Jste ročník 1986 a FAMU jste dokončil v roce 2019 ve 33 letech. Kdy jste se vlastně rozhodl stát filmařem a co jste dělal předtím?

Nebylo to rozhodnutí v jediném okamžiku, spíš postupný proces, který jsem završil podáním přihlášky na FAMU a přijetím ke studiu na katedru režie. Mezitím jsem dokončil studium na Fakultě humanitních studií na UK. K otázce rozhodnutí stát se filmařem – spíš je otázkou, zda lidi, kteří točí v ČR filmy, jsou vlastně nějak primárně filmaři. Jste permanentně jednou nohou jinde, pokud bude třeba peněz na obživu sebe či rodiny. Ta práce je relativně dost nejistá. Živil jsem se mnoha způsoby, za zmínku stojí pětileté období, kdy jsem byl, nebo aspoň snažil být (????) středoškolský učitel. Učit bylo fajn, ale přesto všechno – nějak intuitivně mne to táhlo k filmu, k tvorbě. Je to určitý druh potřeby a pokud nestrádáte hlady nebo netrpíte jiným existenčním nedostatkem, podvědomě i vědomě si k tomu prostě hledáte cestu.

Absolvoval jste tam filmem Vyměnila jsem si směnu, za který jste byl nominován na Českého lva za studentský film. Letos, po šesti letech jste přišel s filmem Švábi. Co jste dělal mezi tím? Živíte se filmováním reklam nebo pracujete v nějakém štábu?

Za film Vyměnila jsem si směnu jsme nominováni nebyli, byli jsme jen v nějakém užším výběru, tuším. V mezičase jsem učil na zmíněné střední škole a snažil se obdržet dotaci na výrobu nejednoho projektu od Státního fondu kinematografie. Během těchto šesti let se nám to nepodařilo a došlo mi, že se svým způsobem myšlení nemůžu před úředníky v oblasti veřejných financí na kulturu obstát. Chtějí od vás vědomý kalkul, který neohrozí legitimitu existence samotné instituce. Čili během těch let jsem se marně snažil zafinancovat jeden z mnoha svých projektů a do toho pracoval jako středoškolský učitel. V současnosti točím TV seriály, jako třeba Ulici, a jsem za tu důvěru, kterou ve mne producenti vložili, velmi rád.

Scénář vznikl během týdne při pobytu na horách. Odpoledne po návratu ze sjezdovky jsem psal, později se to samozřejmě ještě dočišťovalo

Ten zmíněný absolventský film měl středně-metrážní délku, čímž jste se připravil o možnost účasti na určitých festivalech v zahraničí. Švábi jsou 65 minut. Bude se vědomě opakovat stejná historie?

Stopáže jsou v obou případech nešťastné, oba filmy jsme stříhali tak, aby měli co nejlepší tempo-rytmus a trochu přitom zapomínali na distribuční podmínky. Ale zase na druhou stranu přizpůsobit se potřebám stopáže znamená ve výsledku vyplivnout horší film. Nechtěli jsme kompromis vůči filmům samotným a šli do kompromisu pro fázi distribuce.

Jak vznikl scénář pro tento film?

Scénář vznikl během týdne při pobytu na horách. Odpoledne po návratu ze sjezdovky jsem psal, později se to samozřejmě ještě během příprav natáčení celé nějak dočišťovalo.

A obecně, jakým stylem píšete scénáře?

Pouštím si filmy, na které mám zrovna náladu, ale ono to stejně spadne vždycky jinam. To, co mě inspiruje při psaní, je pak většinou něco úplně jiného než to, co vzniká na tom papíře. Ale konkrétně, když jsem psal scénář pro Šváby na těch horách, tak jsem pořád dokola koukal na film Aki Kaurismakiho Najal jsem si vraha, takže to byl jistě silný inspirační zdroj. Byl to takový motivační moment, kdy jsem si říkal „dovolit si můžeš všechno“. Scénáře nicméně píšu takovým polo-automatickým způsobem, kdy píšu to první, co mne napadne. Druhý den to zreviduju. A tak pořád dokola, dokud není hotová celá kompozice, která dává dramaturgicky, tempo-rytmicky i tematicky smysl. Pracuju spíš na principu hry, než že bych vyvíjel produkt směrem k vytyčenému cíli v podobě nějakého konkrétního tématu, nebo formy. Nechci tak pracovat, protože se z toho pak vytrácí ta autenticita, která vás, resp. diváka pak táhne k opakovanému zhlédnutí toho filmu. Když děláte film kalkulovaně – ať pro festivaly nebo pro diváky, většinou, pokud nejste výjimečný talent, což já ani většina českých režisérů prostě není, vyplivnete film na jedno použití. Nic vás nepudí k opakovanému zhlédnutí – viděli jste to, řeknete si OK, dál. Tohle se v minulosti těm dobrým režisérům, pokud zrovna netočili Barrandovem vnucený scénář zvlášť ideologicky zasviněný, prostě nedělo. Na český film z posledních let, který bych měl potřebu vidět víc než jednou, si nevzpomínám. Dnes je to mnohem víc (mnohdy paradoxně s ohledem na dobu financování) spotřební zboží, orientované povrchně a pro okamžitou spotřebu – buď do kina a následně SVOD, nebo na festivaly s konkrétní přesně definovanou poptávkou tematiky nebo formy. Přitom divácký ohlas napříč cílovkami, což je ten producentsko-distributorský highlight, vám zajistí spíš kombinace dobrého řemesla a absence krátkozrakého kalkulování na první dobrou. U diváckých hitů v konečném důsledku nejde ani tak o téma samotné, jako spíš o způsob zpracování tématu – čili nejde o to „co“, ale „jak“. A čím víc kloužete po povrchu, tím víc jste jako tvůrce nebo producenti závislí na tom „co“, protože to je to jediné, co vám u rychlokvašky či špatného řemesla zbude.

