Pátek zahájíme návštěvou stanu ČT (České televize), kde se promítají staré české televizní komedie a moderátor nás provází jejich vývojem v době normalizace. Pak spěcháme na Slavnostní zahájení festivalu, kde má Oldřich Kaiser obdržet Výroční cenu AČFR. Bohužel, ze zdravotních důvodů nemohl přijet, a tak za něj cenu převzala jeho dcera Elizabeth a kamarád a kolega Ondřej Vetchý na „otočku“ přijel, aby zaplněnému sálu kina Hvězda řekl pár slov o něm: „Oldřicha Kaisera bere spousta lidí jako klauna a šaška a kdyby ho potkalo, tak by ho požádali, aby jim předvedl klíště, což by ho moc nepotěšilo. Je to citlivý a mnohovrstevnatý člověk a já jsem hrdý na to, že mě připravoval na zkoušky a díky jemu již tři desítky let funguji v této branži.“ Poté následovala projekce filmu Žralok v hlavě, kde hrál pan Kaiser, ale popravdě nás ten film nezaujal, tak odcházíme v polovině.

V sobotu dopoledne shlédneme zajímavý, nezávislý film Švábi a pak si užíváme besedu s jeho tvůrci. Pan režisér Luboš Kučera je sympaťák a oceňujeme jeho punkový přístup k natáčení filmu. „Je to 100% nezávislý film, natáčeli jsme ho asi 60 hodin, všichni pracovali zadarmo a štáb čítal sedm lidí.Postprodukce nám to udělala za provozní náklady a celý film stál 40 000 Kč. Psaní scénáře trvalo týden a téma mě napadlo jeden večer při pobytu na horách.“ 

Odpoledne sedíme opět ve stanu ČT, kde probíhá beseda o filmu Neporazitelní s režisérem Danem Pánkem a kameramanem Janem Baset Střítežským: „Dá se to označit za rodinný film, protože je tam silná dějová linka, je to drama, je tam sport, ale celé je to obaleno do komediálního hávu. Já doufám, že lidi budou odcházet z tohoto filmu nabiti pozitivní energií a tou motivací třeba ještě něco v životě dokázat.“

Pak následuje tiskovka s Aňou Geislerovou, Dagmar Sedláčkovou a Julianou Brutovskou k filmu Karavan. Dozvíme se informace nejen o natáčení, ale také jeho uvedení na festivalu v Cannes a Aňa Geislerová přidala i pár humorných historek z tamního pobytu: „Mám několik hezkých vzpomínek a historek a jedna z nich se váže k době, když už bylo po ceremoniálu a já si všimla, že za námi sedí v protokolární řadě americký herec John C. Reilly, kterého mám moc ráda a já si řekla, že bych s ním chtěla mít fotku a tohle je jediná šance. Tak jsem přelézala v bílém smokingu ty sedačky a vypadalo to, že ho chci praštit. On se strašně lekl a já se mu omlouvala a jeho žena se na mě podívala řekla mi: You are an actress from film Caravan, aren´t you? A pak řekla manželovi: Neboj se miláčku, to není blázen, ona hrála v Karavanu. A mě fascinovalo, kam se ten film dostává a jak žije svůj vlastní život."

Nedělní ráno nás vítá mrholením, ale to neodradilo diváky, aby nestáli fronty do kina na projekce. Myslíme, že tak dlouhé nebyly ani na banány za minulého režimu, a to je co říct. Shlédli jsme zajímavý britský poválečný film Otázka života a smrti, a po obědě jsme šli do opět do stanu ČT na rozhovor se scénáristy Tomášem Feřtekem a Matějem Podzimkem a povídali si o jejich seriálu Ratolesti. Už se těšíme, až to půjde v TV, vypadá to velmi zajímavě. „Myslím, že hlavním motivem celého seriálu je společenská empatie a schopnost naslouchat. To naslouchání ve vztahu rodičů a dětí může působit i jako taková prevence před problémy. Chce to odvahu citlivá témata otvírat, ale když se o nich nebude mluvit, tak to může vést až k fatálním nedorozuměním a následkům. Takže jsme celý seriál koncipovali tak, abychom s každým dílem naštvali jinou část veřejnosti.“ Večer trávíme na filmu Sergeje Loznici Dva prokurátoři, je to sice z dob stalinistických čistek, ale ta byrokracie a nepostižitelná moc systému je stejně hrozivá i s ohledem na to, co se děje nedaleko nás nyní.

