Anglický herec Tom Courtenay, který může od roku 2001 používat titul Sir, se narodil 25. 2. 1937 v Hullu. Nejdříve navštěvoval Kingston High School, poté londýnskou University College. Tíhnul k herectví, zejména k divadlu, a proto se zapsal na Královskou akademii dramatického umění. Za svůj divadelní debut si nevybral nic menšího než legendární Old Vic Theatre, kde vystoupil v neméně známé Čechovově hře Racek. Poměrně záhy si jej všiml film a již v roce 1962 debutoval před kamerou. Hned jeho druhý film Osamělost přespolního běžce mu přihrál hlavní roli a velký úspěch. Pak točil jeden film za druhým a s každým přicházel větší úspěch. Ať to byl Billy lhář, Operace Crossbow, Král Krysa nebo Doktor Živago, za který si vysloužil oscarovou nominaci. V 70. letech se vrací převážně k divadlu a před kameru se navrací až v roce 1983 filmem Garderobiér, za který je opět nominován na Oskara. V roce 1990 hraje ve filmu Poslední motýl Karla Kachyni, který však díky převratné porevoluční době zapadne. Tom natáčí do dnešních dnů, ale hlavní těžiště jeho práce je v jeho dávné lásce - na divadle. I přes šlechtický titul je to ochotný a skromný člověk.

Manlio Castagna je italský režisér, scénárista a výkonný ředitel filmového festivalu Giffoni. Byl hostem Zlínského filmového festivalu 2014 a členem poroty. Chtěli jsme mu položit pár otázek, tak jsme požádali o čas na rozhovor. Nevěděli jsme, jak vypadá, přesto jsme se ve foyer neminuli. Italská kinematografie má velice dlouhou a bohatou historii a byla špičkou v Evropě.

Bylo to právě tohle dědictví, které Vás přimělo dát se na filmařinu?

Ano. Miluju starý italský filmy, specielně pak Federico Felliniho, Michelangela Antonioniho, Mario Monicelliho a Pietra Germina.

Pokud chce mladý filmař v Itálii začít filmovat, dostane nějakou pomoc od státu nebo od ministerstva ve formě nějakého grantu nebo je to všechno na privátních fondech?

No, není to v Itálii jednoduché natáčet filmy už vůbec ne pro začínající filmaře. Nicméně ministerstvo kultury snaží pomocí grantů podpořit filmaře.

Jaká je nezávislá scéna v Itálii? Nějaká platforma, kde se mohou filmaři sejít, pustit si svoje filmy, nějaký festival?

Tady není vůbec nic. Na mou duši.

Myslíte si, že umělecky nezávislé filmy jsou nutností, aby vyvážily ty komerční filmy, které se dělají čistě kvůli zisku a kterými jsme zaplavovány?

Myslíme, že je to normální a důležité pro každou zemi mít takový druh vyváženosti.

Co nebo kdo je podle Vás nezávislý filmař? Když získáte společnost nebo sponzora pro svůj film, můžete se stále nazývat nezávislý?

Nezávislý filmař je ten, kdo dělá svůj film bez tendenčnosti. Pokud si najdeš sponzora, který nemá vliv a nezasahuje do tvých myšlenek a uměleckých záměrů, tak stále zůstáváš nezávislý.

Giffoni je festival pro děti a mládež. Snažíte se to udržet na té samé rovině s domácí atmosférou a přátelstvím nebo se snažíte, aby to bylo větší a lepší každý rok a aby k vám jezdilo více zahraničních hvězd?

Ta druhá možnost. Ale vždy se zaměřujeme na děti a jejich potřeby, přání, zkušenosti a zážitky. Je mnoho různých festivalů.

Co byste poradil někomu, kdo chce založit svůj vlastní pro nezávislé filmy, který by měl vlastní tvář, nízký rozpočet, byl by jiný a unikátní. Kde začít?

Potřebuješ mít dobrý nápad. Musíš zaujmout a přilákat lidi s něčím, co vypadá zajímavě pro tvojí cílovou skupinu diváků. Potřebuješ se zaměřit na sociální sítě, kde můžeš vytvořit vlastní komunitu bez velkého finančního investování

Byl jste v Česku letos poprvé, s jakými pocity se vracíte domů?

Navštívil jsem mnoho festivalů a to včetně těch z třídy A. Ve Zlíně jsem našel dvě věci, které jinde těžko nacházím. Úžasnou pohostinnost organizátorů a velice přátelskou atmosféru, ve které porota pracuje. Lidská vřelost dokáže udělat i z nízko rozpočtového festivalu zážitek. Každý rok jezdím třeba do Cannes a tam je téměř nemožné najít lidské vztahy s organizátory. Tamní atmosféra se té zlínské nevyrovná.

