Život je plný náhod, které rozhodují o našem osudu

Jak jste se dostal do světa filmu? Podporovali vás nějak vaši rodiče?

Mně ve 12 letech umřel tatínek. Vždycky to úmrtí rodičů dítě nějak ovlivní a pokud umře v jistým věku klukovi tatínek, tak je to obzvlášť těžký. Protože jsou určitý věci, které se mamince říkají těžko a dají se říct jen tomu tatínkovi. Bylo to těžké období, ale já věřím, že život je plný náhod, které rozhodují o našem osudu.

Já jsem šel na zkoušky na film Jiřího Sequense Olověný chléb a vyhrál jsem je proto, protože oni na mě zkoušeli takové triky jako: „Co tatínek, myslíš na něj často?“ a já jsem se rozbrečel a oni řekli: „Ten je citlivej, ten by to mohl zahrát.“ Ve filmu jsem vstoupil do pionýra a šátkoval mě rudý poslanec Otomar Krejča. To mě osvobodilo, protože já jsem v pionýru nikdy nebyl a všichni ve škole si mysleli, že tam jsem, tak mě tam ani netlačili. Takže vidíte, jaké náhody život přináší.

Když pak jako dítě přičichnete k filmu, zalíbí se vám to, nemusíte chodit do školy, užijete si zábavy, a ještě si vyděláte nějakou korunu, takže si člověk k tomu vytvoří nějaký vztah.

Proč jste u herectví nezůstal a stoupnul si za kameru a pak sednul na režisérské křeslo?

Pan Sequens byl zajímavá osoba. On měl sovětskou filmovou školu VKIK a měl zajímavé metody. Třeba nám nedal najíst. když chtěl, abychom byli na place smutný. Já jsem obdivoval pana Novotného, který tam dělal kameramana a Ladislav Helge tam dělal pomocného režiséra. Ten mi v té době suploval mého tátu a byl to on, kdo mě pak dotlačil až ke zkouškám a díky němu jsem se rozhodl zkusit tu filmovou režii.

Nejdříve jsme začali jako pomocní režiséři... bohužel to už dneska neexistuje a myslím si, že je to na škodu

Jak vám to šlo na FAMU?

Na tu školu mám zajímavý vzpomínky, psala se 60. léta a nemuseli jste tam chodit, pokud byste nemohli. Stalo se třeba to, že mi zavolal Zdeněk Sirový a požádal mě, abych ho omluvil, že bude tři dny pryč, že točí reklamu na Fridex. Čtvrtý den mi zavolal a požádal, abych ho omluvil ještě na tři dny. Já se ptal proč, a on odpověděl: „Nebudeš tomu věřit, ale oni nesehnali ten Fridex.“ Denně jsme viděli tři zahraniční filmy, takže jsem jich shlédl stovky. Učili nás takové špičky, jako Otakar Vávra, Milan Kundera nebo Karel Höger.

Jak se tehdy uchytili čerství absolventi FAMU v praxi?

Nejdříve jsme začali jako pomocní režiséři, asistenti režie a po nějakých 4-5 letech nás oslovila některá z tvůrčích skupin na Barrandově a nabídla nám práci. Tento postup bohužel už dneska neexistuje a myslím si, že je to na škodu.

U Jindřicha Poláka jsem dělal pomocnou režii na filmu Ikarie XB1. Byl to úžasný film, který se hodně líbil Kubrickovi

Dělal jste asistenta režie p. Weissovi, Kachyňovi a Polákovi. Naučili vás něčemu, co jste ještě používal i v době, kdy už jste sám byl etablovaný režisér?

