Ondřej Hudeček: Tři roky mezi prvním nápadem a prvním natáčecím dnem jsou alespoň u nás poměrně běžné
Autor: Eva Csölleová, Vítek FormánekKdyž jsme byli pozváni na novinářskou projekci nového filmu Poberta, vůbec jsme neznali jméno a osobu pana režiséra, pro něhož tento film byl celovečerní debut. Ale film se nám líbil a povídání s tvůrci po jeho skončení bylo příjemné, tak jsme si řekli, že bychom mohli čtenářům www.unitedfilm.cz přiblížit začátky, studijní léta a tvůrčí práci Ondřeje Hudečka (1987).
Studoval jste FAMO v Písku a pak FAMU v Praze, kde jste ale studium na dva roky přerušil a odjel do Montrealu, kde jste absolvoval filmové kurzy. To přišla z Kanady nabídka, která se nedala odmítnout, nebo jste byl aktivní vy a sehnal si to sám?
Když jsem byl na konci prváku v Písku, podařilo se mi přes známé v Kanadě domluvit brigádu ve filmových studiích ve Vancouveru. Jenže asi týden po mém příjezdu začala v Hollywoodu stávka herců a všechny projekty se zastavily. Místo brigády jsem začal cestovat a přemýšlet nad tím, jaké by to bylo v Kanadě studovat. Po konzultaci s rodiči jsem si vybral filmový kurz v Montrealu, odložil jsem nástup na FAMU a odjel na dva roky do Kanady.
Měl jste pocit, že vám FAMU moc nedává a chtěl se zdokonalit sám? A proč zrovna Montreal a ne třeba bližší Londýn?
Na FAMU jsem v té době ještě nebyl, přerušil jsem studium před nástupem do prváku. Administrativně to bylo docela komplikované, ale na FAMU mi tenkrát vyšli hodně vstříc. Hlavní motivací pro mě bylo poznat severoamerický filmový průmysl, který mě vždycky zajímal. Školy v USA jsou oproti Kanadě výrazně dražší, navíc Kanadu jsem během těch dvou letních měsíců aspoň trochu poznal a nadchla mě, proto jsem si ji vybral.
Mohl byste nám o pobytu říct víc? To jste si platil sám nebo získal stipendium? Jak výuka probíhala, učil vás někdo z renomovaných tvůrců a byl přístup jiný než na FAMU nebo FAMO?
O stipendium žádat nešlo, studium mi platili rodiče. I proto jsem si vybral školu, kde bylo školné nejnižší. Nebyla to univerzita, přirovnal bych to spíš k našim VOŠkám. Během dvouletého studia jsem si vyzkoušel práci různých filmových profesí, od zvuku, přes produkci až po režii. Cílem této školy nebylo vychovat umělce, ale ukázat studentům, co která profese obnáší a připravit je na praxi. Nebyli jsme proto rozdělení na jednotlivé katedry, jak je to na FAMU. V tom byl asi největší rozdíl.

Když jste se vrátil do Prahy, měl jste pocit, že umíte víc než kolegové z ročníku a FAMU vám už odborně moc nedávalo, ale potřeboval jste dostudovat?
Určitě jsem neměl pocit, že umím víc než ostatní. Naopak mě moji spolužáci vždycky hodně inspirovali, protože každý z nás měl jiné vidění, jiné nápady a mohli jsme se učit jeden od druhého. Ostatně největším přínosem jakékoli filmové školy jsou z mého pohledu spolužáci, které tam potkáte.
Absolvoval jste prací Transformace výrazových prostředků ve filmech Stevena Soderbergha při přechodu z analogové na digitální technologii. To máte asi jeho filmy dost nakoukané, že? Je to váš vzor a režisérský idol?
Steven Soderbergh je určitě jeden z mých oblíbených tvůrců. Na FAMU jsem absolvoval Katedru kamery, a proto bylo žádoucí věnovat se v bakalářské práci nějakému kameramanskému tématu. A jelikož Steven Soderbergh od určité chvíle začal na svých filmech pracovat i jako kameraman, byla to příležitost, jak se na jeho tvorbu podívat optikou obou těchto profesí.
Účastnil jste se workshopů na Islandu, v Dánsku a Německu. Byl jste typem studenta „mořské houby“, který nasával informace kde mohl, a tvrdě na sobě pracoval a výsledky na sebe pak nedaly dlouho čekat?
Zahraniční workshopy jsem vyhledával hlavně proto, abych získal větší rozhled a jinou perspektivu, protože jsem nechtěl zůstat uzavřený v naší regionální bublině. Naopak považuju za správné pokoušet se natáčet filmy, které budou relevantní v globálním měřítku. A k tomu samozřejmě pomáhá to, když se člověk snaží poznat filmový průmysl v co nejširším kontextu.
Když jsem na základní škole začal točit první amatérské filmy, neměl jsem kolem sebe nikoho, kdo by točil nebo stříhal. Proto jsem od začátku všechny tyto profese dělal sám a nějak mi to zůstalo
U mnoha projektů jste si napsal scénář, stál za kamerou, stříhal a režíroval, obdivuhodné. Chtěl jste mít vždycky kontrolu nad svým dílem nebo se k vám vhodní spolupracovníci nehrnuli, a tak to zbylo na vás?
Když jsem na základní škole začal točit první amatérské filmy, neměl jsem kolem sebe nikoho, kdo by točil nebo stříhal. Proto jsem od začátku všechny tyto profese dělal sám a nějak mi to zůstalo. Určitě to není tím, že bych měl pocit, že to nikdo jiný nedokáže líp. Spíš je to pro mě v mnoha ohledech jednodušší a zábavnější. V budoucnu se to ale klidně může změnit. Pokud budu mít pocit, že tento způsob práce některému dalšímu projektu víc uškodí než pomůže, určitě zvolím jinou cestu.

