Alan Rickman: Sebekázeň a svoboda jsou dvě strany jedné mince

Autor:

Anglický herec Alan Rickman přijel na Febiofest propagovat svůj nejnovější film Králova zahradnice tentokrát jako režisér. Během své krátké návštěvy převzal ocenění Kristián za přínos pro světovou kinematografii. Rickman je známý především z filmů Smrtonosná past I,  Láska nebeská, Rasputin nebo Harry Potter. Působí velice rezervovaným dojmem, ale dokáže se i usmát a projevit smysl pro humor, takže diskuse s ním nepostrádala vtipné glosy.

"Nejsem takový hlupák,

abych obsadil sám sebe"

Režíroval jste poprvé skoro před 20 lety. Jaká pohnutka Vás přiměla stoupnout si po tolika letech opět za kameru?

Motivace je pokaždé stejná. Já jsem ale mezitím také režíroval v divadle. Ten můj první režijní počin byl Zimní host a já jsem jej režíroval i na divadle. Drama jsem začal studovat až v 25 letech a jsem zastáncem toho, aby se mladí lidé nemuseli rozhodovat o svém budoucím povolání příliš brzy. Takže když jsem režíroval Zimního hosta, nejdříve na divadle a potom ve filmu, měl jsem dojem, že to bylo ideální spojení mých schopností pro vytrvalost na scéně a připadalo mi to tehdy nevyhnutelné, aby se obě moje části spojily. Musíte si být velice jistý, abyste mohl stát před všemi herci a byl jim schopen odpovědět na jakoukoliv otázku „Já nevím“. A to chvilku trvá.

Čím Vás zaujal příběh Vašeho kostýmního dramatu?

Musíte dostat do ruky tak dobrý scénář, abyste jej nepustila z ruky, dokud jej nepřečtete. Je to až zvířecí instinkt, který vás vede a dá se říct, že ten příběh si zkrátka vybere vás. Nevybral jsem si ten příběh proto, že je to Francie 17. století, ale protože tam je ten neobvyklý vztah muže a ženy, který se fakticky nikdy nemohl stát, ale je to film a vy si v něm vlastně můžete dělat, co chcete.

Když dostanete nabídku pro filmování, co je první aspekt, na který se díváte? Doba, pro kterou budete na plátně, jak hluboká je postava, kterou máte hrát, kdo to režíruje, kdo bude Váš kolega nebo kolik za to dostanete?

Nic z toho co jste jmenovali. Je to kvalita námětu a myšlenka celého příběhu. Je zajímavé, jak se postupem času váš vztah k tomu příběhu mění.

Jak jste jako režisér spokojený se svým hereckým výkonem ve filmu Králova zahradnice?

Jsem v tom filmu jen proto, protože mi producenti řekli, že tam být musím, a nejsem takový hlupák, abych obsadil sám sebe. Vím, že to někteří herci/režiséři dělají, ale nevím jak, protože to je strašně těžké. Když vám řekne producent, že ve svém filmu musíte hrát, znamená to, že to děláte zadarmo. On vám to neřekne takhle otevřeně, jen vám řekne, že vám jeden den pošle peníze. Možná... Moje postava tam zase tak výrazná není, buď nehnutě stojí, nebo nehnutě sedí a má stejný výraz ve své tváři celou dobu. A když tam tak sedí, tak se tváří jako filmový režisér. Je škoda, že v době Ludvíka XIV nebyl ještě film vynalezen, protože on by byl velmi dobrý režisér.

Myslíte si, že profese režie je neustálý tanec mezi kontrolou, ovládáním a svobodou?

Já teď učím mladé herce na dramatické škole London Academy of Arts a vždycky jim říkám, že sebekázeň a svoboda jsou dvě strany jedné mince. Jedno bez druhého nemůže být. Absolutní svoboda je bezobsažná, jenom kázeň ubíjí imaginaci.

Hrál jste hodně padouchů v svých filmech. Když přijímáte roli, zvažujete i morální a etický kodex těchto postav takže byste třeba nehrál Adolfa Hitlera nebo Bin Ladina?

Hm, kolik padouchů jsem podle vás hrál?

Šest nebo sedm?

Aha, a jak se všichni jmenovali???? Ušetřím Vám čas, hrál jsem 2,5 padouchů za svoji filmovou kariéru a to už je 28 let zpátky. Já postavu nesoudím, jinak bych ji nemohl hrát. Myslím ale, že bych nehrál v ničem, co by prosazovalo pravičáckou politiku. Je zajímavé, že třeba v divadle ty hry, které by něco takového prosazovaly, nejsou dobře napsané. Také jsem hrál ve filmu Ronalda Reagana, což asi bude ta půlka z těch padouchů. Takže když si uděláte svůj domácí úkol a postavu si pořádně prostudujete, pak zjistíte, že všechno není tak jednoznačné. Samozřejmě, že se zde objevuje autorské hledisko, ale pro mě bylo důležité ukázat Ronald Reagana jako lidskou bytost.