To si pište. Weiss je kapitola sama pro sebe, o něm by se dalo vyprávět hodiny, ale Kachyňa a Polák, to byli tvrdí profesionálové, kteří brali film jako řemeslo. Karel Kachyňa vyžadoval dokonalou přípravu a od něj jsem se naučil, že ten technický scénář je základ, který musí mít režisér nastudovaný, než přijde na plac. Točil jsem s ním jako asistent příšerný film Pouta, kde hrála hlavní roli Jiřina Švorcová a Radovan Lukařský. Mělo se to točit na podzim, kdy padá listí, jenže tam nikde nebylo, tak pan Kachyňa povídal štábu: „Bočan má FAMU, dejte mu štafle, bude dělat podzim.“ Takže jsem si vylezl na žebřík a na hlavní hrdiny uměleckým způsobem házel listí. U Jindřicha Poláka jsem dělal pomocnou režii na filmu Ikarie XB1. Byl to úžasný film, který se hodně líbil Kubrickovi a od kterého se i dost odpíchnul. Já měl za úkol udělat skafandry. Měli jsme tehdy k dispozici pár fotek amerických astronautů a jedinou oficiální fotku ruského kosmonauta.

Všichni ti režiséři byli ke mně jako svému asistentovi nesmlouvaví, až tvrdí, ale to bylo jenom dobře, protože jsem se řemeslu dobře vyučil. Nic mi neodpustili a nic mi nedarovali.

Vyhrál jsem s filmem na festivalu v Mannheimu a dostal cenu 10 000 marek

Kdy jste cítil, že už máte na to, abyste natočil vlastní film?

To ke mně přišla paní Kalábová z jedné tvůrčí skupiny a zeptala se mě, zda bych neměl zájem natočit celovečerní film s Pavlem Juráčkem. Zašli jsme za Milanem Kunderou, který nás učil a řekli mu o našem záměru napsat scénář na motivy jedné z jeho povídek. On s tím souhlasil s tím, že se nám do toho nebude plést. Vznikl film Nikdo se nebude smát. Já jsem byl s ním spokojen, Milan Kundera nikoliv, ale to se stává, že autor není spokojen se zfilmováním své povídky. Vyhrál jsem s filmem na festivalu v Mannheimu a dostal cenu 10 000 marek. Já tehdy byl na vojně a nemohl jsem na festival odjet, tak mi poslali šek. A já s ním v uniformě šel do Živnobanky a požádal je, aby mi založili účet.

Jak jste si vybíral herce do filmu?

Tehdy jsme nedělali castingy, nebylo zvykem, že by se ozvalo šest herců a zkoušelo se, kdo je lepší, takže jsem chodil většinou po divadlech a hledal vhodné tváře, pokud šlo o mladého představitele. Obsazení do filmu mi pak schvalovala tvůrčí skupina. Jinak do ničeho mi pak už nemluvila. To trvalo do roku 1968. Po něm mi pak mluvila do všeho. Tehdy byl pro režiséra honorář za film 25 -30 000 Kč, mimo to jsme měli základní plat 1 600 Kč měsíčně, takže v žádným velkým balíku jsme nebyli.

Seriál byla moje pocta Jaroslavu Foglarovi

Bral jste natočení seriálu Záhada hlavolamu jako osobní poctu pani Foglarovi, jako něco, co jste prostě musel natočit vy, nebo jste o to byl někým požádán a nic osobního v tom nebylo?

Já jsem sice nikdy nebyl skaut, ale byl jsem jeho nadšený čtenář. Takže mohu souhlasit, že tento seriál byla moje pocta Jaroslavu Foglarovi. Dva roky před tímto seriálem jsem podle scénáře Jiřího Stránského natočil dokument Tábor černého delfína o skautském táboře, kam Jestřáb jezdil s tím svým oddílem rok co rok. Takže jsme se už znali a mysleli na ten projekt Záhada hlavolamu. Na přelomu roku 1968/69 ta normalizace ještě nepokročila tak daleko, aby to zakázali. A o rok později jsem už měl ve svých kádrových materiálech poznámku „Podle skautského spisovatele Foglara natočil seriál“.

Tehdy se vám podařilo poměrně primitivním způsobem dosáhnout napětí a s postavou Široka i pocit záhady a tajemna. Myslíme si, že právě proto, že je to černobílé a na koleně, to působí věrohodně, a kdyby se to filmovalo dneska, chybělo by tomu to kouzlo? Když se díváte na seriál dnes po 45 letech, jaký z něj máte pocit?