Obsadil jste do něj jak herce, tak neherce. Jak jste s nimi pracoval, protože na plátně to vypadalo velmi dobře?

Téma práce s herci a neherci mě velmi zajímá, jsem velký obdivovatel Formana a Papouška, kteří na tomhle na začátku svých tvůrčích kariér, byť možná zpočátku z nouze, stavěli. Základní rozdíl je v tom, že ten herec odehraje cokoliv, neherec musí v ideálním případě mít parťáka a oporu v herci, který mu dává rytmus. S nehercem nemá smysl do hloubky konzultovat tu postavu, kterou má hrát. Prostě to spolu musíte trefit. Výjimku tvořil představitel hlavní role Rudolf Skopec, který je vystudovaný fotograf, je to zároveň středoškolský učitel, zahraje v podstatě cokoliv. Specifickou skupinu, která nepatří ani do herců ani do neherců tvoří režiséři, zpěváci, hudebníci, kteří jsou schopni cítit rytmus, jsou schopni být před publikem a vystupovat v nějaké roli, ale nejsou schopní jít do nějaké hlubší psychologické role, nemají tu průpravu, ale jsou autentičtí a zároveň režírovatelní.

Jak moc mohli herci i neherci v textu improvizovat nebo jste trval přesně na znění scénáře?

Scénář byl daný do posledního písmenka, ale já jsem netrval na tom, aby představitelé rolí ty texty doslova dodržovali. Představitel hlavní role fungoval jako plnohodnotný herec, ale měl jednu nevýhodu, nebyl schopný slovo od slova memorovat text, což znamená, že si to přečte a pak jede po smyslu a vznikly asi dvě jemně konfliktní situace, protože ty herce, kteří hráli proti němu občas vyvedl z konceptu, neboť řekl věci trochu jinak, než bylo ve scénáři. Některé ty repliky se oproti scénáři liší docela dost. Upřímně jsem překvapený, že to všechno drží pohromadě.

Když děláte film kalkulovaně, ať pro festivaly nebo pro diváky, většinou, pokud nejste výjimečný talent, což já ani většina českých režisérů prostě není, vyplivnete film na jedno použití

Film stál prý jen 40 000 Kč. Myslíte, že kdybyste měl více peněz, že by celkový výsledek dopadl jinak?

Nestál to celý film, ale samotné natáčení, bez postprodukce. Jasně, v momentě, kdy víte, že máte ty peníze, tak ta představivost je svobodnější. Samozřejmě, to omezení samo o sobě je inspirativní a já jsem scénář psal s tím vědomím, že nesmíme utratit ani korunu. Takže, všechno, co stojí peníze, kromě jídla, je zakázaný. Takže kdybychom věděli, že máme aspoň třeba 200 000 Kč, což je tak akorát na jednoho švenkra (první asistent kameramana ve filmovém štábu - pozn. a.) za celovečerák, tak ten film mohl být dlouhý třeba 120 minut. My jsme ale měli punkový přístup při natáčení a hodně jsem musel improvizovat, takže jsme třeba vybírali lokaci podle toho, kde jsme se zrovna nacházeli. Ale je to 100% nezávislý film, natáčeli jsme ho asi 60 hodin, všichni pracovali zadarmo a štáb čítal sedm lidí.

Zkoušeli jste sehnat peníze crowdfundingem nebo o tom pro příští projekt uvažujete?

Vůbec ne. Myslím, že co děláme, je takto obtížně financovatelné a peníze, které takto seženete, jsou ve výsledku zanedbatelná část rozpočtu plnohodnotného filmu. Pohlížím na to tak, že je praktičtější se už ve scénáři obejít bez věcí, na které pak nutně potřebujete peníze, než to pak pytlíkovat např. přes crowfunding. Crowfunding je pro produkci filmu jen okrajový zdroj financí.  

Kdyby se vás divák, který film neviděl a chtěl by na něj jít zeptal, o čem to je, co byste mu ve dvou větách odpověděl?

