Byl jste dítě, když Hollywood koncem 70. let přišel s filmovými trháky. Sledoval jste je v kině a zaujaly vás, nebo jste nějak cítil, že příběh je důležitější než efekty a podvědomě jste tíhnul k něčemu méně velkolepému, ale více narativního?

Jako dítě jsem byl posedlý kinem. V roce 1983 mi bylo 13 a byl to video-boom a videopůjčovny byly všude. Takže jsem si půjčoval videa a mezi 13-19 lety jsem se díval na 2-3 filmy denně, plus chodil do kina.

A to vás pak vedlo k rozhodnutí, že chcete být režisérem?

Pocházím z dělnické třídy a nemám vztah k umění v genech. K fotografování jsem se dostal, protože jsem se při tom cítil jako umělec. Já bohužel neuměl kreslit, ale měl pocit, že umím fotografovat a vytvořit obraz, který by byl realistickou interpretací toho, co mám na mysli. Fotoaparát se tak stal mým nástrojem, který nahradil mou ruku a tužku a mohl s ním dělat fotky. Takže ta myšlenka mi přišla velmi zajímavá, protože to nebylo jen o focení, ale měl jsem v mysli konkrétní obrázek a musel určité věci připravit a nastavit tak, abych jej dostal z hlavy a mohl vyfotografovat. A to, že takto mohu vytvořit svůj vlastní obraz, realizovat představu mě opravdu „nakoplo“ v tom nejlepším smyslu slova. Takže už v té době jsem se snažil komunikovat v něčem filmovém, a i když se na mě rodiče často zlobili, věřím, že to byl začátek té fascinace tvorbou obrazu. Bylo mi tehdy 12 let.

Jste režisér a producent samouk nebo máte filmové vzdělání?

Jsem samouk. Po odchodu ze školy jsem šel na střední školu a studoval tam 1 rok fotografii, ale abych byl upřímný, ve věku 16-17 let jsem už věděl mnohem víc, než co mi kurz nabízí, zvládl jsem celý rok za dva měsíce a odešel s nejlepšími známkami. Snažil jsem se získat nějaké další vzdělání ve fotografii, ale nebylo to ono a já tak došel k přesvědčení, že musím začít pracovat. První práce byla jako asistent fotografa. Ve 20 letech jsem se stal fotografem a fotil nejdříve jen zátiší, což bylo velmi nudné, ale naučilo mě to spoustu věcí. Bylo mi 23 let, když jsem se rozhodl, že chci umět víc a vzpomněl si na obrázky Nicka Knighta (britský fotograf - pozn. a.). Říkal jsem si: „Wow, on vytváří obrazy s lidmi!“ a to mě velmi zaujalo. Poslal jsem mu dopis a on odpověděl, že bych měl přijet do Londýna a na chvíli mu asistovat. Dobře jsme si rozuměli a já u něj vydržel skoro 2 roky. Pak jsem odjel do New Yorku a chvíli asistoval Stevenu Mieselovi (americký módní fotograf - pozn. a.). V té době mi bylo 25 a udělal jsem se pro sebe a začal fotit módní snímky.

Myslíte si, že je lepší pro kariéru, když někdo začne pracovat už v 17 letech a získá zkušenosti z první ruky, než aby roky trávil studiem na univerzitě?

Nemyslím si, že existuje nějaké pravidlo, je to případ od případu. Očividně mi to takhle vyhovovalo, já nebyl moc dobrý ve vztahu k autoritám a vždy byl trochu pankáč v přístupu a realizaci věcí. Ale jedním dechem dodávám, že bych se studiu na univerzitě nevyhýbal, ale u mě to nakonec takhle fungovalo.

Nebyl jsem moc dobrý ve vztahu k autoritám a jsem trochu pankáč v přístupu a realizaci věcí

Díval jste se na filmy z 60., 70. nebo 80. let?

Filmy ze 70. let mě ze začátku tolik nezajímaly, až v pozdějším věku jsem k nim nalezl cestu a začal je hodně uznávat.

Ale v té době mě zajímaly filmy z 80. let. Já sledoval vše, co bylo v té době aktuální, takže se bavíme o filmech jako Rocky, Rambo, Vetřelec, Čelisti, které mě napořád odradily od koupání se v moři. Také mě hodně zajímaly horory jako Pátek třináctého, Americký vlkodlak v Londýně, nebo cokoliv od Johna Carpentera.

Co třeba Záření od Stanleyho Kubricka?