Tak je pravda, že pokud jde o věci, které jsou založeny na nějakém vnějškovém napětí, tak tam se ta hranice posunula už úplně někam jinam. To by se muselo dělat úplně jinak, ale zase to souvisí s předlohou. Prostě ta předloha nedává možnost, aby se tady odehrávaly věci typu Tolkiena, protože to není ten rozměr. On ten půvab je právě v tom, že to je takový jednoduchý a má to tedy šanci to oslovit široké čtenářstvo.

Na Barrandově bylo nějakých 50 režisérů a točilo se 25 filmů ročně, takže ty straníci to obsáhli všechno

Bylo to kvůli tomu seriálu, že jste pak dlouho nesměl točit?

Ono to nepřišlo tak, že by naráz někdo něco zakázal, nebo mi řekl, že nesmím točit. Dál jsme pracovali na přípravě scénářů a filmů, ale v té době někteří lidé emigrovali. Takže se to protahovalo, a nakonec z toho bylo celých pět let, kdy jsem nic nenatočil a bral ten paušální plat 1 600 Kč měsíčně. Na Barrandově bylo nějakých 50 režisérů a točilo se 25 filmů ročně, takže ty straníci to obsáhli všechno a na nás nestraníky nezbylo nic. Po té době byla moje první práce jako dabingový režisér. Pak přišel tzv. odpustkový film Učedníci lásky, což byly dvě povídky, jednu napsal Gustav Opustil a druhou Zdeněk Mahler a je zajímavý, že to byla vlastně první šance po letech pro nás tři, protože všichni jsme měli nějaký malér. Pak mi byl nabídnutý film Parta hic, kde se pořád něco měnilo ve scénáři, a tak jsem jim řekl, že to točit nebudu. Na to mi odpověděli, že když nenatočím tohle, tak už v životě nenatočím vůbec nic a já byl po těch pěti letech půstu dost vyhladovělý, tak jsem do toho šel, angažoval skvělý herce a vidělo to víc jak milión diváků.

Byl film Bumerang vašim osobním vyrovnáním s minulým režimem, který vám nedovoloval točit filmy, které jste chtěl, nebo to byl jen silný námět, který jste dobře filmoval?

Není to nějaké moje zúčtování s bývalým režimem. Je natočen podle povídky Jiřího Stránského, takže je to jeho vzpomínka na tehdejší dobu. Mě to velmi zaujalo a je to velice pravdivý příběh, kdy se mezi těmi vězni, mezi těmi politickými mukly, objevili jejich bývalí vyšetřovatelé. Když ten film ukážete generaci našich vnuků, tak nevěří, že to tak opravdu bylo. Je tam uloženo něco, co bylo natočeno pod dohledem odborných poradců - tedy muklů -a když se Jiřího Stránského ptali na besedách, proč to dělá horší než to doopravdy bylo, tak jim odpovídal, že to BYLO ještě horší, než jak je to tam zachyceno. To předání poselství a „zabetonování toho materiálu“ mě naplňuje takovou radostí, protože když dneska budou komunisti tvrdit, že to neexistovalo, tak se můžou lidi znovu na ten film podívat.

Máte spoustu hezkých filmů a seriálů. Měl jste někdy nějaký vysněný námět, který se vám nepodařilo natočit za komunismu kvůli cenzuře a za kapitalismu kvůli nedostatku peněz?

Ano. S Ivanem Klímou jsem napsal scénář, který se jmenoval Případ Doga. Jak jsem se později dozvěděl, ten scénář byl čten studentům žurnalistiky jako důkaz, že tady kontrarevoluce byla. Nebyla tu, ale byla to taková „kafkárna“, kterou se mi nikdy nepodařilo natočit. Stejně tak jako pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký. To je ten druhý případ, protože nám do rozpočtu chybělo 20 miliónů, takže se to nezrealizovalo. Dlouhý, Široký a Bystrozraký se měl natočit už v roce 1944, měl to točit Martin Frič, Jindřich Plachta měl hrát Dlouhého. Ale Němci v tom prý našli nějaký jinotaj či co, tak to zakázali. Pokud vím, Jiří Strach to chtěl točit taky, ale chyběly mu také peníze, takže tahle pohádka stále čeká a asi přejde i do další generace.

