IVAN BRUN: Cílem není někoho napodobovat, ale najít vlastní hlas
Autor: Eva Csölleová, Vítek FormánekKdyž jsme šli na veletrh Svět knihy, Eva mě upozornila, že je tu bude i francouzský umělec, který dělá obaly pro punkové kapely. Připadalo mi to zajímavý, protože (nebo přestože) jsem o něm nic neslyšel, a tak jsme si na něj počkali u stanu, kde měl kreslit. Byl takový skromný a nenápadný, že jsme si ho ani nevšimli. Pak nám vyprávěl, že i v punkové kapele hrál a zná český fanzine Hluboká orba, a tak jsme jej požádali o kontakt. Na otázky odpověděl v bezchybné angličtině, což u Francouzů není zase tak běžné.
V letech 1989–94 jste studoval na École nationale des Beaux-Arts. Měl jste jasnou představu o tom, co chcete ve svém životě dělat – tedy stát se malířem?
Pokud si dobře vzpomínám, zájem o výtvarné umění jsem si vytvořil a kreslení mě bavilo už od velmi raného věku. Rozhodl jsem se pokusit o kariéru v umění přibližně v osmi letech. Sledování klasických obrazů během častých návštěv místního muzea a objev časopisu Metal Hurlant v mladém věku byly poměrně důležité inspirativní okamžiky, které mi otevřely oči. Dalším logickým krokem tedy bylo jít studovat umění, abych získal určité dovednosti a techniky.
Kdy vstoupil punk do vašeho života a formoval vás nebo vás nasměroval určitým způsobem?
Punkovou hudbu jsem slyšel poprvé na mládežnickém táboře během prázdnin někdy kolem roku 1984, když mi bylo dvanáct let. Starší teenageři pouštěli kazety na přenosném kazeťáku. Byl to šok, protože jsem nikdy předtím takovou hudbu v mainstreamových médiích neslyšel, a okamžitě mě přitáhla její syrová energie. Uvědomění si politického komentáře, který s ní byl spojen, přišlo o něco později, když jsem poslouchal francouzskou kapelu Bérurier Noir, potom Crass a Dead Kennedys.
Naše místní punková kapela Haine Brigade z Lyonu měla silně anarchistický postoj, vazby na místní squatterské hnutí a byla velmi aktivní v šíření myšlenek prostřednictvím pořádání koncertů, vydávání fanzinů a distribuce hudby přes malý obchod s deskami. S odstupem času si myslím, že během let, kdy se formovala moje osobnost, měla na poměrně velký vliv.

Říká se, že jste byl dlouhodobě spojen s kapelou Coche Bomba. Mohl byste říct, v jaké podobě a proč právě s touto kapelou?
Ještě před Coche Bomba jsem měl malou zkušenost jako zpěvák ve dvou různých kapelách v letech 1988 a 1990. Potkal jsem kamaráda pocházejícího z Peru v Jižní Americe. Měli jsme společný zájem o extrémní hudbu a plán založit kapelu hrající rychlý hardcore. Dali jsme dohromady několik lidí a po obtížném začátku – nezkušených muzikantech a mnoha lidech, kteří přicházeli a odcházeli – jsme nakonec našli správný zvuk a začali koncertovat a nahrávat.
Projekt trval osm let, mezi lety 1992 a 2000. Hráli jsme po celé Francii, poté ve Španělsku, Švýcarsku a východním Německu. Na osobní úrovni to pro mě bylo formující a velmi důležité, kreativní období, protože jsem se naučil hrát na baskytaru, skládat hudbu, dal dohromady vlastní zkušebnu, osvojil si některé nahrávací postupy a produkoval desky s pomocí malých undergroundových vydavatelství.
Kapela se později znovu dala dohromady přibližně mezi lety 2008 a 2012 a hrála v Mexiku, Jižní Americe a jihovýchodní Asii. Přestože jsme v našem rodném městě nebyli příliš oceňováni, naše hudba a nahrávky se v zahraničí prodávaly dobře.
Punk mě naučil, jak si poradit v obtížných podmínkách a být nezávislý
Našel jste v punku správnou směs vzrušení, svobody a kreativity, která z vás udělala člověka, jakým jste dnes? Myslíte, že bez něj byste možná maloval nebo kreslil něco úplně jiného?
To, co jsem na punku považoval za zajímavé, kromě syrového a přímého přístupu k rockové hudbě, bylo jeho zakotvení v sociální realitě. Naučil mě několik věcí: jak si poradit v obtížných podmínkách a určité nezávislosti. Také nebýt závislý na kulturních institucích při tvorbě a rozjíždění projektů. Protože začátek mé umělecké kariéry byl poněkud nejistý a moje ekonomická situace na počátku devadesátých let nebyla nejlepší (poté, co jsem dokončil studia), musel jsem se uchýlit k DIY přístupu a například si své první komiksy vydávat sám bez pomoci nakladatelů.