To je skvělý film a uvědomil jsem si, že skvělé kino je tehdy, když příběh zasáhne postavu nebo postava zasáhne příběh a myslím, že Záření je toho zářným příkladem, protože je to více o charakteru postavy. V té době jsem si toho nevážil a byl více zaměřený na vizuální stránku filmu než na tu charakterovou.

Dočetli jsme se, že jste byl nominován na Oscara za nejlepší krátký film Cashback, a již o rok později vznikla jeho celovečerní verze. Mohl bys nám v krátkosti popsat příběh, jak se to všechno stalo, za tak krátkou dobu?

Jo, natočil jsem krátký film, který se stal velmi populárním a já si říkal, že by mohlo být dobré z toho udělat celovečerní film. A napadlo mě, že nejlepší by bylo vložit do něj ten krátký film a vystavět příběh kolem něj. Měl jsem krátký čas najít herce. Žena, která to financovala, mi sdělila, kolik má na to peněz, což bylo asi 700 000, a měli jsme asi 15 dní na natáčení. Takže já už od začátku věděl, že musíme držet ten základní krátký film a k tomu jsem jen připsal, jak jsme se dějově dostali k němu a co se stalo potom.

Napsání scénáře obvykle trvá týdny, vy ho napsal za 7 dnů. Byli jste tak nabitý energií, že vaše kreativní část mozku pracovala přesčas?

Vtip je v tom, že pokud víte, co chcete, musíte jen jít a udělat to. Zjistit, co chcete, zabere obvykle nejvíce času a já přesně věděl, co chci a co potřebuji, aby se z krátkého filmu stal ten celovečerní. Jen jsem si sednul, pustil se do scénáře a potřeboval napsat nějakých 60 stran, takže když napíšete 10 stran denně, celý scénář vám zabere pouhých 6 dní, žádný velký problém.

V tom filmu jsou i nahé ženy. Překvapilo vás, že prudérní Akademie přijala nominaci a krátký film se stal celovečerním?

Abych byl upřímný, při pohledu na film z dnešní perspektivy si nemyslím, že by byl přijat stejně. Tehdy byl k tomuto obsahu a tématu trochu jiný přístup, a přesto se našli lidé, kteří se tím cítili uraženi a bylo to trochu kontroverzní. Dnes bych byl na černé listině.

Pak přišel The Broken (horor o člověku, který se narodí s orgány v opačných pozicích - pozn. a.), který má velmi zajímavý nápad. Jak přicházíte na tak odlišné příběhy? Máte velkou fantazii nebo se snažíte vyhnout se nálepkování?

Přesně tak, záměrně nedělám věci, abych nebyl onálepkovaný a The Broken byl vlastně napsán před Cashbackem, ale k realizaci nedošlo. Takže studio, které udělalo Cashback, se mě po jeho úspěchu zeptalo, co chci dělat dál. Tak jsem vytáhl scénář k The Broken a byla z toho opravdu velká katastrofa. Nedostalo se tomu řádné distribuce, lidem se to nelíbilo, takže to byl velký propadák. Příběh vypadal dobře, ale lidé to nepochopili. Člověk se učí víc ze svých chyb než z úspěchů.

Bylo těžké natáčet další film Metro Manilla v samotné Manile s indonéskými herci? Měli jste nějakou daňovou pobídku nebo jste chtěli být co nejautentičtější?

Byl jsem tam na dovolené a chtěl jsem dělat něco úplně jiného po svém. Hlavně proto, že po The Broken jsem byl nezaměstnatelný a nemohl jsem sehnat práci coby režisér. Byl jsem tehdy v tzv. režisérském vězení.

Chcete říct, že vás film The Broken poznamenal a nikdo s vámi nechtěl spolupracovat?

Přesně tak, říká se tomu režisérské vězení a všichni se tam jednou za čas dostaneme.

Filmový průmysl touží po nalezení dalšího Stevena Spielberga. Když zjistí, že jím nejste, máte smůlu

Jak z toho ven?

Jedině úspěch vám dává propustku ven. Chce to ale čas a tvrdou práci. Máte jen dvě možnosti. Buď natočíte snímek, který vám dá studio, má sice špatný scénář, ale dostal zelenou, takže můžete začít okamžitě točit a zkusíte s ním udělat něco zajímavého. Druhá možnost je udělat něco malého, co budeme mít totálně pod kontrolou. Pouze tyto dvě možnosti, nic jiného, ​​to je všechno. A věřte mi, že je spousta lidí, kteří se z režisérova vězení nikdy nedostanou. Seznam takových lidí je nekonečný.