Co máte nejraději - režírování, psaní scénářů nebo organizování festivalu a předsedáním v porotách a hodnocení jiných filmů?

Miluji nejvíce a nade všechno psaní scénářů. Organizování festivalu jako je Giffoni je úžasné, úplný ráj.

Obecně lidé chodí méně a méně do kina. Myslíte si, že je to z finančních důvodů a také z důvodů nabídky, zatímco se doma mohou dívat zadarmo, kdykoliv na cokoliv. Myslíte si, že kino jako médium je ohrožený druh?

Myslím si, že pokud si zdarma a ilegálně můžete stáhnout film, kterých se vám líbí, tak si to lidé vyberou raději, než jít do kina a utratit tam spoustu peněz. Bohužel, není to lehká situace a ano, myslím si, že kina jsou ohroženým druhem.

Pokud srovnáte podmínky na točení filmů v 50. a 60. letech a současnem, je těžší teď točit a distribuovat filmy, než to bylo dřív?

Stoprocentně je to více obtížnější v dnešní době.

Dnes děti tráví spoustu času na internetu. Je podle Vás těžké je dostat do kina a ukázat jim, že život je také o něčem jiném, než je věčné vysedávání u počítače?

Ano, je to velice těžké dostat děti do kin, protože internet je pro ně databáze, kde se skrývá celý jejich život. Takže našim posláním a posláním festivalů jako je třeba ten ve Zlíně - je ukázat dětem, že existuje i jiný život, než je ten internetový, že je tu i filmové plátno a že kultura je pro život velice důležitá.

Tahle oblíbená francouzská herečka se narodila 10. 8. 1940 v Paříži. Byla velice nadaná, pilná a pracovala na sobě tvrdě, takže není divu, že se stala ve svých 17 letech nejmladší členkou slavného souboru Comédie Francaisse. Před kamerou debutovala již v 16 letech ve filmu Mitsou. Její druhý film se jmenoval A Tale of Two Cities a hrála velkou roli vedle tehdejší hvězdy Dicka Bogarda. V dalších filmech byli jejími partnery J. P. Belmondo, Alain Delon, J. L. Trintignant, Paul Newman, Louis Armstrong aj. Hvězdu první velikosti z Marie udělala série filmů s Vinnetouem, kde hrála jeho sestru Nšo-či. Dále hrála často v evropských filmech také díky tomu, že umí plynule italsky, anglicky, německy a francouzsky. V roce 1974 se provdala za režiséra Pierre Vialleta a pak hrála převážně v jeho filmech. Důvod proč jsme ji požádali o rozhovor pro UNITEDFILM byl ten, že svoji kariéru začala v proudu „nové vlny“, která se do Francie přiřítila v polovině 50. let a změnila tvář kinematografie.

"Čím větší konkurence, tím lépe"

Nemyslím si, že filmové vzdělání je podstatné.

Americký herec, scénarista a režisér Chris Weitz se narodil do umělecké rodiny 30. 11. 1969 v New Yorku. Jeho starší bratr Paul je rovněž režisér, matka Susan Kohnerová je herečka s Oskarovou nominací, dědeček Paul Kohner byl významný hollywoodský producent a agent židovského původu pocházející z českých Teplic a babička byla herečka Lupita Tovar, které je v současnosti 103 let. Odjel studovat do Anglie a měl namířeno do diplomatických služeb. Jenže při čekání na umístěnku začal spolupracovat s bratrem a do diplomacie se už nevrátil. Jako herec se objevil např. ve filmu „Prci, prci, prcičky“, „Klub zlomených srdcí“ nebo „Mr. and Mrs. Smith“. Jako scénarista je podepsaný např. pod tituly jako „Mravenec Z“, „Zamilovaný profesor 2“ nebo „Jak na věc“. A jako režisér je uveden v titulcích pod filmy jako „Prci, prci,prcičky“, „Jak na věc“, „Twilling sága: Nový měsíc“. Pro nás je zajímavý tím, že bez jakéhokoliv filmového vzdělání se pustil do výroby filmů a hned jeho premiéra Prci, prci, prcičky byl velký úspěch. Vzhledem k tomu, že občas tvoří nezávislý film, a občas se mu podaří kasovní trhák, dlouho jsme neváhali a za Unitedfilm mu položili několik otázek.