Katinka Farago: Bergman byl mistrem svého řemesla a nikdo na něj neměl

Autor:

Katinka Farago (1936) byla hostem na Letní filmové škole 2018, která si připomínala sto let od narození Ingmara Bergmana. Katinka s ním pracovala celých 30 let nejdříve jako skriptka, potom jako produkční. Člověk už se ke slavnému režisérovi blíž dostat nemůže, tak nás zajímalo všechno, co se tohoto mistra světového filmu týkalo.

Katinka Farago 2

Otec měl zásadní vliv na moji kariéru u filmu

Jako Židi museli asi vaše rodiče utíkat z Maďarska do Švédska, že? Bylo to ještě v mírových dobách, nebo již za dramatických okolností?

Můj otec napsal do novin, kde dělal šéfa, článek proti Hortymu a odsoudili ho k trestu smrti. Byl zavřený, ale protože pod tím článkem nebyl výslovně podepsán, nemohli mu nic dokázat a tak byl propuštěn na svobodu. Maminka na něj čekala před vězením a hned odjeli do Vídně. To se psal rok 1935. Tam žili až do anšlusu v roce 1938 a okamžitě po něm se vydali na cestu do Švédska.

Byl to váš otec, který psal pro švédský film, kdo vás přivedl do světa filmu?

Ano, bylo mi 13 let, když mě začal brávat na natáčení. Bylo to v létě, kdy nemohli sehnat dost lidí a tak zvali i menší děti. V létě se filmovalo proto, že byl dostatek přírodního světla. Takže byla jsem sice na “place“, ale herečkou jsem se nikdy stát nechtěla. Otec umřel v roce 1957, ale měl zásadní vliv na moji kariéru u filmu.

Bergman byl velmi temperamentní a když se naštval na herce, tak svůj vztek si vylil na mě

Říká se, že jste byla zaměstnána jako skriptka u Ingmara Bergmana ve svých 17. letech, protože nikdo tu práci nechtěl. Proč? Měl Bergman špatnou pověst, nebo to bylo tak špatně placené a bez perspektivy?

Bergman měl špatnou pověst, protože byl hodně impulzivní. Studio mi jednoduše řeklo, že budu pro něj pracovat a já se jen zmohla na otázku „proč já?“. Tak jsem k němu přišla, on se mi díval do očí, já jsem na něj civěla a tak to chvilku trvalo a pak jen řekl: „To bude dobrý“ a zůstala jsem s ním 30 let, takže jsem si špatně nevedla. První rok byl velmi těžký, ale jak šel čas, tak se to zlepšovalo. Studio mi jednou řeklo, že se Bergmanovi zamlouvám, protože moc nemluvím. Ingmar se nikdy neomlouval před svým štábem. Byl velmi temperamentní, a když se naštval na herce, tak svůj vztek si vylil na mě a tak jsem často plakala.

Proč jste tedy od něj neodešla, když to bylo tak tvrdé?

Tehdy - mluvíme o polovině 50 let - jsme měli velký respekt k lidem, jako byl farář nebo učitel, takže taková myšlenka mě nikdy nenapadla. Když byl film hotov a já jsem ho pak celý zhlédla, líbil se mi a říkala jsem si, že to stálo za ty všechny slzy.

Nikdy se nebavil o umění a uměleckém vyjádření, to bylo jen jeho

Katinka Farago 3Jaký byl vztah mezi Bergmanem a vámi - mistr a učedník, otec a dcera nebo učitel a žák?

Myslím si, že ta poslední varianta. Protože mě k němu studio poslalo, nikdy nepochyboval o mých schopnostech a kvalifikaci. Říkal si: „Když mi ji sem poslali, musí něco umět“. Když skončil natáčecí den, pravil přede všemi: „Tak a teď se podíváme na chyby, které dneska Katinka udělala“. Já jsem byla v šoku a začala plakat, ale on se na mě podíval a řekl: „Já tě naučím řemeslu“. Nikdy se nebavil o umění a uměleckém vyjádření, to bylo jen jeho.

Musela jste se učit, kdy se ho na něco můžete zeptat, kdy ho raději máte nechat být a on od vás očekával 100% a zbytek byl jeho problém?

Ne, tak se nedalo pracovat. Když jste na place, nemůžete čekat s otázkou na správný moment, aby se vyřešil problém, prostě musíte hned a tak jsem se učila pracovat s ním za pochodu.

Ne, scénář byl posvátnou věcí. Nemohlo se nic měnit během natáčení...

Bral Bergman v úvahu názory svého štábu a třeba i něco ve scénáři změnil nebo byl tvrdohlavý?

