Britský polárník Mark Wood nejdříve sloužil v armádě, pak se z něj stal požárník. I tuhle profesi však opustil a stal se z něj cestovatel. Poslední roky se specializuje na výpravy do polárních oblastí a dá se říct, že si v extrémních podmínkách a teplotách libuje. Sám nebo s malou expedicí došel na lyžích na severní i jižní pól, přešel Aljašku nebo stanul na vrcholu Mt. Everestu. Chtěl na lyžích přejít ze severního pólu do Kanady, záchranná služba však požadovala 100 000 liber na pokrytí nákladů v případě potřeby zásahu, což celou expedici položilo. Místo toho se vydal na severní pól na lyžích z polární stanice Barneo, provozované Rusy. Nehoní se však za prvenstvími nebo rekordy, ale natáčí dokumenty o klimatických změnách a upozorňuje na tuto kritickou situaci i dnešní mladou generaci. Na vrcholu Mt. Everestu skypoval s 10 000 studenty z celého světa, a tak je on-line přivedl do extrémního prostředí. Podobnou technikou již hovořil s 1,2 miliónem studentů po celém světě a řadí se mezi nejvýznamnější motivační řečníky používající tuto komunikační platformu. Sám ke svému poslání říká: „Nevím, zda je to věkem nebo zkušenostmi, které jsem získal, ale vím, že mě cestování změnilo. Mnohem více si uvědomuji ten dar, který my lidé máme, a jako cestovatel cítím zodpovědnost za upozorňování na hodnoty naší planety a jejich destrukcí způsobené lidskou ignoranci.“

Náš rozhovor s ním vznikl poněkud bizardně. Požádali jsme jej e-mailem o autogram, na což odpověděl striktně záporně, že není žádná hvězda, takže nám podpis nedá. Když jsme mu vysvětlili, že nehoníme hvězdy, ale lidi, kteří něco dokázali, tak otočil a nejenže slíbit podpis poslat, ale souhlasil i s otázkami.

Doby, kdy před kinosály čekaly davy lidí a ceny Kristián přebíraly osobnosti, jako Alan Rickman, Jean Jacques Annaud, Richard Lester, Geraldine Chaplin, Jeroen Krabbé nebo Kim Novak, jsou patrně již minulostí. Díky epidemii Covid-19 se změnil celý svět a více jak dvouletá vládní opatření proměnila společnost a lidi v ní. Mnozí si našli jiné formy zábavy nebo alternativní způsob, jak sledovat filmy, a přitom nemusel vyjít na ulici. V době, kdy se neustále mění vládní nařízení, je velice těžké připravovat akce, jako je filmový festival, které se plánují daleko dopředu. To samozřejmě s sebou přineslo i finanční problémy, protože marketingově nešlo nic předem slíbit, a tak se sponzoři nehrnuly, stejně jako diváci. Febiofest nehodil ručník do ringu a snažil se udržet festival v chodu i za cenu ztrát. Každému, kdo na festival alespoň pár let chodí, bylo jasné, že se musí šetřit a škrtat, což se promítlo nejen na zvaní hostů z ciziny, ale i na množství filmů, filmových delegací, masterclassů, tiskových konferencí, společenských a doprovodných akcí a občerstvení pro hosty a novináře. Takže ani nepřekvapí, že poslední roky přebírali hlavní cenu domácí herci.

Skoro dvoumetrového sympaťáka Johna, s rezavými vlasy, kterého nic nevyvede z míry, znám už léta, protože působil jako lektor angličtiny v mém Hotelu Technik. Narodil se v roce 1967 v anglickém Dewsbury, hrabství Yorkshire. Po 25 letech se v roce 1992 přestěhoval do Brna a o pět let později s manželkou zamířil do Pardubic, kde je dodnes. Má dvě dcery 8 a 14 let. Je expert na pivo a malé pivovary a dá se s ním bavit o čemkoliv. Když jsem ho zase po letech potkal před Vánocemi 2021, vyprávěl mi o svém novém kreativním hobby. Vyrábí s láskou ozdoby, přívěsky a náušnice ze starého rozbitého porcelánu z viktoriánské éry, který vykopává na smetištích v Anglii. Hned jsem jeden takový přívěsek koupil, abych podpořil jeho tvorbu, a tak se mi jeho příběh zalíbil, že jsme se dohodli na rozhovoru.

Při různých leteckých dnech je stánek Aviation Artpana Vladimíra Urbánka (*15.9.1973) tím, který nikdy nevynecháme. Jako milovníci všeho, co se týká RAF v II. světové války, obdivujeme krásné skicy, obrazy či tisky známých tváří československých letců nebo krásných letounů Wellington, Spitfire, Hurricane, Lancaster, Liberator aj. Přestože nic nekoupíme, protože na to doma nemáme místo, zajímalo nás, jak takové obrazy vznikají. Co je hodno obdivu, je fakt, že technicky dokonalé a přesné rysy letounů a tváří maluje někdo, kdo uměleckou školu nestudoval. Takovým lidem fandíme. http://www.aviationart.cz/

Filmová režisérka a dokumentaristka Kateřina Hager se narodila 28.2.1977 v Praze. Původně studovala herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ale pak se vydala jiným směrem a vystudovala sociokulturní antropologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Filmové vzdělání a zkušenosti získala na Prague Film School. V roce 2012 založila vlastní produkční společnost Bohemian Productions a o rok později debutovala celovečerním dokumentárním filmem Děti flamenka, který se, stejně jako její další dokumenty Děti online a Manželství s úspěchem promítal na mnoha mezinárodních festivalech.