolníků. Z jakých řad se rekrutovali a jste s nimi ještě ve styku, takže máte zpětnou vazbu v tom směru, že třeba semínka vámi zasetá tam vzbudily zájem a zlepšily čistotu pláží a aktivovaly více obyvatel k pořádkumilovnosti?

Ano, jsme ve styku se spoustou z nich, a když se teď vracíme znovu do míst, kde jsme uklízeli, jako třeba teď v Hondurasu, vidíme, že opravdu jsme tam semínka zaseli, že lidi si na nás pamatují, začali sami v okolí uklízet atd. I to, že nám to řekl ten starosta bylo něco neskutečného. My se snažíme spojit se všemi. Pokud chceme zachránit naši planetu, musíme spolupracovat, takže dobrovolníci byli od politiků, po recyklační centra, skupiny skautů, školy, skupiny motorkářů, místních organizací a obyčejných lidí, co chtějí být součástí něčeho hezkého.
Snažíme se zůstat v zemi tak dlouho, jak nám víza dovolí, abychom jen nepřijeli a neodjeli, ale opravdu zanechali tu stopu, pokud se však nezmění systém v zemích, nebude ten pokrok celkově tak rychlý. 

Prý jste tam i přednášeli místním studentům. Co jste jim říkali? Nebyly jazykové bariéry a nenarazili jste tam třeba na místního odborníka přes ekologii, který by s vámi začal vášnivě polemizovat a dostal vás i do úzkých?
První přednášku jsme měli už v Guatemale, když naše španělština byla dost krkolomná, ale zvládli jsme přednášku s tahákem pro děti 4-10 let. Ale pak se to postupně vylepšilo praxí a mluvením o tom samém a teď naposledy jsme přednášeli na mezinárodním kongresu v Hondurasu, kde byli jenom odborníci a všechno v pořádku.

Jste vzděláním chemik a adiktoložka. Mohli jste toho nějak využít při svých přednáškách? A stali se z vás za ty roky odborníci na třídění odpadu, kteří jsou schopni přesvědčit i ředitele skládky?

(Jirka) Já se do chemie vrátit neplánuji. Teď učím angličtinu, abychom mohli dál cestovat a mít tak peníze na projekt. Nicméně během svých studií jsem se věnoval i popularizačním přednáškám, prošel jsem soutěží FameLab, která mi hodně pomohla v tom, jak opravdu dobře přednášet. Kromě toho býval mým vedoucím Michael Londesborough, úžasný a mimořádně zapálený popularizátor vědy, a i od něj jsem se naučil přednášecí styl, který udrží pozornost, naučí i pobaví.

(Míša) U mě je to těžké, potřebovala bych se dostat na úroveň rodilého mluvčího, abych mohla provozovat něco adiktologického, ale v budoucnu bych se chtěla k těmto tématům vrátit, ale teď je na řadě záchrana planety. V rámci ochrany planety není potřeba nějaký titul, ale chuť něco změnit a nečekat, až to udělají ostatní.

Sebrat plechovku nebo petku je jedna věc, ale sbírat vajgly a nedopalky cigaret je pracnější. Vajgl se v přírodě rozkládá 15 let a během této doby uvolňuje do půdy a vody toxické látky, jako je nikotin, dehet či arsen. Dělá vám tohle větší starosti než klasický odpad?

Nejen to. Vajgl je z polyacetátu celulózy, což je také plast, takže se sice rozloží za 15 let, ale na mikroplasty. Rozhodně vajgly jsou problém Evropy, těch je na zemi úplně nejvíc a všude, i v Estonsku nebo Lotyšsku, což jsou ty nejčistší státy, které jsme kdy navštívili. A pracovníci města většinou tyto malé odpadky nesbírají, proto se při úklidech na ně zaměřujeme. Každý kus se počítá.  Co považujeme za velký problém je oblečení, to často končí na skládkách a lidi neustále nakupují z ultra fast fashion řetězců a nepřemýšlí nad dopadem. Další věc, co nás trápí více, je elektrický a elektronický odpad. Jedna baterie telefonu kontaminuje jako 2 tuny plastů. Snažíme se motivovat místní lidi, aby na nic nečekali a sami se snažili být tou změnou, pak můžeme ovlivnit naším chováním vlády a naší poptávkou i společnosti. Ale je potřeba něco dělat.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: archiv Míši a Jirky Dolanov