Ne, scénář byl posvátnou věcí. Nemohlo se nic měnit během natáčení, protože by to bylo velmi matoucí. Nikdy to neměnil a dobrý režisér to nedělá, protože věří tomu, co tvoří a natáčí. Když od něj dostali herci scénář, věděli přesně, co po nich chce, co mají dělat a nemuseli v ničem improvizovat. Když dělal film Sedmá pečeť, měl na to jen 35 dní. Každý večer dělal pečlivé přípravy a ve scénáři nezměnil ani písmeno. Film měl velký úspěch a od té doby měl volnou ruku a mohl točit, co chtěl.

Mohla byste s námi projít jeden natáčecí den Ingmara Bergmana?

Když jsem pracovala jako skriptka, musela jsem být ve studiu včas, což bylo velice důležité a já jsem to dělala tak celý život. Takže jsem přijela v 8 hodin ráno a začali jsme v 8.30. Pak přijel Ingmar a mluvil s herci a štábem o tom, co se bude dělat. Poté vzal herce za ruku a prošel s ním scénu. Byl to člověk, který se rád druhých dotýkal a cítil lidskou bytost. Pak řekl, jak chce mít postavené kamery a pak byla pauza, aby se připravil štáb a herci. Ingmar vyprávěl historky a vtipy a všude hrála hudba. Chtěl vytvořit uvolněnou a přátelskou atmosféru. Bylo to tehdy hodně novátorské, ale fungovalo to a pomáhalo to lidem se správně naladit. Jakmile začala jet kamera, musel být naprostý klid. Moc lidí tomu nevěří, ale je to pravda.

Z pohledu produkční to bylo skvělé. Málokdy jsme dělali přesčasy, protože všechno perfektně plánoval. Někdy mi říkal: „Jak můžeš udělat takovou hovadinu, já to tak dělat nemůžu“ a já mu na to odpověděla: „Ale nemáš potřebného herce na tento den“. Jindy zase přišel do mé kanceláře v 4.45 odpoledne a smutně řekl: „Dneska jsme nestihli celý program“. Takže jsem začala přemýšlet co s tím a co budeme dělat, on se za chvilku ke mně vrátil a řekl mi: „Nech to plavat, zítra to napravíme“. Odjel domů, udělal přípravy a druhý den ráno byl problém vyřešený, protože přišel na to jak. Byl to nejvíce organizovaný člověk, jakého jsem poznala.

Pracovala jste pro něj 30 let na 19 filmech, patrně nejdéle z celého štábu. Fungovala mezi vámi chemie, takže jste se stala jeho pravou rukou a on se vám svěřoval o finančních záležitostech, o rodině atd?

Jak víte, zaměstnal mě jako mladou dívku a jednou jsem měla špatný den a přišla ubrečená do studia. Přišel ke mně a řekl: “Nikdy nechoď s osobními problémy do studia“. A on to také nikdy nedělal.

ingmar bergmanBylo to obtížně být jeho produkční v tom směru, zda se zabýval jen svým uměleckým vyjádřením a nebral na zřetel komerční potenciál, takže jste mu někdy musela říct „Takhle na tohle do kina nikdo nepřijde“?

Ne, o tom se mi nikdy ani nesnilo. Všechno jsme si probrali na začátku, a když se začalo natáčet, všechno bylo prodiskutované, dané. Jednou, když se natáčela Podzimní sonáta, jsem zjistila, že Ingmar je velice nemocný, takže musí film rychle dokončit. Věděla jsem to jen já a on a neřekli jsme nic štábu, takže když se začalo všechno měnit, dost se divili, co se to děje, protože k tomu nikdy předtím nedošlo.

Byl obviněn z neplacení daní. Byla to pravda nebo jen mediální bublina?

Nebyla to pravda. Byl osvobozen, ale těžce se ho to dotklo a byl z toho hodně nemocný. Když se vrátit z exilu z Německa, myslím, že se mu ani neomluvili.

Bylo mu jasné, že film nenatočí jen on sám

Co z něj udělalo podle vás tak velkého režiséra? Způsob, jakým filmoval a vyprávěl příběhy, náměty jeho filmů nebo směs dobrého scénáře, hudby, kamery, herců a režie?

Znal svoji práci, věděl, co dělá. Všechno znal po technické stránce a nikdo ho nemohl oblafnout. Byl úžasný s herci, oni mu věřili a cítili se s ním v bezpečí, což je velmi důležité. Není moc režisérů, kteří by toto chápali. Také velmi respektoval lidi kolem sebe. S herci pracoval v zimě na divadle v Malmö a v létě je pozval k natáčení filmu, velmi obdivoval Bibi Anderson a Max vod Sydowa.

Ingmar si nechával svůj štáb na každý film, což si myslím, že je velice moudré, protože se navzájem dobře znali a věděli, co od sebe mohou očekávat. Bylo mu jasné, že film nenatočí jen on sám.

