Na filmových festivalech se dá setkat s různými lidmi z branže, ale nezbytně nemusí platit to, že ten nejslavnější má také nejzajímavější příběh. Často ty nejskromnější lidé mají o čem vyprávět, ale protože nejsou mediálně známí, ne moc lidí je pozná. My jsme potkali jednoho takového skromného člověka ve Zlíně. Jmenuje se Vítězslav Tichý (1952), je vyučený v oboru kuchař, ale již dávno naprosto propadl filmu, a to zejména českému. Má největší sbírku filmových plakátů u nás a také jeho sbírka filmů je srovnatelná s českým filmovým archivem. Přestože jsme se nikdy předtím nepotkali, jeho znalosti a zápal nás ohromily a více jak dvě hodiny jsme se jen vyptávali a pak poslouchali.

Když v roce 1966 natočil režisér Václav Vorlíček svůj první velký film s názvem Kdo chce zabít Jessii, nemohl samozřejmě tušit, jak úspěšný film to bude. Hlavní roli komiksového supermana vytvořil tehdy náš nejlepší kulturista Juraj Višný z Bratislavy, kde se narodil 7. 6. 1937. Propagátor zdravého životního stylu a absolutní vítěz 1. Oficiální kulturistické soutěže v ČSSR v roce 1964, si zahrál ještě ve dvou filmech. Pak přišel srpen 1968 a následná emigrace. Skončila jak kariéra filmová, tak sportovní. Juraj Višný se usadil ve Švýcarsku, a zatímco cvičit nepřestal pro radost do dnešních dnů, před kameru se již nikdy nepostavil. Přesto na tento film i po půl století vzpomíná velice rád. Díky sportu se pak potkal a seznámil i s legendami akčních filmů.

Tento pozoruhodný švédský umělec, fotograf a retušér nás uchvátil svými fotografiemi, které spojují dva světy. Svůj styl nazývá Fotografický realistický surrealismus. Pozval nás do svého ateliéru a rozhovor s ním byl milou nutností.

Na horolezeckém festivalu v Teplicích jsme se zúčastnili dvou zajímavých talk show, které moderovala paní Lenny Trčková, pro nás neznámé jméno. Bylo to moc prima, a tak jsme se podívali na její biografii a překvapilo nás, jak je aktivní a kreativní. A co nás rovněž potěšilo, že je vždy sama sebou a vyčnívá nad ostatní, příčí je jí povrchnost a má vpravdě punkový přístup. Takže se rozhovor již sám nabízel.

Když se v Bohdanči loučili s létem, bylo na náměstí plno stánků. Ty s cukrovou vatou, klobásou nebo pivem jsme přešli bez zájmu, ale zaujal nás jeden, kde seděli dva mladí lidé a nabízeli k prodeji zajímavé výrobky a malby s čertovsky pekelnou tématikou. Dali jsme se do řeči, a protože nám byli sympatičtí nejen tím, co dělají, ale i jak žijí, tak jsme si řekli, že bychom je mohli trochu vyzpovídat a představit dalším lidem, aby se dostali do povědomí. Odpovídali Týna a Dominik.