Ve dvou větách nevím. Ale je to druh náhledu na svět, kdy ten příběh a v podstatě i forma říká, že „my jako lidstvo jsme banda tupounů a neměli bychom se brát vážně, nebo to blbě dopadne“. Dějiny lidstva jsou dějiny stáda a těch, kteří ta mlčící stáda ovládli a ovládali. To platilo vždycky a platí to i dnes. Když vidím někoho, jak vyřvává nějaký zjednodušený hesla ať už zprava nebo zleva někam do tlampače, je mi to protivný, stejně jako lidi bez humoru, kteří sami sebe berou pateticky vážně. A myslím, že z druhé strany zase těmhle lidem nebude sympatický náš film. Takže ten film je trochu o tom, že bychom se neměli brát příliš vážně, ulehčíme tak okolnímu světu. To je pro mne téma toho filmu v té nejspodnější rovině.

Švábi jsou 100% nezávislý film, natáčeli jsme ho asi 60 hodin, všichni pracovali zadarmo a štáb čítal sedm lidí

Kde můžou diváci váš film vidět?

Snad se nám to podaří dostat do kin, i když proti nám hraje stopáž, která je nějakých těch 65 minut a také to, že je trochu mimo ty byznysové a kulturně-dotační škatulky. My jsme seděli mezi diváky v sále a za námi seděli dva diváci, kteří pořád říkali „to je strašný, no to je hrozný, co přijde teď?“ a to byl náš cíl, aby ty postavy na plátně vyvolávali tyhle rozporuplné reakce. Takže jsme vlastně testovali publikum a jsme rádi, že jsme to na Letní filmové škole mohli promítnout. Pokud dopadne dobře jednání s distributorem, film jde v listopadu do kin.

Slouží tento film jako lakmusový papírek, ze kterého si vezmete to, co fungovalo a vyřadíte to, co nebylo dobré a začnete shánět peníze na další projekt?

I tak by se to asi dalo říct. Ale jak jsem už říkal, sám takhle nepracuju, nejsem moc schopnej ve fázi developmentu pracovat „konfekčně“, prostě to nějak napíšu a primárně rediguju tak, abych já sám byl první spokojený divák či čtenář. Aby to bavilo v první řadě mě jako tvůrce, pak to konzultuju s Adélou (mojí ženou) a posíláme dál. Jestli to bude bavit někoho dalšího – musí mu být prostě blízko ten způsob myšlení a vztahování se ke světu. Na zakázku konkrétní cílovce psát neumím, ale na druhou stranu věřím, že tak dokážu režírovat – režie mi je bližší než psaní, vnímáte tu poetiku a styl formátu a v souladu s tím pracujete. Myslím, že vlastně ani není nějaký kvalitativní (intelektuální ano) rozdíl mezi režií festivalového art filmu a televizního seriálu. Oba formáty mají svá pravidla, která musíte dodržet a cílovky, které musíte nebo byste měli uspokojit. A můžete udělat kvalitní strhující televizní počin a stejně tak příšerně prázdný, nudný a přitroublý art-film se všemi festivalovými klišé a excesy. Problém přijde, když si ty věci začnete dělat opravdu podle sebe a jako tvůrce se netrefujete do vkusu žádné konkrétní širší cílovky anebo někoho, kdo rozhoduje o financích, které na ten film potřebujete.

Chcete být vždy ryze autorský, nebo byste se nebránil zfilmování cizího scénáře, zvlášť, pokud by na něj byly peníze?

Já vůbec nemám potřebu být autorský. Moc rád bych točil nabídnuté látky. Ale ten trh funguje spíš tak, že sám musíte mít látku, kterou nabídnete a ta se navíc musí líbit těm, kteří rozhodují, co se bude točit. Že by se režisérovi nebo tvůrci ozývali producenti se scénářem, to se děje velmi omezeně.

Berete fakt, že všichni pracovali zadarmo a film byl „za hubičku“ jako výjimečné štěstí nebo jako důkaz vašeho charismatu a přístupu k práci a lidem?

Beru to jako výjimečné štěstí na lidi, kteří do toho šli. A vážím si toho, že do toho šli. Bez nich by to nevzniklo. Ze země to vydupala moje žena Adéla Kučerová, moc mi pomohl někdejší spolužák David Vigner, Tomáš Pavelek a Max Funda poskytli kamery a celé to nasnímali, František Šec nasnímal zvuk a celé to ve svém studiu smíchal. Matyáš Lada to celé odklapal a zajistil to, na co už neměla produkčně kapacitu Adéla, Michal Bohm pak materiál dal dohromady tak, aby to celé šlapalo. Žádný z těch lidí nebyl postradatelný, už z podstaty toho, že dělat celovečerní film v sedmi lidech tak, aby to bylo na výsledku co nejméně poznat, chce násobek vložené energie a sofistikovanosti oproti „běžné“ produkci. Odměnou za tohle nasazení a produkční minimalismus a celkové produkční omezení je tvůrčí svoboda, kterou si v žádném případě nemůžete dovolit ani v prvotní fázi během podání žádosti o dotaci na Fondu kinematografie. A s každým přidaným balíkem peněz do výroby od kohokoli ta svoboda klesá nakonec na úplně minimum.  

Děkujeme za rozhovor.

Foto: autoři a archiv Luboše Kučery