AIDAN GILLEN: Herecká kariéra byla dobrá záminka k útěku ne z Irska, ale z reality
Autor: Eva Csölleová, Vítek FormánekIrský herec Aidan Gillen byl hlavní hvězdou Zlínského filmového festivalu 2026. Musíme přiznat, že jeho jméno nám nic neříkalo. Vypadal sice v pohodě, ale nepřátelsky vypadající bodyguard nám trochu ztěžoval šanci se k němu dostat blíž. Po zhlédnutí jeho filmu Trad jsme šli na tiskovou konferenci, kde se nám podařilo říct mu, že máme rádi irský punk rock a že jsme byli v Irsku na dovolené. Ochotně nám dal svou e-mailovou adresu a slíbil rozhovor, který i přes svůj nabitý program udělal. Z jeho odpovědí vyplývá, že je to velmi skromný člověk, žádný hvězdný herec a velmi pokorná lidská bytost. Jeho fanklub má nyní o dva fanoušky více.

Narodil jste se v Dublinu v roce 1968. Máte nějakou dětskou vzpomínku na „těžké časy“ v Severním Irsku, nebo Dublin žádné útoky IRA nezažíval a týkalo se to jen Belfastu?
Pro spoustu lidí, vlastně pro většinu, byl Dublin a zbytek Irské republiky bohužel milion mil vzdálený tomu, co se skutečně dělo na Severu, který byl ve skutečnosti od Dublinu vzdálený jen 90 mil… Běžní lidé a spousta politiků o tom nechtěli nic vědět. Nacionalistická komunita na severu Irska se právem cítila opuštěná, protože z velké části skutečně byla. Vlastně mi připadá špatné vůbec používat označení jako „nacionalistická komunita“. Zní to, jako by šlo o nějaké politické hnutí, přitom jsou to jen lidé, kteří se snaží nějak přežít ve své vlastní okupované zemi.
Existovaly samozřejmě jasné a skutečné výjimky – jedním z největších zvěrstev celého období „Troubles“ byly v roce 1974 tři bombové útoky v autech v Dublinu. Zahynulo 26 lidí a stovky byly zraněny. Byl jsem velmi malý, ale stále si pamatuji, jak jsem slyšel ty výbuchy a jak děsivé a matoucí to bylo. Většinou to pro mě byl příběh ve zprávách – přitom se to odehrávalo kousek od nás, ale zároveň jakoby strašně daleko. Nemělo to tak být.

Formovalo vás nějak vyrůstání v neklidné době a zemi, ať už v dobrém, nebo ve špatném smyslu?
Myslím, že se to do mě dostalo víc, než si spousta lidí připouští, což by člověk vlastně očekával. Takže navzdory určitému kolektivnímu popírání to bylo neustále přítomné. Životu v republice to rozhodně dodávalo určitý náboj, například neustálé bankovní loupeže, které financovaly paramilitární skupiny, a podobně. Takže vidět po celé zemi armádu hlídající dodávky s hotovostí bylo normální, stejně jako zastrašující kontroly na hranicích. Většina lidí se hranici vyhýbala, pokud to nebylo naprosto nezbytné, a jet na dovolenou na Sever rozhodně nebylo na prvním místě jejich seznamu. A samozřejmě během hladovkových stávek v roce 1981 jste to nemohli ignorovat.
Ten akt odvahy a vzdoru skutečně upoutal a soustředil pozornost celého světa – a udělal to i v Dublinu a ve zbytku republiky. Obrazy, které jsme všichni viděli, byly tak otřesné, že jste to nemohli ignorovat.
Nebudu lhát, byl jsem politicky naivní. Ve skutečnosti nebyl žádný důvod ani zázemí, které by ze mě samotného dělaly politicky aktivního člověka nebo někoho, kdo by si byl vůbec příliš vědom politiky. Ale chodil jsem na některé pochody na podporu hladovky a skandoval hesla, kterým jsem tak napůl rozuměl. Přiznávám, že to bylo stejně tak kvůli vzrušení z možných nepokojů jako kvůli čemukoli jinému. A přiznávám, že jsem byl dost hloupý na to, abych takhle přemýšlel.

Máte pět sourozenců. Bylo pro vaše rodiče těžké vyjít s penězi a zažil jste chudobu a hlad?
Ne, v tomhle ohledu jsme se měli úplně v pořádku. V Irsku samozřejmě byla spousta chudoby a hladu, ale vůbec ne v takovém měřítku jako v jiných zemích. Systém sociálního zabezpečení byl/je rozumný, dokonce do té míry, že byl zneužíván, a od 70. let přicházelo do země hodně peněz z EHS (Evropského hospodářského společenství).
Oba moji rodiče pracovali – neměli jsme žádný extravagantní životní styl, ale všichni jsme byli dostatečně oblečení, najedení a vzdělaní (bezplatné vzdělání, hlavně díky náboženským vzdělávacím institucím). Šest dětí v rodině nebylo v Irsku v 70. letech zas tak nic neobvyklého…
Byla herecká kariéra jen dobrou záminkou a únikem z Irska a tamního života, nebo jste o herectví snil a prostě šel za svým snem, ať už to znamenalo cokoli?
Byla to obecně dobrá záminka k útěku – ne z Irska, ale z reality! Poměrně rychle se z toho stal útěk z Irska, ale i když jsem to původně nijak zvlášť nehledal, bylo opravdu zajímavé být na mnohem větším místě, kde jste nikoho neznali a museli jste se o sebe postarat sami. Navíc pivo tam bylo mnohem levnější! A zpětně si myslím, že bych se tomu věnoval bez ohledu na to, odkud přicházely první příležitosti. A v mém případě to bylo přes Londýn, kde jsem zůstal 20 let…
Bylo mi ctí mít možnost podílet se na takovém dramatu