Při filmu Svatební cesta do Jiljí jsme si udělali prázdniny a s herci a malým štábem jezdili po vlastech českých a točili a ta uvolněná atmosféra je tam myslím dost patrná

Cítil jste se víc doma při točení komedií jako třeba Parta hic, Půl domu bez ženicha nebo Svatební cesta do Jiljí, v pohádkách nebo ve vážnějších tématech jako Bumerang nebo Zdivočelá země? Co je vám bližší jako režisérovi?

Já to takhle nerozlišuju. Důležitý je, aby mě ta daná látka něčím zaujala. Jakmile mě téma osloví, pak už neřeším, že bych radši dělal komedii nebo nějakou dramatickou věc. Záleží na tom, co ten život dá, co nabídne. Ale věřím tomu, že do každého filmu se nějak vtiskne atmosféra v jaký byl natáčený. Třeba při filmu Svatební cesta do Jiljí jsme si udělali prázdniny a s herci a malým štábem jezdili po vlastech českých a točili a ta uvolněná atmosféra je tam myslím dost patrná.

Co vás láká na seriálech? To, že máte větší prostor vyprávět příběh, rozmanitost postav, které by se do filmu nevešly nebo ten druh práce?

Já to řeknu trošku jinak. Já jsem vlastně odkojený seriály, protože jsem se naučil číst v roce 1944, tedy myslím slabikovat. Ale číst knížky jsem se naučil již hned po válce a tehdy už vycházel časopis Vpřed a tam byly seriály. Tedy vlastně komiksy. Byly tam Rychlý šípy a byly tam i americký komiksy. Takže od dětství jsem byl osloveném tímto žánrem, který by tedy byl vždycky hrozně blízký. Kromě toho, nás všechny režiséry vyhodili z Barrandova v roce 1988, takže jsem dostal větší prostor v TV a s tím přišly i seriály.

Pohádka pro mě znamená svobodu, protože tam se dá říct i tak odvážná věc, jako že zlo má být potrestané a dobro zvítězí

Vaše pohádka S čerty nejsou žerty byla velice úspěšná. Je točení pohádky něco jiného i pro režiséra?

Pohádka pro mě znamená svobodu, protože tam se dá říct i tak odvážná věc, jako že zlo má být potrestané a dobro zvítězí. To je úžasný a myslím, že to platilo dřív stejně jako dneska. Pohádka dává svobodu i hercům, protože nemusí hrát civilně. Byla to veliká radost vidět, jak herci jako Karel Heřmánek nebo Viktor Preiss si ty svoje role užívají. Ondřej Vetchý definoval českého čerta. Je možná trochu nahlouplý, ale jinak je spravedlivý, není to takový ten ďábel, který by usiloval o něčí život. Ale natáčení mě dost vyčerpalo a další pohádku jsem natočil až za 20 let.

Dneska politici shlíží na kulturu a film s takovým opovržením

Jezdíte ještě na filmové festivaly?

Moc rád jezdím do Uherského Hradiště na Letní filmovou školu. Tam dělají velký kus práce v propagaci filmu, nebál bych se říct, že dělají takovou osvětu. I film patří do kultury, i když se to moc nenosí, a když je potřeba seškrtat rozpočet, tak většinou první na řadě je právě kultura. Dneska politici shlíží na kulturu a film s takovým opovržením a já pozoruji, že se v Česku a na Moravě vzedmula taková vlna odporu proti nim, která říká: „Ne, mi tu kulturu potřebujeme, je to dobrý a máme to rádi.“ To zdravé jádro Čechů se brání té nepřízni politiků, tomu poněmčení, poruštění, počínění. Je skvělé vidět tolik obyčejných lidí jít do kina a diskutovat o filmech. Na LFŠ to už dělají půl století a já jim jen držím palce, aby vydrželi.