Máte za sebou spoustu studentských a krátkometrážních projektů, získal jste ocenění na Sundance festivalu a Českého lva za studentský film v roce 2016, ale celovečerní film (Poberta) přišel až letos, na prahu čtyřicítky. To byl záměr nebo jste neměl štěstí, finance či odvahu se do hraného filmu pustit?
Snažil jsem se natočit první film dřív, ale potřeboval jsem nějaký čas, abych se naučil, jak se celovečerní film vlastně píše, protože je to zkrátka jiná disciplína než krátké filmy. Napsal jsem pár scénářů, které jsem chtěl realizovat, ale buď nebyly dost dobré nebo byly příliš nákladné, aby se daly jako první film zafinancovat. Nápad na Pobertu přišel v roce 2020, ale trvalo to další tři roky než se nám podařilo mít funkční scénář a peníze na realizaci. Natáčení skončilo v roce 2024, přes rok trvala postprodukce, a nakonec jsme ještě půl roku čekali na distribuční premiéru.
Poberta šel do kin počátkem března 2026 a má skvělé hodnocení. Překvapilo vás to příjemně nebo jste byl „silný v kramflecích“ a věděl, že to je dobrý a neobvyklý příběh a skvělé herecké výkony, takže jste se kritiky nebál?
Myslím, že tvůrce nemůže nikdy stoprocentně vědět, jak bude jeho film přijat, a proto, myslím, nemá moc smysl se tím dopředu zabývat. Většinu času si nemůžete být ani jistí, jestli bude vaše představa na plátně opravdu fungovat. Jediné, co můžete dělat, je dát do toho všechno, co ve vás v tu chvíli je, a věřit vlastní intuici a lidem kolem sebe. Během natáčení jsem měl z hereckých výkonů dobrý pocit a snažil jsem se dělat všechno proto, abych jim to nepokazil.
Nápad na Pobertu přišel v roce 2020, ale trvalo to další tři roky než se nám podařilo mít funkční scénář a peníze na realizaci
Bylo těžší sehnat peníze nebo kvalitní herce? A kolik scénářů jste napal, než to bylo “ono“?
Shánění peněz v případě Poberty trvalo, řekl bych, standardně dlouho. Tři roky mezi prvním nápadem a prvním natáčecím dnem jsou alespoň u nás poměrně běžné. Byl bych samozřejmě rád, pokud by to šlo rychleji, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že za to mohou jen instituce. Někdy vám zkrátka trvá, než se doberete k dobrému scénáři. Obsazování herců šlo už mnohem rychleji. Ve většině případů se nikdo z oslovených herců dlouho nerozmýšlel a pokud už někdo odmítl, tak spíš z časových důvodů. Co se týče počtu scénářů, tak pokud se ptáte na verze Poberty, vzniklo jich dvanáct. Pokud máte na mysli, kolik celovečerních scénářů jsem napsal před Pobertou, byly tři.

Nebál jste se trochu, že když je to film o covidové době, že to sponzory, a pak třeba i diváky trochu odradí, nebo to byl naopak záměr a atraktivní téma, které by mohlo vyčnívat nad ostatními projekty a zaujmout?
Samozřejmě jsem věděl, že spousta lidí na covid nevzpomíná v dobrém. Zároveň jsem ale cítil příležitost podívat se na tu dobu s určitým nadhledem a pokusit se díky ní dostat do žánrového filmu společenský přesah. Důležité bylo najít správnou míru nadsázky, aby příběh byl zároveň zábavný i pravdivý. Takže na jednu stranu ano, někoho to mohlo odradit, ale mám pocit, že ta přidaná hodnota byla větší.
Hlavní hrdina se vrací z kriminálu a chce fungovat normálně, ale má nálepku, práci nesežene, a tak se postupně dostává znovu na šikmou plochu. Je v tom i skryté poselství, že člověk má v životě dostat druhou šanci?
To, jak bude každý jednotlivý divák Pobertu číst, je čistě na něm. Nerad bych dával lidem návod, co si z něho mají nebo nemají odnést. Ale máte pravdu, že odpuštění a solidarita jsou jedny z témat filmu.
Zfilmoval byste i cizí námět nebo scénář musí být vždy váš?
Určitě bych se ale nebránil spolupráci na cizích námětech nebo scénářích. Je to vždy jen otázka toho, jestli ve mě daný text nějak rezonuje a jestli mám pocit, že jsem pro něj ten pravý.
Děkujeme za rozhovor.
Fotky, s díky: 4press-Martina Reková, autoři