Jak to? To bychom nikdy nehádali...

Problém je v tom, že pokud natočíte svůj první film a bude úspěšný a druhý film bude propadák, je velmi těžké dostat šanci natočit svůj třetí film. A pokud váš první film není úspěšný, je ještě těžší natočit druhý film. Filmový průmysl touží po nalezení dalšího Stevena Spielberga. Když zjistí, že nejste další Spielberg, máte smůlu.

Získal jste mnoho nezávislých filmových cen, jste skutečně nezávislý režisér a chcete takový zůstat?

Jsem nezávislý filmař, protože musím. Dostal jsem spoustu nabídek z Hollywoodu, ale moc mě nezajímají. Neznamená to, že bych to neudělal, kdyby to byl správný film, ale momentálně nemám dostatečně zajímavé téma, které by bylo samostatně financováno. Bylo mi nabídnuto John Wick a pamatuji si, že jsem to odmítl, protože v té době to bylo hned po Metro Manilla a já se tím dostal z režisérského vězení. V té době to vypadalo, že John Wick byl o chlápkovi, který zabíjel lidi, kteří mu zabili psa, a já zrovna hledal něco intelektuálnějšího, a tak se rozhodl natočit Anthropoid. Kdo mohl vědět, že John Wick bude tak úspěšný (smích).

Strávil jsem téměř 17 let prací na filmu Anthropoid

Než jste ho roce 2015 začal točit, věděl jste, že o 50 let dříve byl natočen vynikající český film Atentát na stejné téma, který asi těžko půjde překonat?

Ten film od Jiřího Sequense jsem samozřejmě viděl a líbil se mi a myslím, že je to velmi dobrý film. Ale byl vyroben pro jinou generaci. A další problém je, že to asi nikdo jiný mimo ČR neviděl, protože je to v češtině. A myslel jsem si, že by bylo důležité vyprávět tento příběh v angličtině pro lidi mimo Českou republiku, aby pochopili, co se dělo.

Ale na stejné téma vznikl anglický film Operation Daybreak, natočený kolem roku 1974. Martin Shaw hrál zrádce Karla Čurdu. Viděl jste to?

Samozřejmě, nemohu natočit film a neprovést průzkum všeho, co se na toto téma natočilo či napsalo. Strávil jsem téměř 17 let prací na tom filmu.

Celých 17 let, děláte si legraci?

Bez legrace, od prvního dokumentu, který jsem viděl o atentátu na Heydricha si myslel, že je to skvělé téma na dobrý film. Pak jsem sledoval všechno, co o tom bylo natočeno, všechny filmy, četl všechno, co se o tom psalo, procházel archivy a pokaždé, když jsem přijel do Čech, moje cesta vedla do Prahy a tam navštívil kostel a kryptu. Navštívil jsem také dům Karla Kubiše a dům Emanuela Moravce. Neuvěřitelná podpora od české vlády mi umožnila přístup ke spoustě spisů a také jsem viděl oblečení Gabčíka a Kubiše, které měli na sobě, když je zabili. A já také chtěl ten příběh udělat více mezinárodní.

Jak jste byl spokojený s výsledkem?

Přijetí v USA tehdy nebylo moc dobré, ale myslím, že se film stal již klasikou a komentáře na něj dostávám skoro každý týden. Přijetí a návštěvnost byla v České republice a také ve Velké Británii velice dobrá. Gabčík, Kubiš a další parašutisté pro mě byli hrdinové a pokaždé, když jsem byl v kryptě, myslel na situaci, do které se dostali a pod jakým tlakem museli být. Snažil jsem se věnovat pozornost každému detailu a tomu, jak se tam museli tehdy cítit.

Co byste dělal vy v jejich situaci?

Právě proto vznikl ten film. Přemýšlel jsem, jak bych se v tom kostele cítil já a jak se oni cítili tváří v tvář nevyhnutelnému konci. Bylo to neuvěřitelně dojemné. Pamatuji si, že když jsme byli na světové premiéře v Karlových Varech, seděl jsem vedle vašeho ministra obrany, a když film skončil, otočil se ke mně a já viděl, že brečí a řekl mi: „Dal jste mi příležitost, abych byl zase hrdý, že jsem Čech.“ To je důvod, proč jsem to udělal, protože Češi by měli být velmi hrdí na to, co tito lidé dokázali.

Děkujeme za rozhovor.

Foto, s díky: IMDb