Vaše první velká role byla ve filmu Ve jménu IRA (Some Mother’s Son). Měla pro vás nějakou přidanou hodnotu vzhledem k tomu, že jste ztvárnil historickou postavu irských dějin, hrdinu, o kterém jste možná četl už jako mladý?
Tvrdil bych, že moje první velká filmová role, kterou vidělo hodně lidí, byla v televizním filmu SAFE. Je opravdu skvělý, tvrdý, působivý a zatraceně drsný, ale opravdu si ho všimli a v roce 1994 získal cenu BAFTA za nejlepší samostatné drama…
Co se týče Ve jménu IRA a v návaznosti na předchozí odpověď – všichni jsme znali Bobbyho Sandse a ostatní hladovkáře a obecně jsme znali i toto období. V době, kdy jsme to natáčeli, v roce 1995, nám připadalo, že tyto události už byly dávno v minulosti, ale z dnešního pohledu vidíme, že nebyly…
Rozhodně bylo ctí mít možnost podílet se na takovém dramatu, i když bylo vyprávěno z částečně beletrizované perspektivy, a zvlášť když pocházelo od Terryho George a Jima Sheridana, kteří spolu nedávno natočili skvělý film Ve jménu otce (In The Name Of The Father).
Když jste se připravoval na tuto roli, řídil jste se jen scénářem, nebo jste se setkal s rodinou svého hrdiny, abyste se mu dostal co nejvíce „pod kůži“? A jaké to pro vás bylo hrát s uznávanou Helen Mirren?
Já a herec David O’Hara jsme jeli do Belfastu na intenzivní kurz kulturního ponoření. Jezdili jsme kolem a prohlíželi si příslušná sídliště, navštěvovali hroby, setkali se se spoustou zajímavých lidí včetně bývalých hladovkářů. Za krátkou dobu jsme toho skutečně hodně zjistili. Jim a Terry zajistili, aby kolem natáčení byla spousta lidí, kteří věděli, o co jde. Bydleli jsme u Terryho matky v Twinbrooku, na sídlišti, odkud Bobby Sands pocházel. Pomohla také kniha Eamonna McCanna War and an Irish Town stejně jako 10 Men Dead od Davida Beresforda.
Spolupráce s Helen byla skvělá – nebyla to jen nesmírně úspěšná herečka (úspěšná díky svému talentu, osobitosti i rebelství), ale také člověk, který pevně stojí nohama na zemi. Byla naprostá profesionálka – dokonale věděla, co dělá, a často jí stačil jediný záběr, což pro mě bylo velmi poučné. Hrála také ve filmu Cal, skvělém irském snímku z poloviny 80. let, v němž se objevil i John Lynch, který v našem filmu ztvárnil Bobbyho Sandse.

Cítíte se více jako divadelní nebo filmový herec? A hrajete v divadle proto, abyste naplnil své tvůrčí ambice, zatímco televize a film prostě lépe platí účty?
Prostě jsem bral nejlepší role, které ke mně přicházely. Vždycky jsem chtěl být filmovým hercem a odtud pocházely moje vlivy, ale divadlo se zdálo být – a také bylo – realističtější možností. Naštěstí se mi podařilo přeskakovat mezi divadlem, filmem a televizí a stále to tak dělám, takže mám v tomhle směru štěstí, i když, jak se říká, jsem si své štěstí vytvořil sám… V průběhu let jsem byl velmi opatrný v tom, jak jsem si vybíral. A v prvních letech to byl chytrý tah, často navzdory radám ostatních – odmítal jsem věci v době, kdy jsem si to sotva mohl dovolit, abych počkal na něco zajímavějšího nebo senzačnějšího.

Jste držitelem mnoha ocenění za nezávislé filmy. Znamená to, že dáváte přednost obyčejným lidem a hlubokým, důležitým příběhům, které nemusí přinášet velké zisky, před komerčními, povrchními příběhy typu Marvel a podobně?
Rozhodně člověka cesta přes divadlo a také postupné zvětšování velikosti rolí – od velmi vedlejších rolí (mé první filmové role byly opravdu malé) až k hlavním – udržuje nohama na zemi. Zvlášť pokud jste slušný člověk, který uznává, že jsme si všichni rovni, což já uznávám. Mám rád skutečné příběhy, ale zároveň vidím hodnotu a přitažlivost fantasy a sci-fi atd. Některé z mých oblíbených filmů (Blade Runner například) spadají do těchto kategorií a v těchto žánrech jsem také často pracoval…
Spolupráce s Helen Mirren byla skvělá, není to jen nesmírně úspěšná herečka, ale také člověk, který pevně stojí nohama na zemi