Když byl na ostrově, vždycky se díval na filmy a učil se z nich. Někdy na nich něco obdivoval a snažil se přijít na to, jak to bylo natočeno. Nemyslel si, že je Bůh všemohoucí a že všechno ví. Po mnoho let jsem s ním ráno seděla v potemnělé šatně a držela ho za ruce. Byl tak vynervovaný, že má jít na plac a točit, že potřeboval uklidnit a v 8.30 jsem mu řekla: „Ingmare, nazuj si trepky, je čas jít točit“ a on to udělal a točil ty svoje skvělé filmy. Tento rituál jsme dělali každé ráno a poslední roky to bylo více potřebné než jindy. Vždycky se snažil dělat to nejlepší, co uměl, a samozřejmě někdy večer přišel z natáčení a nebyl spokojený s tím, co ten den natočil. Ale málokdy přetáčel nějakou scénu.

Když jsme natáčeli film, každý čtvrtek v 7 večer jsme se sešli s celým štábem a s herci na tom, čemu jsme říkali „Filmový večer“. Pustil nám dva krátké filmy a dva hrané filmy podle svého vlastního výběru. Takže jsme viděli japonské filmy nebo Tarkovského ještě předtím, než šly ve švédských kinech. Také nám pouštěl němé filmy, ve kterých mělo Švédsko velkou tradici. Když filmy skončily, všichni o nich spolu mluvili. To byla pro mě filmová škola.

Pracovala jsem se šedesáti režiséry, takže mohu srovnávat s tím, co napsali oni a někdy jsem četla pěkné hovadiny, ale z pera Bergmana nikdy

Katinka Farago 4Kde psal scénáře a jak mu to obyčejně dlouho trvalo?

Psal je doma a čas byl rozdílný podle obtížnosti námětu. Diskutoval o tom pouze s produkcí, a jakmile jej dopsal, nic na něm neměnil. Pracovala jsem se šedesáti režiséry, takže mohu srovnávat s tím, co napsali oni a někdy jsem četla pěkné hovadiny, ale z pera Bergmana nikdy. Když jsme filmovali film Emigranti, jelo nás do Ameriky jen šestnáct, dneska by to bylo minimálně šedesát, což ukazuje, jak to měl vše precizně naplánované.

Sledoval denní práce, a jak vnímal hudbu, jak byla pro něj důležitá?

Denní práce sledoval jednou týdně, zatímco já jsem je sledovala každý den. Jak jsem říkala, málokdy záběry přetáčel. Hudba pro něj byla velmi důležitá, byl na ní velký odborník a měl doma velkou sbírku desek.

Woody Allen prohlašuje, že Bergman byl jeho velkou inspirací a je jeho velkým fanouškem. Setkali se někdy spolu?

Jednou jsme byli v New Yorku na předabovávání našeho filmu ve studiu a Ingmar se po hodině nudil, tak mě vzal na 3. Avenue do kina. Dávali Allenovi Interiéry, které jsou prý inspirované Bergmanem. Po představení Bergman šel do Allenovi produkční místnosti a poděkoval mu za hezký film. Dohodli se na společné večeři v Bergmanově hotelu a Woody tam šel kuchyní, aby jej fotografové neviděli. Nebyla jsem tam s nimi, ale bylo mi řečeno, že to byla velice klidná večeře, protože oba byli tak plašší, že se báli jeden druhému něco říct, a tak mlčeli.

Je známé, že Woody Allen prodává své filmy, aniž by distributorovi ukázal jediný list scénáře a herci jsou pro něj ochotní hrát za standardní tabulkový honorář. Stávalo se to samé Bergmanovi?

Když jsme točili Sex years after marriage, myslím, že neměl peníze, takže se všichni herci shlukli a každý něčím přispěl. Byli ochotní hrát za třetinu nebo polovinu platu, aby se mohl film dokončit. Ten pak měl velký úspěch po celém Katinka Farago 5světě a všichni herci dostali spoustu peněz. Bylo to pro ně velké privilegium pro něj hrát. Na rozdíl od Allena se ale Bergman na svoje filmy po dokončení díval.

Když zemřel, byl to celonárodní smutek ve Švédsku?

Byla to velká událost. Pohřeb se konal na ostrově a kromě rodiny se jen směli zúčastnit jen lidé z ostrova a také herci.

Jak se díváte na současnou švédskou filmografii?

Nelíbí se mi, co se teď děje ve Švédsku. V 50. a 60. letech mohli režiséři experimentovat. Měli jsme tři velká filmová studia a ta dovolovala režisérům zkoušet různé cesty a způsoby, byly to OPRAVDOVÁ filmová studia. Fungovala před příchodem TV a lidé chodili do kin daleko více než dneska. Byla to jiná doba.