V pondělí již za slunečních paprsků děláme rozhovor se spisovatelem Ianem Nathanem a místo plánovaných 30 minut si hezky povídáme hodinu a dovídáme se spoustu zajímavých věcí o Hollywoodu: „Mně se v Uherském Hradiště hrozně líbí a jsem přesvědčený, že třeba Tim Burton by sem moc rád přijel a užíval by si to tady. Problém jsou davy. Když jde hvězda po chodníku a kolem něj se srotí davy lidí, není to příjemná situace, protože ten dav je nepředvídatelný a může se stát cokoliv, a proto mají kolem sebe ty bodyguardy. Myslím, že toho by se lekl i Tim, ale jinak atmosféra festivalu a jeho program by mu absolutně vyhovovaly a byl by z toho tady nadšený.“

Odpoledne jsme shlédli nový film Džob, který zde měl světovou předpremiéru a kde byla delegace Tomáš Vorel st. a ml. a Jiří Mádl. Po následné besedě ještě spěcháme na tiskovku se stejnou delegací: „Já jsem se nejvíc těšil na to, že bych strávil s Tomášem (Vorlem) měsíc a půl a chtěl jsem, aby nám to sedělo a ctili jsme zásady pokračování, kdy dáte trochu z toho, co diváci očekávají a na co jsou naladěni a pak to posunete věrohodně dál, aby pokračování dávalo smysl. Takže jsem viděl Gympl i Vejšku dvakrát, abych se do toho dostal. Ale první verze scénáře se mi nelíbila, tak jsme ji s Tomášem vrátili, připadalo nám to jako nuda, chyběl tam nějaký větší konflikt. Takže se to přepsalo a už to bylo ono.“ Po večeři jdeme na polský film s názvem Toto není můj film, ale srdcovka se z toho nestane.

V úterý nás dopoledne čeká Lekce filmu se Zuzanou Kronerovou, což je příjemně strávená hodinka povídání s touto herečkou. Odpoledne strávíme v místní Aule, protože zde nejdříve shlédneme italský film Hříčky osudu uprostřed modrého srpnového moře, a hned po něm nový český film After Party. Zatímco český film se nám hodně líbil, ten italský byl jediný ze všech zde zhlédnutých, jemuž jsem ani nezatleskal. Protože všechno musí jednou skončit, končí i festival.

Je tu středa a ráno mažeme na film Duchoň, který měl velmi dlouhý potlesk a pak následovala příjemná debata s režisérem Petrem Bebjakem, producentem Rasťo Šestákem a hercem hlavní role Vladislavem Plevčíkem: „Je to pro mě příběh podobný dnešní situaci. On byl zpěvák v době normalizace a bylo čistě na něm, na kterou stranu se přidá. Zda vysloví svůj názor a dopadne jako Marta Kubišová nebo se přizpůsobí, a on si vybral tu druhou možnost. A my na Slovensku v této době řešíme úplně to samé. Máme vládu, která chce nějak znormalizovat naši společnost a ukázat mantinely, kde se může a má pohybovat kultura. A tak se před občany staví opět otázka, kam se mám postavit? Přijmout to nebo bojovat za svobodu? A každé to rozhodnutí sebou přinese i příslušné následky, které nějakým způsobem ovlivní můj život, život mých blízkých, ale dokáže ovlivnit i tu společnost.“

Pak opět spěcháme na závěrečnou tiskovku s paní Kronerovou a užším organizačním výborem festivalu. Pozdní odpoledne jsme strávili opět, kde jinde než ve stanu ČT besedou s Jiřím Havelkou, který se rozpovídal o svém připravovaném filmu o Tomáši Baťovi a stěhování Dejvického divadla na Jižní město: „Dejvické divadlo se rekonstruuje, a tak si našlo nové působiště u stanice metra Háje v bývalém multikině Galaxie. Samotné přestěhování může přinést pozitivní aspekty, nejen možnost zkoušení, protože v Dejvickém divadle je zajeté, že se zkouší jen na jaře a na podzim, což je velmi málo, ale herci jsou velmi vytížení a mají spoustu bočních projektů. Dále, sál pojme více lidí, takže se do hlediště dostane mnohem více diváků, což potěší ty, kteří nemohli sehnat lístky a také vlastně přinášíme kulturu do celého Jižního města, ale není to jako že bychom šli dělat osvětu z centra na periferii.“

Pak nás čeká již jen slavnostní zakončení a film Pod Parou, který doprovází mnohočlenná delegace a je to příjemná tečka za celým festivalem. Odjíždíme spokojeni, a tak nezbývá než poděkovat týmu paní ředitelky Radany Korené za ten ohromný kus práce, který pro zdárný průběh festivalu udělali. Stačí připomenout, že se na festivalu vystřídalo 4 600 akreditovaných návštěvníků, v rámci balíčků se prodalo 6 550 vstupů. Na programu bylo 174 filmů ve 216 projekcích, 13 filmů ve virtuální realitě, 83 položek odborného programu, 85 doprovodných akcí, 10 akcí v rámci Industry programu a 9 v rámci bloku Nová realita. Asociace českých filmových klubů, pořadatel Letní filmové školy, udělila pět Výročních cen, jejichž design letos vytvořila Pavla Vachunová. Filmový program byl tradičně rozdělený do bloků Historie, Současnost, Česko/Slovensko, Hosté a AČFK uvádí. My osobně také děkujeme PR Lence Horákové za spolupráci při rozhovorech a akreditacích.

Foto: autoři