Hrál jste se spoustou špičkových britských herců. Je rozdíl, kdy jste s nimi na place jako herecký kolega a když jako režisér? Jak se vám spolupracovalo třeba s Kate Winsletovou?

Pro mě je nevyhnutelné, ať režíruji na divadle nebo ve filmu, že k tomu přistupuji z hlediska toho herce. Režíruji tak, jak bych si přál být režírován a vždycky se herců ptám, co si o roli myslí. Takže k tomu přistupuji velmi demokraticky. Ale jako režisér samozřejmě musím udělat závěrečné rozhodnutí, ale když se dohadujeme, jak to uděláme, tak se bavíme jako rovný s rovným. S Kate jsme se setkali už hodně dávno, to jí bylo tehdy 19 let a ve filmu už urazila pěkný kus cesty. Proto mě zarazilo, když mi jednou řekla, že není zvyklá, aby se ji někdo ptal na její názor nebo na to, co si o roli myslí. Je to zvláštní, protože jako žena je velice inteligentní a jako herečka vždy perfektně připravená. Takže jako režisér často říkám „Nevím, jak to bude“, ale také se často ptám „A co myslíš ty“? Herci jsou velmi dobrý zdroj názorů.

Pomáháte několika nadacím. Co je cílem té s názvem „Saving faces“ a „International performers aid trust“?

Hodně herců pomáhá v různých nadacích, protože to je dobrý způsob, jak pro ně získat peníze, to je prostě realita. Někdy mi připadá až trapný, že herci jsou dotazování na své názory na úplně všechno světové dění. Jako herec se musím především soustředit na svoji práci a určitá intimita je důležitá. Určitě bych nechtěl, aby na mě šel někdo do kina a říkal „To je ten co prodává pojištění“. No možná ne pojištění, ale často dělají reklamy na auta nebo na oblečení. Takže abych se vrátil k nadaci „Saving faces“ - Ian Hutchinson a jeho žena jsou mí dobří přátelé a jsou to úžasní lidé. Snaží se dosáhnout změny v nejrůznějších oblastech. Ian Hutchinson je jedním z předních chirurgů, který se zabývá plastickou chirurgií a pomáhá lidem, kteří prodělali rakovinu nebo byli znetvořeni v dopravních nehodách. A poprosil mě, abych se stal jedním z jeho mecenášů, protože moje jméno na tom seznamu dárců vypadá dobře. A já vím, proč to dělá, protože člověk, který přijde o tvář, ztrácí určitou část své osobnosti a pro mě jako herce je tvář důležitá, takže dobře chápu poslání této nadace. International performers aid trust je nadace, jejíž jsem presidentem. Ta je mnohem bližší mé vlastní profesi. Poskytujeme malé granty, které ale hodně znamenají pro různé umělecké soubory, divadelní skupiny nebo hudebníky, kteří se snaží fungovat v zemích s tvrdým režimem. Takže podporujeme třeba skupinu tři hudebníků v Salvadoru nebo malou divadelní skupinu v Nigerii. Jako herec na vlastní kůži vidíte, když hodíte kamínek do vody, jak velké kruhy vytvoří.

Točíte a režírujete filmy, hrajete na divadle, učíte. Chtěl byste více vystupovat v televizi?

Svět se mění. Hodně předních herců, zvláště v Americe vystupuje v televizi a člověk musí jít s dobou. Ale záleželo by to rozhodně na scénáři, jaký bych dostal. A pokud se dneska nejlepší scénáristé uplatňují v televizi, pak je jasné, že se herci potáhnou za nimi. Co mi na televizi vadí je to, že tam člověk přichází o ten společný umělecký zážitek z filmového díla. Je to rozdílné, když sedíte v kině, nebo když si film můžete stopnout, abyste si šel do ledničky pro pivo.

Jaký je Váš vztah k reklamám? Pokud byste v některé vystupoval, musela by to být reklama propagující něco, co je Vám blízké?

Nemám vůbec žádný zájem vystupovat v reklamě. Ale představme si, že bych vystupoval. Myslím, že by mě brzo vyhodili pro naprosto apatický přístup a nezájem cokoliv propagovat.

 

 

Děkujeme za poskytnutí možnosti rozhovoru spolupracujícímu Febio Festu.

 

 

Média