Váš nejnovější film, který jste představil na Zlín Film Festivalu, se jmenuje Trad a přináší irskou hudbu a touhu po svobodě. Sníte někdy, když jste teď známý a etablovaný herec, o takovém životě – prostě uniknout z high-tech společnosti, stresu a médií, cestovat v karavanu, hrát na ulicích a prostě být svobodný a sám sebou?
Rozhodně! A být v tom filmu nám ty pocity opravdu dodávalo, protože jsme ho natočili za “hubičku“. To, co vidíte na obrazovce, je velmi blízko zkušenosti, kterou jsme při natáčení měli… Mimo natáčení ale žiju docela obyčejný život, a dokonce i během něj. Vždycky chodím pěšky, ať už žiju nebo pracuju kdekoli, můžete mě vidět v supermarketu, v prádelně atd… Mám rád jednoduché, obyčejné dovolené, včetně kempování, cyklistiky, pěší turistiky atd… Myšlenka úniku před technologiemi byla velmi lákavá... teď už je asi pozdě, protože obrovsky přispěly k ničení světa. Věděl jsem, že v tom všem dřívějším úžasu nad tím, jak super pohodlné to všechno je, musí být nějaký háček. Teď jsou všichni buď šťastní, nebo příliš unavení, aby se bránili nebo se starali o to, že jsou naopak monitorováni, sledováni, ovlivňováni... lidé, kteří řídí show, jsou úzce spjati se stále menším počtem lidí, kteří, jak se zdá, vlastní všechno... a jsou zaneprázdněni stavbou raket, aby unikli hořící planetě... ale venku nic není, hoši, tady to je! Ve vesmíru je zatraceně smutno a velká samota.
Stále žijete v Dublinu. Dostal jste někdy nabídku pracovat a zůstat v USA, abyste rozšířil svou kariéru, nebo jste hrdý Ir, takže vás to neláká?
Nejsem nijak zvlášť nacionalistický, i když Irsko miluju a rozhodně jsem měl štěstí, že jsem tam vyrůstal… Svět je dost malý a já využívám příležitosti pracovat v různých regionech, když se objeví. Naposledy to byl Hongkong – byla to nabídka natáčet tam, kterou jsem nemohl odmítnout… Nejsem typ člověka, který by jen seděl a čekal, takže jdu tam, kde je zajímavá práce, a potom ty mezery mezi jednotlivými pracemi bývají tam, kde jsou rodinné povinnosti…
Mimo natáčení ale žiju docela obyčejný život, a dokonce i během něj

Byl jste přítelem Shanea McGowana, irské punkové ikony a zpěváka The Pogues. Jak jste se dali dohromady a vyznáváte punkovou DIY etiku „fuck the system“?
Určitě mě ovlivnila punková/new wave etika „prostě to udělej“ víc než „ser na systém“, i když „prostě to udělej“ bylo svým způsobem právě sraním na systém, nebo přinejmenším změnou toho, jak fungoval… Ale myšlenka, že energie, nápady a přístup jsou v kreativitě tou nejcennější komoditou, a že nemáte čekat, až vás někdo pozve, mě nesmírně oslovovala – můžete se to naučit cestou. Začněte teď a své řemeslo zdokonalujte za pochodu. Často je ten raný, neučesaný materiál stejně nejlepší, ať už v hudbě, nebo v herectví. Ty hrubé hrany tam nemáte, když už byly jednou obroušeny…
Shanea jsem poznal na koncertě, který jsem pořádal pro Phila Chevrona z The Pogues a Radiators from Space. Phil mě kontaktoval a zeptal se, jestli bych to udělal, což přišlo jako nabídka z čistého nebe (televizní seriál The Wire, ve kterém jsem hrál, mi otevřel spoustu dveří, a zdálo se, že všichni dobří muzikanti ho sledovali v autobuse při turné – správný čas/éra, správné místo…). Bylo to ještě dojemnější, protože to byl tak trochu rozlučkový koncert, Phil byl tehdy ve svém posledním roce života… Potom jsem se začal stýkat se Shanem a Victorií – byl většinou upoutaný doma, i když jsem se účastnil různých příležitostných výprav do hospody nebo hotelu… Zažili jsme spolu opravdu hezké chvíle, většinou jsme sledovali filmy v televizi, pili víno a občas si dali jointa. Shanea jsem naposledy viděl v nemocnici týden nebo dva před jeho smrtí. Dívali jsme se na film Nic Roega Performance na discmanu…

Jak se vám líbil pobyt na zlínském filmovém festivalu? Splnil vaše očekávání a byl pro vás nějaký vrchol?
Čas ve Zlíně jsem miloval. Skvělé na tom bylo, že porota festivalu byla složená z teenagerů. Byl tam příjemný svobodný duch a byl jsem na skvělé párty v animačním studiu, kde jsem celou noc tancoval, což je u mě opravdu vzácný pohled…
Děkujeme za rozhovor.
Fotky, s díky: Aidan Gillen, IMDb, autoři