Rozhovor se špičkovým leteckým akrobatem jsme ještě nikdy nedělali. K jednomu z nich, Janu Rudzinskému, byla cesta poměrně jednoduchá, protože jsme zjistili, že od sebe bydlíme pár kilometrů a stejně jako my, má rád letadla z počátku století a 1. světové války. Od žádosti o rozhovor, po jeho realizaci, uběhlo 38 hodin.

Jan Rudzinskyj se narodil 20. 6. 1969 v Plzni, ale vyrůstal v Rybitví u Bohdanče. Jako malý měl rád modelaření, rád závodil na koních, ale škola ho donutila toho nechat, do aeroklubu nebyl přijat. Ale šel za svým snem a dnes je z něj nejen špičkový akrobatický pilot ve skupině Flying Bulls, ale také nabízí zážitkové lety, které provozuje na letišti v Chrudimi.

Americká herečka Susan Sarandon se narodila 4. 10. 1946 v New Yorku do rozvětvené rodiny. Rodiče měly irsko-velšské kořeny a vychovávali celkem devět potomků. Susan vystudovala filozofii, matematiku a dramatické umění na Katolické univerzitě ve Washingtonu. Zde se také seznámila s hercem Chrisem Sarandonem, za kterého se provdala v roce 1967. Manželství se rozpadlo po devíti letech a Susan se z toho zhroutila. První herecké zkušenosti sbírala v divadelním souboru Garrick Players. Ve filmu začala v roce 1970, ve filmu Joe. Pak hrála i v u nás uváděných titulech Mortadela, Na titulní straně a Velký Waldo Pepper. Zlom v kariéře a v životě přinesla role ve filmu Děvčátko, francouzského režiséra Louise Malla, se kterým pak tři roky žila. Role ve filmu Atlantic City ji přinesl nominaci na Oscara, stejně jako filmy Thelma a Louise a Lék pro Lorenza. Dlouhá léta žila s hercem a režisérem Timem Robbinsem. Za hlavní roli v jeho filmu Dead Man Walking získala Oscara v roce 1995.

Susan Sarandon není žádná do sebe zakoukaná hollywoodská hvězda, ale uvědomělý, společensky aktivní člověk. Aktivně usilovala o zrušení trestu smrti a podporuje nadaci pro zamezení hladu ve světě.

Právě proto, že si na nic nehraje a na žádost o autogram vždy sama odpoví, nás napadlo ji u příležitosti jejich 75. narozenin poslat dopisem otázky pro zamýšlený medailonek. Nezklamala nás, ručně psané odpovědi přišly z New Yorku po půl roce, což se již dneska u filmových hvězd prakticky nevidí.

Jitka Zelenohorská se narodila 11. 11. 1946 v Praze. Jitka začala ve 4 letech zpívat v Kühnově dětském sboru, na doporučení sousedky a zpěvačky, kde setrvala celých dvanáct let. V 15 letech byla vybrána do filmu Červnové dny. Protože byla velmi pohledná a průbojná a typově se hodila k 60. létům, brzo chodily nabídky od dalších režisérů. Nejvíce ji proslavil debutový snímek Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, za který získal Oscara. Tento režisér ji obsadil i do dalších dvou svých filmů Zločin v šantánu a Skřivánci na niti. Z dalších filmů jmenujme Vánice, Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů, Ukradená vzducholoď, Kdo chce zabít Jessii?, Sokolovo, Parta Hic, Hop a je tu lidoop. Hrála i v Národním divadle, či v Divadle Rokoko, televize ji obsazovala do seriálů již od roku 1968. Mohli jsme ji vidět např. v Hříšní lidé města pražského, Pan Tau, Třicet případů majora Zemana, Arabela, Létající Čestmír, My všichni školou povinní atd. Byly to sice menší roličky, ale všechno to byly hezké náměty a hezká práce s dobrými režiséry. Pět let žila s Waldemarem Matuškou, pak se provdala za produkčního Jana Miliče. Její kariéra se zpomalila, a když se provdala za německého podnikatele Petera Behrense, musela se vystěhovat do Německa. Poslední film natočila v roce 1985, Hledám dům holubí, a i tak její filmografie čítá devět desítek filmů. Dnes žije střídavě v Berlíně a v Praze, kde jsme ji také zastihli a požádali o rozhovor k jejím 75. narozeninám, ke kterým ji srdečně přejeme všechno nejlepší, především hodně zdraví.

Na zlínský filmový festival jezdíme již vice jak deset let a za tu dobu se stal naší oblíbenou filmovou akcí (spolu s LFŠ v Uherském Hradišti), a stala se z toho srdeční záležitost. Nejen kvůli hezkému programu a počasí, ale i kvůli milým, ochotným a vstřícným lidem, kteří festival organizují. Patří mezi ně i umělecká ředitelka Markéta Pášmová, a protože Covid 19 pěkně zamotal hlavu organizátorům kulturních akcí v posledních dvou letech a nikdy jsme nedělali rozhovor s ředitelem festivalu, spojili jsme to dohromady a výsledek máte před sebou.

Jméno a ani tvář tohoto belgického režiséra jsme do předposledního dne Zlínského filmového festivalu neznali. Potkali jsme ho náhodou u hotelu Moskva a jeho nadšení a zápal, se kterým nás zval do kina na svůj film SpaceBoy, nás přiměly k tomu, že jsme si vyměnili lístky a šli se na jeho film podívat. Moc se nám líbil a zaujal, a tak jsme Oliviera požádali o kontakt na rozhovor. Díky jeho společníkovi Eusebio Laureaovi byl hotov za dva dny. A pak že život není náhoda.