Vytvářel jste kresby na obaly CD a LP pro punkové kapely. Oslovily vás poté, co viděly vaši práci, nebo jste jim své služby nabízel sám? A tvoříte i vyloženě na zakázku?
Většinou šlo o místní kapely a vydavatelství, protože francouzská undergroundová scéna je poměrně malá a úzce propojená. Lidé mě oslovovali proto, že viděli moje práce na obalech desek Coche Bomba nebo v některých fanzinech.
Při tvorbě pro kapely se musím přizpůsobit situaci. Některé mi dávají naprosto volnou ruku, takže si nejprve jen poslechnu hudbu a přečtu texty, abych dostal nápad, který bude odpovídat jejich obsahu nebo celkové atmosféře. Jiné kapely naopak mají velmi konkrétní požadavky, a pak pracuji na tom, aby byl výsledek uspokojivý pro obě zúčastněné strany.
Dočetli jsme se, že spolupracujete s undergroundovými kapelami. Jste tedy ve francouzské punkové a undergroundové scéně známou ikonou, něco jako byl Andy Warhol v New Yorku na začátku 70. let?
Ne tak docela. Myslím, že jsem trochu známý v tom malém francouzském DIY undergroundovém prostředí, ale tím to končí. Působím v něm už poměrně dlouho, ale je to dost uzavřený a malý okruh lidí. Navíc moje estetika a styl už dnes nemusí být pro mladší generace příliš přitažlivý kvůli temnému, ponurému a někdy konfrontačnímu přístupu v mých dílech. Myslím si, že širší publikum oslovuji spíše prostřednictvím svých komiksů a redakční práce.
Vydal jste sedm knih. Oslovilo vás nějaké zavedené nakladatelství s nabídkou, nebo jste měl tvůrčí přetlak a chtěl jste na něm vydělat, abyste mohl svobodně žít, a tak jste si je vydával sám? Nebo jste aktivně hledal nakladatele?
Byla to dlouhá a obtížná cesta. Malování obrazů na plátno mě nikam neposouvalo, takže jsem s tím musel přestat. Vedle toho jsem dělal ilustrace a komiksy do xeroxovaných fanzinů a později jsem začal nabízet svou práci nakladatelům, ale bez úspěchu. Některé moje krátké příběhy našly lepší odezvu v zahraničních časopisech ve Španělsku, Itálii nebo Slovinsku. Několik let jsem také pod pseudonymem kreslil pornografickou mangu pro jeden francouzský časopis. Kolem roku 2004 mi konečně vyšly dvě knihy u nezávislých nakladatelů, což mi přineslo určitou pozornost francouzských čtenářů komiksů. Poté jsem v roce 2005 dokázal oslovit širší publikum a získal jsem dobře placenou práci pro časopis L'Echo Des Savanes. Nyní jsem se vrátil k nezávislým nakladatelům a částečně i k samovydávání, ale zároveň, abych se uživil, dělám zakázkovou práci – komiksy, ilustrace nebo soudní kresby pro různé časopisy, noviny, a dokonce i televizní dokumenty.

Rád upravuji a měním styl a používám také různé techniky a nástroje
Vytvořil jste si vlastní styl, takže lidé poznají, že obrázek vytvořil Ivan Brun? Nebo jste měl nějaké vzory, podle kterých jste se snažil formovat?
Měl jsem velmi širokou škálu vlivů – od klasiků, jako byli Gustave Doré a Francisco Goya, přes francouzské fantastické komiksy osmdesátých let od autorů jako Enki Bilal, Moebius, Philippe Druillet nebo Tanino Liberatore, až po spoustu dalších inspirací z fotografie, filmu, architektury a současného umění. Cílem nakonec není někoho napodobovat, ale najít vlastní hlas. Rád upravuji a měním styl – od realistického ke karikaturnímu, od hrubého po detailní – podle tématu, kterému se věnuji. Používám také různé techniky a nástroje, jako jsou barvy, inkoust, akvarel, sítotisk nebo scratchboard, což mi dává větší svobodu a pomáhá mi neuvíznout v rutině. Lidé, kteří jsou s mým přístupem již obeznámeni, ho dokážou okamžitě rozpoznat, ale pro některé může být obtížné přesně určit mou grafickou identitu.

Chodíte pravidelně na punkové koncerty a oslovují vás i zahraniční punkové kapely kvůli výtvarné práci?
Stalo se to několikrát, například u jedné španělské kapely nebo kapely z Nového Zélandu. Kapely se na mě ale většinou obracejí prostřednictvím e-mailu nebo přes společné známé. Na koncerty už chodím méně od období covidu. Překročil jsem padesátku a už nezvládám alkohol tak jako v mladších letech. Přesto stále sleduji nové kapely a hudbu, která v současnosti vychází.
Vkládáte do svých kreseb vlastní politické názory nebo poselství a jsou jejich nedílnou součástí, která jim dodává „duši“?
Vždy jsem se zajímal o politiku – místní i světovou –, ekonomii, sociologii, sledoval zprávy, abych měl přehled o současném stavu věcí, a četl postmoderní filozofii, abych získal širší perspektivu. Jak u textů mé punkové kapely až po mou uměleckou tvorbu jsem považoval vždy za důležité vytvářet určitý komentář. Můj přístup je trochu podobný práci politického karikaturisty. Protože všichni žijeme v této kapitalistické konzumní společnosti a jsme denně vystaveni kognitivní válce ze strany médií, politiků a korporací, cítím jako angažovaný občan povinnost kritizovat a bránit se. Alespoň to mohu dělat prostřednictvím nástrojů, které mám k dispozici.
Děkujeme za rozhovor.
Vítek Formánek a Eva Csölleová, 2026
Foto, s díky: Ivan Brun, autoři
Několik odkazů:
https://ivanbrunartwork.wordpress.com/
https://ivanbrunartwork.blogspot.com/
https://www.tanibis.net/livres/sleeves/ebook/
https://grupocochebomba.blogspot.com/
https://deadmediafuturejunk.bandcamp.com/
https://www.discogs.com/artist/1758974-Ivan-Brun