Na festivalech jste dostal hodně cen, kde je máte vystavené?

Cen mám hodně, ale nemám všechny, protože se ke mně ani nedostaly. Jednou jsem prý vyhrál Zlatý dukát na festivalu v Benátkách, ale nikdy ke mně nedorazil. Byl tehdy totiž srpen 1968 a mě na něj nepustili, protože si mysleli, že bych tam mohl zůstat, takže nebyl zájem abych vycestoval a cena tedy někde uvízla. S čerty nejsou žerty jsem vyhrál na pěti světových festivalech a taky jsem všechny ceny neviděl. Zlatou nymfu z Monte Carla mám vystavenou ve skříni, abych na ní viděl a z Jedličkova ústavu jsem dostal od dětí takového panáčka. A když se na ty dvě ceny dívám, tak si říkám, která z nich má větší cenu. Emocionálně jsou tak na stejné úrovni, potěšily mě obě a pak taky nezapomínám, že všechna sláva polní tráva.

My jsme točili v těch 60 letech o něčem, co nás štvalo, co se nám nelíbilo, měli jsme pocit, že musíme něco nahlas říct, a to dneska není

Před 50 lety vznikla u nás nová vlna, v současné době si český film moc dobře nestojí. Co by se muselo stát, aby se v zahraničí opět mluvilo o českém filmu s obdivem?

To se mě ptáte stejně, jako kdo podle mě vyhraje volby, i když tohle asi spolu taky souvisí. Protože kdo je u vesla, rozhoduje o penězích a dneska film stojí strašný prachy. Myslím, že by se mělo nejdřív změnit něco na těch školách. Nerad bych se někoho dotknul, ale když my jsme studovali, tak na škole učily opravdové špičky svých profesí. Já jsem dostal nabídku učit na FAMU, katedru režie a měl jsem jediný dotaz, zda špatného studenta taky můžu vyhodit. „Ježíš, jen to ne!“ zněla odpověď. Takže jsem s díky odmítl.

Mezi dnešními mladými tvůrci je jistě mnoho nadaných a talentovaných lidí, o tom není pochyb. Ale hlavní problém vidím v tom, že není dost kvalitních scénářů. Mám pocit, že dneska se netočí filmy o současnosti, o současných problémech. My jsme točili v těch 60 letech o něčem, co nás štvalo, co se nám nelíbilo, měli jsme pocit, že musíme něco nahlas říct, a to dneska není. Asi jsou všichni se vším spokojení, nevím. Dneska se ti mladí snaží rychle naučit točit reklamy, to je tak jediný, co je zajímá, protože se na tom dají vydělat peníze, ale o tom filmování není. Film je o příběhu.

Nová česká vlna vznikla shodou různých náhod. Když do Maďarska v 50. letech vtrhly ruské tanky, tak se u nás vedení zaleklo a zakázalo spoustu režisérů a najednou nebyli lidi a neměl kdo točit. A do toho jsme my vylézali ze škol a měli jsme společného nepřítele, ten režim, který jsme nechtěli. Myslím si, že ta dnešní filmařská generace tenhle pocit nemá a měla by ho mít. Jejich hlavní problém je sehnat na natáčení peníze, čemuž věnují spoustu úsilí a pak jim má ještě zbýt energie, aby bojovali za nějakou myšlenku? My jsme si také navzájem pomáhali a četli si svoje scénáře, což dneska také neexistuje. A ještě tady byla jedna věc, že tehdejší kritika až na jednu výjimku nám fandila a milovala nás. Dneska jako by filmový kritik měl pocit, že musí jen kritizovat a nesmí chválit. To nechápu, ale asi si léčí nějaký mindráky.

Foto: Hynek Bočan, Eva Csölleová, S čerty nejsou žerty film, Ikarie XB 1 film, Záhada hlavolamu (Česká televize)